Říjen 2015

Lávka

30. října 2015 v 19:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Po uplavání více než osmdesáti bazénů se mi vrátilo nachlazení. Přesně toho jsem se obával, ale nedokázal jsem si pomoct. Jako by chlorovaná voda byla jediným místem, ve kterém ještě můžu najít nějaký klid. A čím byl bazén prázdnější, tím víc jsem se vzdaloval pomyšlení na odchod. Plavání bych měl na několik dní rozhodně vynechat. Ale stejně plánuji v neděli jít znovu.
Budu se vážně muset snažit. Víc než dosud. Ve středu večer mě navštívila nejhorší nálada za víc než rok. Buď jsem se naučil s takovými melancholickými stavy vypořádat, nebo to jen potlačuji. Ale je to lepší. Dřív by mě to asi vyřadilo na delší dobu. To ale neznamená, že bych nestál na hodně vratké lávce nad nějakou odpornou propastí. Pokud se odvážím udělat vůbec nějaký krok, musí to být nejpřesnější krok, jakého jsem schopný. Otázka je, jestli jsem v současné situaci vůbec schopný dostačující přesnosti.
To, do čeho se můžu zřítit, pořádně neznám. Ale to není ten důvod, proč mám strach. Bojím se víc kvůli tomu, co už o tom vím. Do všech budoucích dnů bych si měl zapamatovat, že už nikdy nemám pocenit tyhle situace.
Přijdu si ale znovu mladý. Jako by tohle setkání s neznámým mělo životabudící efekt. Přestože ve mně život momentálně spíš slábne a stahuje se do nějakého bezpečného koutku. Něčím je to však osvěžující.
Možná nejvíc mě momentálně mrzí, že už se to nikdy nestane. Bylo to nejspíš dokonale jednorázové a pomíjivé. Zbývá z toho jen tohle rozklížené bolavé (s)vědomí.
Přeci jen je asi snazší se smířit s tím, co nezměníte, než s tím, co byste nějak změnit mohli. I když nevíte jak a v konečném důsledku je to stejně bezvýchodné. Moc dobře vím, po čem toužím, ale odmítám tomu dát jméno.
Měl bych se soustředit na vztah. Problém je v tom, že ten vztah funguje právě proto, že se na něj nesoustředím. (Nebo možná právě proto nefunguje, ale soustředěním ta nefunkčnost krásně vynikne. Pořád ze dne na den.)
Fascinuje mě, jak bezbranný je rozum proti fenyletylaminu a všem těm dalším hormonům, které se mi od minulého čtvrtka tak hojně vyplavují do krevního řečiště.
Trochu uklidňující (aspoň pro morální svědomí) je fakt, že už nikdy nedovedu v téhle věci vyvinout tak systematickou snahu. Prostě to vzdám. Možná vzdávám všechno, co ve mně vzbuzuje v takové míře úzkost (což znamená také citovou zainteresovanost a prostě to, že mám co ztratit).
Znovu mám něco, co mít nechci, protože jsem nedokázal nemít něco, co chci.

PS: Než na to znovu zapomenu, ví někdo, kdo mě nominoval na blog roku a proč?

S další troškou do mlýna

28. října 2015 v 20:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
...a je to čím dál horší. Už jsem vlastně zapomněl, jaké tohle bývá. Kdybych to nezapomněl, stejně bych se choval úplně stejně. Ale možná bych nebyl tak vykolejený.
Není nic a nikdo není, jenom vlci hladoví...
Ale ke mně hosti nejsou, chodí jenom ouzkosti...

Jenže co dál. Vím, že všechno bude v pohodě. Dokonce že se v praktickém smyslu nemění vůbec nic. Život bude pokračovat úplně stejně dál. Rozumně si dovedu spoustu věcí načrtnout, ale o nějakém uklidnění nemůže být ani řeč. Jsou chvíle, kdy najednou všechno ustane a je ticho. A já se cítím normálně. Netrvají ani dost dlouho.
Mohl bych se ptát, jak jsem mohl být tak blbý. Ale ta otázka stejně nemá žádný smysl. Stejně jako proč nebo podobné hlouposti.
Prostě to tak je.
(Mám chuť si zapálit.)
Mé čtvrteční plány padly a já se zařekl, že žádné jiné nechci. Půjdu prostě domů a budu doma nešťastně sedět. Úplně sám.
Vím ohledně téhle příšerné situace asi miliardu věcí. Mohl bych je všechny explikovat, aby bylo ještě patrnější, jak hrozný debil jsem. Ale to by byl taky jediný přínos.
Potřeboval bych dvakrát denně slyšet svou psycholožku, jak mi říká, že to je v pořádku. Že mě chápe. Cítit to odzbroující prozumění a přijetí. Přes nemorálnost celé té situace. Kategorický imperativ by mi nikdy nic takového neměl dovolit, ale dovolil jsem si to já. Je pravda, že tohle je život.
Potřeboval bych znovu slyšet, že mám žít. Slyšet to tím tónem, ve kterém je možná i jemný náznak melancholie. Že i když to bolí, má to nějaký smysl.

