Pravda, že po alkoholu je pravda často jasnější. Nad slunce a tak dál. Že na povrch vyplyne vina, se kterou se nedovedu vypořádat. X. A ta nekonečná buzní komunita. Nevyhnutelnost nějakého kontaktu, i když jen zprostředkovaného. A strach, že najevo vyjde pravda. A že se lidé dozví, jak jsem odporný. Jak hnusná jsem děvka. Nejhorší je, že na X. furt vzpomínám jako na někoho úžasného. V určitém smyslu slova. Prostě mi chybí. A nikdo ho nedovede nahradit. I když je to špatný člověk. Něco na něm je.
Pak tisíc dalších věcí. Rozboření mozaiky a taky vší soudnosti. Protože posilovna za tři stovky na měsíc zní až moc lákavě.
Držím za ruku přítele a mám akorát pocit viny. Je mi těžko u srdce. A vím, že ho nemiluju tak jak si zaslouží. I když ho miluju jak nejlíp umím. Ale jsem jak paní Bovaryová.
A taky mě bolí, že nejsem a nikdy nebudu postavou z knih, které čtu...
Mě zase někdy mrzí, že nejsem s postavami knih, které čtu.