Něco, o čem se nedá mluvit. Podivná věc podobná úzkosti z něčeho téměř běžného. Slova to zprofanují a zničí a přece to je uvnitř tak vzácné. Nedovedu říct čím. Ale zároveň cítím potřebu o tom mluvit.
Něco, co mi připomíná inspiraci. Ale zkouším to a inspirace nikde. Je to asi téměř definitivní, nejsem určený k tomu, abych se věnoval tvůrčímu psaní.
Ale pořád ty černé vlasy, černé nehty. A ohromná posedlost a divná úzkost už jen při pomyšlení. To divné horko, které mě pak vždycky polije. Jako kdyby to bylo upřímné.
Taky jako by mě někdo svléknul ze šlupky. Všechno je intenzivnější. I přes tu mdlost podzimu a únavy.
Ničemu nerozumím.
Jen ta touha po blízkostí. Někoho, koho vůbec neznám. Obejmout, nebo něco. Tak najednou, že radši utíkám pryč, i když to nemá žádný důvod. Ještě smíchané se stoupající sociální fobií.
Poslouchám Asafa Avidana. Zase.
A přemýšlím, jak a proč brát za ruku někoho s černými nehty.
Jak a proč se bojím něčeho ve světě. A jak a proč mě to přitahuje.
Kluk z vývojovky zná mého bývalého. Což nechápu. Ale kašlu na to.
Chci si zopakovat první zamilovanost. Ale jinak. Perfektně.
Takové to dokonalé... první...
(Chci si zopakovat život a žít ho jinak.)
(Chci být hezký. Chytrý. Vtipný. A normálnější.)
Nechápu naprosto sebe. V hlavě se mi rojí patetické myšlenky, kterým bych se u jiných vysmál. Předurčení... Osud... Úkol...
Jenže jak jinak vysvětlit nepochopitelný pocit úzkosti a náklonnosti k někomu úplně cizímu, vzdálenému a vůbec.
Možná komplexy z dětství, nevědomí...
Jenže ono je to jedno. pořád mám ten pocit.
Ahojky, nevím, proč to čtu a odepisuji na to takhle pozdě, ale chci Tě jen ujistit, že jsi hezký, jsi strašně moc chytrý, jsi vtipný... A kdybys byl trochu víc normálnější, byla by to nekonečná škoda. (o=0