Jenže já taky vím, že takhle se budu cítit ještě dlouho. Ať už ta situace bude pokračovat jakkoliv.
Fascinující je, že mi přijde naprosto nezměnitelná. (Cokoliv, co můžu udělat, je špatně.)
Odmítám poslouchat rozum i srdce. A nic dalšího na mě už nemluví.

Nevěda

26. října 2015 v 23:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
...a potom se všechno rozplyne v té profánně nevšední melancholii, protože přichází jediné já, které za něco sedí. To melancholické já, které mi tu dalo jméno. (Jediná část mě, která si zaslouží lásku.)
Tentokrát pod spoluprácí depresivního folku a post-rocku.
Svět změní barvy a perspektivu. Velké je malé, malé je velké, a nebo taky ne.
Jestli bych někdy dělal hudbu, byl by to folk.
(Chtěl bych dělat post-rock.)

Mám chuť se položit na zem a zarůst mechem. Nechat se obrůst kořeny a čelit tak svému divnému strachu. Být tak až do noci a usnout pod pokrývkou z listí.
Už se nikdy neprobudit, jen být součástí. Vsáknout se do všeho. Proniknout kořeny až do korun stromů.

A biologie všemu bere kouzlo. Věda.

Chci zas být ten čistý. Upřímný.
Byla doba, kdy mi nezáleželo na ostatních. Nebo snad ne?

Jako kdyby úsměv byl vždycky lež.

Člověk by řekl, že s černými vlasy nezačnu být emo.

Bolí to. Bolí úplně všechno. Nemám chuť na interpretace a explikace. Stačí jedno kompaktní svinuté to.
To, které tíží víc než srdce.

But I'm not strong and I'm not wide and I'm not long.

Tohle jsou ty vody, ze kterých mi trčí jen kotníky.
Stříbrně průzračné a pod hladinou stejně tak trochu tmavomodré. Na šedém kamení v té řece, která je jenom má. Na řece, kam slunce svítit nemá.
(Moje řeka zapsaná v hudbě.)

Aha?

25. října 2015 v 10:58 | Grey.t |  Střepy
Aha. Takže Střep je zadaný. A já se cítím jako vůl. (Congratz, Greyi, povznášíš svou debilitu na nový levl.)
Všechno je tedy při starém.
Moje nevědomí se brilantně vyhnulo veškerým žalům tím, že mi myšlenky přeorientovalo zpět na X. Čímž jsem si ale uvědomil, že svého času to byl jeden z mých nejlepších přátel (bez ohledu na to, že on mě jako kamaráda asi nebral nikdy).
Poslouchám Radiohead a ležím v posteli. Včera jsem ležel v posteli a poslouchal Joannu. A pak Pink Floyd. A pak Radiohead. Zajímavé, že nemám vůbec takovou depku, jakou bych mít mohl.
Moje psýché funguje fascinujícím způsobem. Protože místo abych si jednoznačně řekl, co neudělám, říkám si, jak se asi zachovám dál.
Jsem prostě jako máslo. (Máslo, které tráví už druhý den mimo lednici.)

Na druhou stranu, s trochou odstupu mi to může dělat radost. Očividně jsem Střepovi stál za to, aby se o něco pokusil, i když o něco úplně nevinného, i když není volný.
To je vlastně super.
(Není to vlastně to, co celou dobu chci? Aha?)
Takže tak.
Prostě Aha.

(A uvidíme, co bude dál.)

Transmit, transcend!

