Občas si říkám, že bych mohl psát návody o tom, jak žít mizerný život. Aspoň pro lidi, co nemají jediný důvod se cítit mizerně. Například dnes mi dodává materiál víkend zabitý hraním SimCity. Možná, že to ani není tak úžasná hra (ne, na tom, když vám město napadají zombíci, vypadává vám elektřina, zadlužujete se, neteče voda, nevyváží se odpadky a výkaly z kanalizace znečistily půdu pod půlkou baráků, není vůbec nic zábavného. Ale proč jsem to sakra nemohl vypnout?), ale moje sklony k závislosti na počítačových hrách se ujaly slova. Ne že bych byl ten typ "gejmra", co sedí u počítače s pět dní neholeným vousem a mastnými vlasy a se zuřivou zručností mlátí do tlačítek a myši. Jsem ten typ gejmra, co je schopný hraním her zabít veškerý volný čas, být kvůli tomu protivný na ostatní, ale pořád se myju. Možná právě proto nebuším do tlačítek se zuřivou zručností, ale jen s prostou nešikovnou zuřivostí.
Bude to týden, co jsem si nabarvil vlasy. Pořád mi to přijde trochu jako z pohádky. Černovlasý Grey, co dělá skopičiny u kamaráda v bytě. A potom jede do Krče navštívit kamarádku přítele a strávit s ní několik hodin v laboratoři. Nechat si popisovat (už asi posté) patchclamp. Který vypadá čím dál děsivěji.
V pátek vyjde Joannino nové album.
Zítra povezu do práce přítelovi klíče.
A pořád se nic neděje.
V úterý (ale až to další) jdu k psycholožce. Jenže co jí budu říkat? Nejhorší je, že člověk má tolik o čem mluvit, když tam není objednaný. Ale jakmile má termín, témat s blížícím se termínem ubývá. Ne že by nebylo co řešit. Třeba moje sebevědomí a celé ty věci, které si ještě tak nějak "rozumem" držím v hlavě, přestože je aktuálně neprožívám.
(Pořád mě štve KzV. Budu to takhle zkracovat, protože je to hnusné a třeba mě to vyléčí z celé té KzV záležitosti.)
Prý jsem nominovaný na blog roku. Je celkem jasné, že nevyhraju a navíc mě trochu děsí, že to teď vím a budu se podvědomě (nebo ne až tak podvědomě?) snažit psát nějak líp a chytlavěji, což se mine učinkem. Prostě tomu bude zase chybět to něco.
To co tomu stejně už chybí. Jenže já nemám tu schopnost re-invence.
Napadlo mě psát o knihách. Nebo o hudbě. Problém je v tom, že i když čtu a poslouchám hudbu, neumím o tom psát.
Naživo si prožívám filosofickou krizi. Totiž kdykoliv mám pocit, že bych mohl prožívat něco jako pálení žáhy, začnu přemýšlet, jestli je to totéž, co ostatní nazývají pálením žáhy. Absolutně totiž netuším, co ten pojem, který lidé s takovou samozřejmostí používají, znamená. Totiž nejspíš mě vážně pálí žáha, ale jisté to není. Mohl bych někoho požádat, aby mi detailně vysvětlil, co přesně cítí, když ho pálí žáha, a potom to vztáhnout na sebe. Jenže to by nebyla taková zábava a dali by mi to až moc velkou epistemologickou jistotu.
(Čtu zrovna Ochlupení bližní... Asi začínám mít zase tendenci přemýšlet o věcech tak nějak... takhle. Jsem naprosto fascinovaný jeho výkladem chování zvířat, resp. těmi náznaky, že naše tendence vysvětlovat si muší myšlení jako obdobu našeho, i když mnohem jednodušší, je vlastně možná úplná blbost. A že i ostatní lidi chápeme jen tak, že si jejich myšlení vykládáme podle našeho vlastního. Ne že by mě to nikdy nenapadlo, ale je fajn o tom někde číst. Někde, kde je to napsané míň kostrbatě než tady tohle.)
Měl bych se umýt. Ale snad to stihnu ráno. A když ne, tak budu smrdět, až budu na praktikách řezat do kytek a do hmyzů.
Minule jsme si z mrtvých sarančat vystřihávali labia.
Něco mi zcela jistě chybí a těžko říct co.
S trochou štěstí uvidím zítra Střepa. Nebo s trochou smůly. A s trochou upřímnosti bych měl přiznat, že sám vím, že to asi není dobrý nápad. Ale udělat to chci.
Když jsem plaval, přemýšlel jsem, jestli by se mnou X. začal znovu mluvit, kdybych se pokusil zařídit, aby mu Střep aspoň napsal. Ale nemyslím si. Navíc v mých představách jsou mé žádosti i případné manipulace nevídaně úspěšné. V realitě jsem v jakýchkoliv sociálních interakcích nevídaně neúspěšný.
Občas si přijdu jako taková roztomile ošklivá boule, kterou mají někteří lidé rádi prostě pro tu roztomilou ošklivost a jsou s ní z lítosti. Fascinující je, že ať už to pravda je nebo není, dá se na svět tímhle způsobem koukat naprosto funkčně a bez nějakých větších rozporů s vlastním přesvědčením.
Jenže - terapeutická vložka - já nejsem boule. Jsem celkem hezký mladý muž. Divný, přecitlivělý, společensky ne moc zdatný. (Myslím, že společensky zdatní a normální lidé by mě jako takovou bouli mohli celkem dobře vnímat.)
Mám chuť si přečíst nějakého Murakamiho. A závidím postavě ze Spánku, že nemusela celé noci spát. Protože přesně těch osm hodin spánku je čas, který mi hrozně chybí.
Ne že bych ten, který mám, využíval efektivně.
(nemám rád slovo efektivita)
Po bůhvíkolika měsících jsem si pustil Naiad od Tarjy. Jako vždy mi to připomíná takové zvláštní období.
Proč je většina období, na která vzpomínám, obalená v takové tmavé barvě? jako kdybych měl tehdy depresi a celé se to dělo v noci. Ale to nejspíš ani není pravda. Nejspíš jen tak moc zapomínám nějaké konkrétní podoby, že to prostě tmavé být musí.
A taky jsem tehdy nejspíš něco dělal s tarotem. A četl všechny ty seberozvíjecí knížky.
Jednou přečtu Hledání ztraceného času.