Otázka zní, jak chutnají věci, které chcete víc než rok. A odpověď? Netuším. Nejdřív tak nějak běžně, jako všechno podobného. S dochutí hormonů, které se vám s odstupem vylijí do krve a slibují další potíže. Nebo něco.
Jenže tohle je aspoň kaše, kterou jsem si navařil sám a tak ji i sám můžu spláchnout do záchodu. Nebo ji, přinejhorším, sníst.
Budu si chvíli nalhávat, že se umím vypořádat s tím, za co si můžu sám. X. je toho jasným příkladem, že?
Pravda je prostě jiná. Jsou to všechno kecy a lži. Veškeré ty úvahy o hodnotě a symbolismu, o nějakých skrytých vztazích, o tom, že něco je něčím jiným. Fakt je mnohem jednoduší, chladnější, postrádá jakoukoliv lyriku. Prostě jsem chtěl.
A i já, jako člověk, který neví, co chce, a neví to s veškerou hrdostí, s kterou se dá nevědět, to musím přiznat. Chtěl jsem a proto jsem to udělal. Fascinující na tom je, že to nebyl nemorální krok. Že to tak nevidím. Že všechno zůstalo jak mělo a stejně - uvnitř - ne.
Materiál pro psycholožku.
Potom je ale fakt ten, že mám tři klíny a vytloukám je jimi navzájem. Pokud to tak půjde dál, nejspíš sám sebe rozštípnu a všechno bude v háji.
Především jsem si ale uvědomil, že i kdyby k čemukoliv došlo, nebude se mi to líbit o nic víc, než kdyby k tomu došlo s někým jiným. Že sex s přítelem není špatný kvůli němu, ale kvůli tomu, že jsem divným způsobem frigidní. Prostě nikdy nezažiju špičkový sex.
S tím se ale dá žít, ne?
(Jsou i další věci o sexu, o kterých bych mohl mluvit. Třeba že autoerotika mi přijde často víc naplňující než normální styk. Což je nejobnaženější informace, jakou jsem kdy napsal a jakou kdy napíšu, ale budiž.)
Že pořád voním něčím cizím mi nejspíš nedá spát. Pud sebezáchovy staví zeď z oceli. Jenže ani tyhle zdi z oceli nezmůžou nic proti té podivně nazlátlé vlně, která je ale jako prokletí.
Jsou hranice, za které se chodit nemá. A já musím doufat, že jsem žádnou takovou nepřekročil. (To je jediná špatná věc, kterou jsem nakonec mohl udělat. Překročit hranici. Ne slušnosti, ta zůstala netknutá, ale... já ani nevím čeho. Každopádně je ta hranice úplně v prdeli.)
Možná je čas na další mozaiku. A nebo prostě na to si otevřeně přiznat, že jsem idiot. Citově promiskuitní nebo něco takového.
Rozvíjím úvahy o tom, co věci znamenají. Význam, hlavně emoční, by mohlo být mé životní téma. Protože se o toho točím věčně. Jenže o čem jiném život a člověk je, než o významu?
Než o tom, co chceme, co je pro nás důležité a co pro nás všechno znamená?
Nakonec se v té chuti ozývá prázdnota. Nevím, co se bude ozývat zítra, ale dnes je tam náznak něčeho bezedného - v tom prázdném a děsivém smyslu. Něco, co mělo být plné ale není.
Žádná kapitola nekončí. Ale možná se láme kouzlo.
Možná na tom vůbec nezáleží.
Ale najednou si mnohem víc uvědomuju, že o víkendu budu sám a nebude tu vůbec nikdo, ke komu bych se mohl přitulit. Budu v prázdném pokoji dělat prázdné věci a nevědět vůbec nic.
Fascinující je, že nic víc nechci. Jen aby věci byly pořád stejné. Aspoň v tomhle ohledu. I předtím to tak bylo
Jenže svět se mění pořád.
Potkal jsem dvakrát KzV, aniž bych ho hledal. Hledal jsem Rezekvítkovou, kterou jsem nepotkal minulý týden, i když jsem ji mohl najít.
Tohle naopak stejné zůstává. Ale díky bohu za to. Další takové toto bych nevydržel.
Nakonec je tu ale ten střípek vědomí, že jsem jenom hračka.
Ono je krásné si myslet, že máte všechno pěvně v rukou. Ale tak to právě není.
Myslím, že nějakého hledání netřeba. Klidně se jednou (jakkoliv to možná bude znít hloupě) můžeme někde (zcela nenáhodně) sejít.