24. října 2015 v 0:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdo mi zalepil oči a já tápu rukama. Sahám do prostoru, který může být klidně nikde. Mimo všechno. I ten prostor mi je milejší než náznaky toho, co je ve mně. Kdyby to jen trochu šlo, prodral bych se skrz póry v kůži ven a celé to nešťastně nadělení nechal uvnitř.
Najednou se stýkají dva světy a oba tak jiné. A taky se stírá hranice mezi imaginární láskou a regulérní zamilovaností. Střep si zaslouží nové jméno a já mu ho nedovedu dát.
Přál bych si sestavit nějaký kouzelný rým o ledu a jedu.
Ze všech možností vybírám tu nejjednodušší. Ze všech pravd tu nejpravděpodobnější.
Ze všeho nejvíc dávám na pud sebezáchovy.
Oči jsem si zalepil sám. Mám-li si srazit vaz, nechci to vidět. Ať je to radši ve tmě. Tentokrát si za všechno můžu sám. Nejhorší na všem je, že se vlastně nejspíš netrápím. Celá ta situace, se svou závažností, grotestkností, pokleslostí a nemorálností, mě míjí. Stojím někde vedle.
Okouzelný možná nejdokonalejším dnem. I když jde o dokonalost pouze avšak čistě estetickou. O sílu situace, která nadchává, o dokreslení, které dojímá.
Jednou možná budu mluvit o dnešku.
Fascinuje mě, že v jednom z těch světů se nezměnilo vůbec nic. Nechci buď - anebo.
Tak ale nefunguje ani svět, ani já.

Možná, že základem pro porozumění je neškatulkovat.
Žádnou ocelovou zeď jsem nedostavěl. Stačí totiž jen kámen, o který se dá opřít a složit hlavu do dlaní.
Kromě všeho mi ale zůstává můj hájek a moje soukromí. I když i moje hlava prožívá infekci.

The nullifying, defeating, negating, repeating joy of life...

(Jenže je to celé podkreslené opravdu podlým pocitem radosti. A jak buším do klínů, kterými vytloukám klíny, slyším praskat dřevo.)

Chuť

23. října 2015 v 0:55 | Grey.t |  Zážitky a události
Otázka zní, jak chutnají věci, které chcete víc než rok. A odpověď? Netuším. Nejdřív tak nějak běžně, jako všechno podobného. S dochutí hormonů, které se vám s odstupem vylijí do krve a slibují další potíže. Nebo něco.
Jenže tohle je aspoň kaše, kterou jsem si navařil sám a tak ji i sám můžu spláchnout do záchodu. Nebo ji, přinejhorším, sníst.
Budu si chvíli nalhávat, že se umím vypořádat s tím, za co si můžu sám. X. je toho jasným příkladem, že?
Pravda je prostě jiná. Jsou to všechno kecy a lži. Veškeré ty úvahy o hodnotě a symbolismu, o nějakých skrytých vztazích, o tom, že něco je něčím jiným. Fakt je mnohem jednoduší, chladnější, postrádá jakoukoliv lyriku. Prostě jsem chtěl.
A i já, jako člověk, který neví, co chce, a neví to s veškerou hrdostí, s kterou se dá nevědět, to musím přiznat. Chtěl jsem a proto jsem to udělal. Fascinující na tom je, že to nebyl nemorální krok. Že to tak nevidím. Že všechno zůstalo jak mělo a stejně - uvnitř - ne.
Materiál pro psycholožku.
Potom je ale fakt ten, že mám tři klíny a vytloukám je jimi navzájem. Pokud to tak půjde dál, nejspíš sám sebe rozštípnu a všechno bude v háji.
Především jsem si ale uvědomil, že i kdyby k čemukoliv došlo, nebude se mi to líbit o nic víc, než kdyby k tomu došlo s někým jiným. Že sex s přítelem není špatný kvůli němu, ale kvůli tomu, že jsem divným způsobem frigidní. Prostě nikdy nezažiju špičkový sex.
S tím se ale dá žít, ne?
(Jsou i další věci o sexu, o kterých bych mohl mluvit. Třeba že autoerotika mi přijde často víc naplňující než normální styk. Což je nejobnaženější informace, jakou jsem kdy napsal a jakou kdy napíšu, ale budiž.)

