Po uplavání více než osmdesáti bazénů se mi vrátilo nachlazení. Přesně toho jsem se obával, ale nedokázal jsem si pomoct. Jako by chlorovaná voda byla jediným místem, ve kterém ještě můžu najít nějaký klid. A čím byl bazén prázdnější, tím víc jsem se vzdaloval pomyšlení na odchod. Plavání bych měl na několik dní rozhodně vynechat. Ale stejně plánuji v neděli jít znovu.
Budu se vážně muset snažit. Víc než dosud. Ve středu večer mě navštívila nejhorší nálada za víc než rok. Buď jsem se naučil s takovými melancholickými stavy vypořádat, nebo to jen potlačuji. Ale je to lepší. Dřív by mě to asi vyřadilo na delší dobu. To ale neznamená, že bych nestál na hodně vratké lávce nad nějakou odpornou propastí. Pokud se odvážím udělat vůbec nějaký krok, musí to být nejpřesnější krok, jakého jsem schopný. Otázka je, jestli jsem v současné situaci vůbec schopný dostačující přesnosti.
To, do čeho se můžu zřítit, pořádně neznám. Ale to není ten důvod, proč mám strach. Bojím se víc kvůli tomu, co už o tom vím. Do všech budoucích dnů bych si měl zapamatovat, že už nikdy nemám pocenit tyhle situace.
Přijdu si ale znovu mladý. Jako by tohle setkání s neznámým mělo životabudící efekt. Přestože ve mně život momentálně spíš slábne a stahuje se do nějakého bezpečného koutku. Něčím je to však osvěžující.
Možná nejvíc mě momentálně mrzí, že už se to nikdy nestane. Bylo to nejspíš dokonale jednorázové a pomíjivé. Zbývá z toho jen tohle rozklížené bolavé (s)vědomí.
Přeci jen je asi snazší se smířit s tím, co nezměníte, než s tím, co byste nějak změnit mohli. I když nevíte jak a v konečném důsledku je to stejně bezvýchodné. Moc dobře vím, po čem toužím, ale odmítám tomu dát jméno.
Měl bych se soustředit na vztah. Problém je v tom, že ten vztah funguje právě proto, že se na něj nesoustředím. (Nebo možná právě proto nefunguje, ale soustředěním ta nefunkčnost krásně vynikne. Pořád ze dne na den.)
Fascinuje mě, jak bezbranný je rozum proti fenyletylaminu a všem těm dalším hormonům, které se mi od minulého čtvrtka tak hojně vyplavují do krevního řečiště.
Trochu uklidňující (aspoň pro morální svědomí) je fakt, že už nikdy nedovedu v téhle věci vyvinout tak systematickou snahu. Prostě to vzdám. Možná vzdávám všechno, co ve mně vzbuzuje v takové míře úzkost (což znamená také citovou zainteresovanost a prostě to, že mám co ztratit).
Znovu mám něco, co mít nechci, protože jsem nedokázal nemít něco, co chci.
PS: Než na to znovu zapomenu, ví někdo, kdo mě nominoval na blog roku a proč?
Já. Tě nominoval, protože se hodíš.