Kluk z vývojovky očividně není jediná věc, kterou ve mně přednáška z vývojové biologie zanechala. Usmívám se totiž vždy, když slyším Setting scalpels free od Asafa Avidana.
Z části bych možná dokázal ještě pořád věřit, že se vše děje z nějakého důvodu a že k něčemu směřuji. A to něco, že je smyslem mého života.
Jindy mám ale pocit, jako kdyby mi celé zorné pole vyplnil pohled z okna do nepřátelské noční tmy. Jako bych se díval do vypnutého mikroskopu. Není to ani tak zoufalství jako nejistota.
Měl jsem dnes vidět Střepa a navzdory nadšení jsem věděl, že je to příšerně pitomý nápad. Ale uvidím ho jindy. Vytloukám klín klínem, když se snažím nějak zbavit té první věci, kterou mi přednáška z vývojové biologie dala. Jenže to nakonec ani nebyl dar od jakékoliv přednášky, ale podivná chorobnost, kterou si nesu s sebou už několik let. Tendence se naprosto esteticky zamilovávat do naprosto estetických předmětů.
Matně vzpomínám, že se mi to dělo i s dívkami. Není to tak překvapivé, spíš je to jen další důkaz toho, že se nejedná o nic sexuálního, erotického. Ten chtíč je tu postavený úplně jinde.
Jsem jako malá milovnice romantického anime, která si čmárá každý den do deníčku to neblaze známé notice me, senpai. Chci mít pocit, že dokonalým věcem stojím za pozornost. Asi.
Možná taky existuje nějaký důvod, proč jsem si obarvil vlasy na černo. Myslím účelovou příčinu, něco teleologického. Ne jen causa efficiens. (Aneb sbíráme střípky středoškolských znalostí o příčinách podle Aristotela).
Nejspíš je to důležité, věřit v nějaký konečný důvod. V to, že celé to procesí událostí, které se s námi táhne celý život, má nějaký další smysl, nějaký cíl, ke kterému nás má dovést. Že to není jen množina náhodných (resp. chaoticky kauzálních) událostí.
Jenže vnímat takhle svět je nesamozřejmé. Je to navíc neprokazatelné a nevědecké. Především to ale stojí jen na vůli jednotlivce věřit zrovna této myšlence a ne nějaké jiné.
Zítra si půjdu koupit celozrný croissant. A zkusím nějak přežít další anatomii a morfologii rostlin. (Spatřeni další dva adepti na příští imaginární lásku, jen tak mimochodem. Tím nechci vůbec říkat, že je fakt hrozné být mnou, ale zároveň si chci dál stát za tím, že to naprosto nedělám úmyslně.)
Myslím na 1Q84 a na její atmosféru. Na příběhy v příbězích a taky na příběhy v příbězích v příbězích. Na tu dokonalou propletenost. A potom na Kareninu a na těch pár drobků, které ve mně zanechala. A myslím, že bych měl víc číst ty tlusté ruské romány.
Miluji velké příběhy. Dlouhé a komplexní, hezky vykreslené. Mám rád i krátké, ale 1Q84 mě naprosto uhranula svou délkou. Tím, že se člověk ponoří do příběhu a už je pořád jen přichytáván dalšími vazbami. Dokud není konec.
Někdy mi konec knihy připomíná smrt. Prodíráte se jí, žijete s postavami. A najednou jejich příběh končí, ale váš ne. Vy jste vyvržení někam ven, do světa, ve kterém vůbec nechcete být, protože ten, který právě skončil, byl o tolik lepší.
Přeju si být ještě aspoň jednou opravdu patetický. Říkat lidem ty sladkobolné řečičky: Ale ono to tak bolí! A tvářit se u toho smrtelně vážně. Cítit se smrtelně vážně. Jinak řečeno: říkat na rovinu, co cítím. Alespoň sobě.
Místo toho si zpívám o helikáze lásky (Asaf, zas).
Ale nejvíc mě uhranula jeho balada o Ariadné, jejím klubku a labyrintu.
O tom...
(o tom, o čem všichni ví)
Ještě krůček a mohl bych tam být.
Pamatuju si na tu dobu, kdy jsem chtěl rozbít strukturu slov, protože mi přišlo, že až potom říkají něco o světě. Když nejsou vázána do vět. Když se pohybují na papíře stejně jako v mysli. V tom neuspořádaném asociačním roji neukončených vět, výkřiků, pomlk a povzdechů.
Ale tohle je život. Jde. Můžete ho milovat, můžete ho nenávidět. Můžete si s ním dělat co chcete a můžete ho i ukončit. Jenže tím nezměníte vůbec nic a dřív nebo později se prostě musíte smířit s tím, že bylo co bylo a do jisté chvíle pořád něco bude.
A to nejhorší nebo nejlepší, co může nastat, je smrt. Z části doufejme že absolutní konec - tedy žádné vržení do nového světa, ve kterém být nechceme, žádné opouštění zažitých příběhů. Ale z části, protože přeci jen nechceme přijít o ten pohyb...
jenže duše a nesmrtelnost znějí už tak pohádkově a vzdáleně.
Nebo Bůh. Víc vzrušení ve mně vzbuzuje jako předmět diskuse než jako metafysické jsoucno, nejvyšší bytost, ke které bych se měl nebo mohl modlit. (To je daleko tomu, co si představím pod slovem Víra).
Naučím se ale říkat Ne.
A možná bych se měl naučit říkat Ne některým svým myšlenkám.
Jednou mě třeba zas navštíví nějaké oddenky múz. Do té doby budu mít prostě dál svoje nově černé vlasy (a ty budou růst, dokud nebudu mít pocit, že jsou vážně dost dlouhé).
A jednou třeba přestanu být ve společnosti lidí tak neschopný.