Že pořád voním něčím cizím mi nejspíš nedá spát. Pud sebezáchovy staví zeď z oceli. Jenže ani tyhle zdi z oceli nezmůžou nic proti té podivně nazlátlé vlně, která je ale jako prokletí.
Jsou hranice, za které se chodit nemá. A já musím doufat, že jsem žádnou takovou nepřekročil. (To je jediná špatná věc, kterou jsem nakonec mohl udělat. Překročit hranici. Ne slušnosti, ta zůstala netknutá, ale... já ani nevím čeho. Každopádně je ta hranice úplně v prdeli.)

Možná je čas na další mozaiku. A nebo prostě na to si otevřeně přiznat, že jsem idiot. Citově promiskuitní nebo něco takového.
Rozvíjím úvahy o tom, co věci znamenají. Význam, hlavně emoční, by mohlo být mé životní téma. Protože se o toho točím věčně. Jenže o čem jiném život a člověk je, než o významu?
Než o tom, co chceme, co je pro nás důležité a co pro nás všechno znamená?

Nakonec se v té chuti ozývá prázdnota. Nevím, co se bude ozývat zítra, ale dnes je tam náznak něčeho bezedného - v tom prázdném a děsivém smyslu. Něco, co mělo být plné ale není.
Žádná kapitola nekončí. Ale možná se láme kouzlo.
Možná na tom vůbec nezáleží.
Ale najednou si mnohem víc uvědomuju, že o víkendu budu sám a nebude tu vůbec nikdo, ke komu bych se mohl přitulit. Budu v prázdném pokoji dělat prázdné věci a nevědět vůbec nic.

Fascinující je, že nic víc nechci. Jen aby věci byly pořád stejné. Aspoň v tomhle ohledu. I předtím to tak bylo
Jenže svět se mění pořád.
Potkal jsem dvakrát KzV, aniž bych ho hledal. Hledal jsem Rezekvítkovou, kterou jsem nepotkal minulý týden, i když jsem ji mohl najít.
Tohle naopak stejné zůstává. Ale díky bohu za to. Další takové toto bych nevydržel.

Nakonec je tu ale ten střípek vědomí, že jsem jenom hračka.
Ono je krásné si myslet, že máte všechno pěvně v rukou. Ale tak to právě není.

Stále dýchám

21. října 2015 v 23:03 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Stále dýchám. I když mám ucpaný nos. Jsou věci, které přetnou jistá pouta. Ale v nějakém zapadlém gyru mého mozku tuším, že to je k ničemu, protože mi zatím nic nezabrání, aby se ta pouta znovu zaklapla a klidně pevněji.
Kotníky mi omývá chladná voda (to se mi jen vynořilo před očima) a láká mě zkoušet imaginaci. Láká mě to změnit psycholožku a chodit každý týden a vážně něco změnit.
Naučit se mluvit s lidmi a nebýt všude, kde nejsem zvyklý, první aspoň půlrok za úplně dementního kokota.
Napůl horko, napůl zima. Miluju to teplo, které začne sálat někdy před horečkou pod peřinou. ještě než se člověk začne potit, ještě než mu začne být to nepříjemné horko. Je to jako připomínka léta, kterou lze zrušit kdykoliv. Chybí tomu jen to světlo a zjitřené hormony, i když o ty se starají jiné věci.
Už jen dva dny do Divers. Myslím, že se zblázním nedočkavostí. Zítra přijdu domů (a možná se uvidím se Střepem) a pak půjdu spát a ráno se probudím a... potopím.
A nepůjdu plavat, protože mi teče z nosu. I když bych moc chtěl.
Protože minule to bylo super.
Pondělní vzrušení mi pustilo do kostí led. A pořád tak krásný led a tak čistý jed. Jen kdyby se jedy a ledy nevázaly na lidi, na skutečné a nikdy čisté lidi.
Jen kdybych nebyl tak patetický. Někde leží střední cesta a já k ní mám ještě hodně daleko.

Ale už jsem si jistý, že k music to watch boys to nikdy kluky pozorovat nebudu.
neměl bych je pozorovat nikdy.
(Jenže to bych musel mít zalepené oči. Protože jsem takový.)

Gigatuleň

19. října 2015 v 0:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Občas si říkám, že bych mohl psát návody o tom, jak žít mizerný život. Aspoň pro lidi, co nemají jediný důvod se cítit mizerně. Například dnes mi dodává materiál víkend zabitý hraním SimCity. Možná, že to ani není tak úžasná hra (ne, na tom, když vám město napadají zombíci, vypadává vám elektřina, zadlužujete se, neteče voda, nevyváží se odpadky a výkaly z kanalizace znečistily půdu pod půlkou baráků, není vůbec nic zábavného. Ale proč jsem to sakra nemohl vypnout?), ale moje sklony k závislosti na počítačových hrách se ujaly slova. Ne že bych byl ten typ "gejmra", co sedí u počítače s pět dní neholeným vousem a mastnými vlasy a se zuřivou zručností mlátí do tlačítek a myši. Jsem ten typ gejmra, co je schopný hraním her zabít veškerý volný čas, být kvůli tomu protivný na ostatní, ale pořád se myju. Možná právě proto nebuším do tlačítek se zuřivou zručností, ale jen s prostou nešikovnou zuřivostí.
Bude to týden, co jsem si nabarvil vlasy. Pořád mi to přijde trochu jako z pohádky. Černovlasý Grey, co dělá skopičiny u kamaráda v bytě. A potom jede do Krče navštívit kamarádku přítele a strávit s ní několik hodin v laboratoři. Nechat si popisovat (už asi posté) patchclamp. Který vypadá čím dál děsivěji.
V pátek vyjde Joannino nové album.
Zítra povezu do práce přítelovi klíče.
A pořád se nic neděje.
V úterý (ale až to další) jdu k psycholožce. Jenže co jí budu říkat? Nejhorší je, že člověk má tolik o čem mluvit, když tam není objednaný. Ale jakmile má termín, témat s blížícím se termínem ubývá. Ne že by nebylo co řešit. Třeba moje sebevědomí a celé ty věci, které si ještě tak nějak "rozumem" držím v hlavě, přestože je aktuálně neprožívám.
(Pořád mě štve KzV. Budu to takhle zkracovat, protože je to hnusné a třeba mě to vyléčí z celé té KzV záležitosti.)

Prý jsem nominovaný na blog roku. Je celkem jasné, že nevyhraju a navíc mě trochu děsí, že to teď vím a budu se podvědomě (nebo ne až tak podvědomě?) snažit psát nějak líp a chytlavěji, což se mine učinkem. Prostě tomu bude zase chybět to něco.
To co tomu stejně už chybí. Jenže já nemám tu schopnost re-invence.
Napadlo mě psát o knihách. Nebo o hudbě. Problém je v tom, že i když čtu a poslouchám hudbu, neumím o tom psát.

Naživo si prožívám filosofickou krizi. Totiž kdykoliv mám pocit, že bych mohl prožívat něco jako pálení žáhy, začnu přemýšlet, jestli je to totéž, co ostatní nazývají pálením žáhy. Absolutně totiž netuším, co ten pojem, který lidé s takovou samozřejmostí používají, znamená. Totiž nejspíš mě vážně pálí žáha, ale jisté to není. Mohl bych někoho požádat, aby mi detailně vysvětlil, co přesně cítí, když ho pálí žáha, a potom to vztáhnout na sebe. Jenže to by nebyla taková zábava a dali by mi to až moc velkou epistemologickou jistotu.
(Čtu zrovna Ochlupení bližní... Asi začínám mít zase tendenci přemýšlet o věcech tak nějak... takhle. Jsem naprosto fascinovaný jeho výkladem chování zvířat, resp. těmi náznaky, že naše tendence vysvětlovat si muší myšlení jako obdobu našeho, i když mnohem jednodušší, je vlastně možná úplná blbost. A že i ostatní lidi chápeme jen tak, že si jejich myšlení vykládáme podle našeho vlastního. Ne že by mě to nikdy nenapadlo, ale je fajn o tom někde číst. Někde, kde je to napsané míň kostrbatě než tady tohle.)

Měl bych se umýt. Ale snad to stihnu ráno. A když ne, tak budu smrdět, až budu na praktikách řezat do kytek a do hmyzů.
Minule jsme si z mrtvých sarančat vystřihávali labia.

Něco mi zcela jistě chybí a těžko říct co.
S trochou štěstí uvidím zítra Střepa. Nebo s trochou smůly. A s trochou upřímnosti bych měl přiznat, že sám vím, že to asi není dobrý nápad. Ale udělat to chci.
Když jsem plaval, přemýšlel jsem, jestli by se mnou X. začal znovu mluvit, kdybych se pokusil zařídit, aby mu Střep aspoň napsal. Ale nemyslím si. Navíc v mých představách jsou mé žádosti i případné manipulace nevídaně úspěšné. V realitě jsem v jakýchkoliv sociálních interakcích nevídaně neúspěšný.
Občas si přijdu jako taková roztomile ošklivá boule, kterou mají někteří lidé rádi prostě pro tu roztomilou ošklivost a jsou s ní z lítosti. Fascinující je, že ať už to pravda je nebo není, dá se na svět tímhle způsobem koukat naprosto funkčně a bez nějakých větších rozporů s vlastním přesvědčením.
Jenže - terapeutická vložka - já nejsem boule. Jsem celkem hezký mladý muž. Divný, přecitlivělý, společensky ne moc zdatný. (Myslím, že společensky zdatní a normální lidé by mě jako takovou bouli mohli celkem dobře vnímat.)
Mám chuť si přečíst nějakého Murakamiho. A závidím postavě ze Spánku, že nemusela celé noci spát. Protože přesně těch osm hodin spánku je čas, který mi hrozně chybí.
Ne že bych ten, který mám, využíval efektivně.
(nemám rád slovo efektivita)

Po bůhvíkolika měsících jsem si pustil Naiad od Tarjy. Jako vždy mi to připomíná takové zvláštní období.
Proč je většina období, na která vzpomínám, obalená v takové tmavé barvě? jako kdybych měl tehdy depresi a celé se to dělo v noci. Ale to nejspíš ani není pravda. Nejspíš jen tak moc zapomínám nějaké konkrétní podoby, že to prostě tmavé být musí.
A taky jsem tehdy nejspíš něco dělal s tarotem. A četl všechny ty seberozvíjecí knížky.

Jednou přečtu Hledání ztraceného času.

Hunchback

15. října 2015 v 0:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kluk z vývojovky očividně není jediná věc, kterou ve mně přednáška z vývojové biologie zanechala. Usmívám se totiž vždy, když slyším Setting scalpels free od Asafa Avidana.
Z části bych možná dokázal ještě pořád věřit, že se vše děje z nějakého důvodu a že k něčemu směřuji. A to něco, že je smyslem mého života.
Jindy mám ale pocit, jako kdyby mi celé zorné pole vyplnil pohled z okna do nepřátelské noční tmy. Jako bych se díval do vypnutého mikroskopu. Není to ani tak zoufalství jako nejistota.
Měl jsem dnes vidět Střepa a navzdory nadšení jsem věděl, že je to příšerně pitomý nápad. Ale uvidím ho jindy. Vytloukám klín klínem, když se snažím nějak zbavit té první věci, kterou mi přednáška z vývojové biologie dala. Jenže to nakonec ani nebyl dar od jakékoliv přednášky, ale podivná chorobnost, kterou si nesu s sebou už několik let. Tendence se naprosto esteticky zamilovávat do naprosto estetických předmětů.
Matně vzpomínám, že se mi to dělo i s dívkami. Není to tak překvapivé, spíš je to jen další důkaz toho, že se nejedná o nic sexuálního, erotického. Ten chtíč je tu postavený úplně jinde.
Jsem jako malá milovnice romantického anime, která si čmárá každý den do deníčku to neblaze známé notice me, senpai. Chci mít pocit, že dokonalým věcem stojím za pozornost. Asi.
Možná taky existuje nějaký důvod, proč jsem si obarvil vlasy na černo. Myslím účelovou příčinu, něco teleologického. Ne jen causa efficiens. (Aneb sbíráme střípky středoškolských znalostí o příčinách podle Aristotela).
Nejspíš je to důležité, věřit v nějaký konečný důvod. V to, že celé to procesí událostí, které se s námi táhne celý život, má nějaký další smysl, nějaký cíl, ke kterému nás má dovést. Že to není jen množina náhodných (resp. chaoticky kauzálních) událostí.
Jenže vnímat takhle svět je nesamozřejmé. Je to navíc neprokazatelné a nevědecké. Především to ale stojí jen na vůli jednotlivce věřit zrovna této myšlence a ne nějaké jiné.
Zítra si půjdu koupit celozrný croissant. A zkusím nějak přežít další anatomii a morfologii rostlin. (Spatřeni další dva adepti na příští imaginární lásku, jen tak mimochodem. Tím nechci vůbec říkat, že je fakt hrozné být mnou, ale zároveň si chci dál stát za tím, že to naprosto nedělám úmyslně.)
Myslím na 1Q84 a na její atmosféru. Na příběhy v příbězích a taky na příběhy v příbězích v příbězích. Na tu dokonalou propletenost. A potom na Kareninu a na těch pár drobků, které ve mně zanechala. A myslím, že bych měl víc číst ty tlusté ruské romány.
Miluji velké příběhy. Dlouhé a komplexní, hezky vykreslené. Mám rád i krátké, ale 1Q84 mě naprosto uhranula svou délkou. Tím, že se člověk ponoří do příběhu a už je pořád jen přichytáván dalšími vazbami. Dokud není konec.
Někdy mi konec knihy připomíná smrt. Prodíráte se jí, žijete s postavami. A najednou jejich příběh končí, ale váš ne. Vy jste vyvržení někam ven, do světa, ve kterém vůbec nechcete být, protože ten, který právě skončil, byl o tolik lepší.
Přeju si být ještě aspoň jednou opravdu patetický. Říkat lidem ty sladkobolné řečičky: Ale ono to tak bolí! A tvářit se u toho smrtelně vážně. Cítit se smrtelně vážně. Jinak řečeno: říkat na rovinu, co cítím. Alespoň sobě.
Místo toho si zpívám o helikáze lásky (Asaf, zas).
Ale nejvíc mě uhranula jeho balada o Ariadné, jejím klubku a labyrintu.
O tom...
(o tom, o čem všichni ví)
Ještě krůček a mohl bych tam být.

Pamatuju si na tu dobu, kdy jsem chtěl rozbít strukturu slov, protože mi přišlo, že až potom říkají něco o světě. Když nejsou vázána do vět. Když se pohybují na papíře stejně jako v mysli. V tom neuspořádaném asociačním roji neukončených vět, výkřiků, pomlk a povzdechů.
Ale tohle je život. Jde. Můžete ho milovat, můžete ho nenávidět. Můžete si s ním dělat co chcete a můžete ho i ukončit. Jenže tím nezměníte vůbec nic a dřív nebo později se prostě musíte smířit s tím, že bylo co bylo a do jisté chvíle pořád něco bude.
A to nejhorší nebo nejlepší, co může nastat, je smrt. Z části doufejme že absolutní konec - tedy žádné vržení do nového světa, ve kterém být nechceme, žádné opouštění zažitých příběhů. Ale z části, protože přeci jen nechceme přijít o ten pohyb...
jenže duše a nesmrtelnost znějí už tak pohádkově a vzdáleně.
Nebo Bůh. Víc vzrušení ve mně vzbuzuje jako předmět diskuse než jako metafysické jsoucno, nejvyšší bytost, ke které bych se měl nebo mohl modlit. (To je daleko tomu, co si představím pod slovem Víra).

Naučím se ale říkat Ne.
A možná bych se měl naučit říkat Ne některým svým myšlenkám.

Jednou mě třeba zas navštíví nějaké oddenky múz. Do té doby budu mít prostě dál svoje nově černé vlasy (a ty budou růst, dokud nebudu mít pocit, že jsou vážně dost dlouhé).

A jednou třeba přestanu být ve společnosti lidí tak neschopný.

O NeBerlínu

10. října 2015 v 23:18 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pořezat se dá i hudbou, to je bez debat. A já mám pocit, jako kdyby se všechny mé jizvy, nejen ty hudební, začaly otevírat, mokvat. Můj povrch je přehnaně citlivý. Budím se a cítím (naprosto bezdůvodně, naprosto imaginárně, ale přesto skoro fyzicky) vůni X. bytu. Potom v autě hotel na horách. A tisíc dalších věcí. Tu starou vůni venkova, kterou jsem necítil tolik let. Taky ten tak dlouho známý pocit lehkého smutku tak nějak ze všeho.
(Před pár dny, asi v pátek ráno, jsem se schoulil ve vaně a nechal na sebe padat sprchu. Málem jsem přišel pozdě na rehabilitaci, ale nejraději bych tam ležel doteď. Večer předtím jsem měl slzy na krajíčku kvůli nesmyslům. Možná další podzimní melancholie, přecitlivělost a všechno to, co se objevuje každý rok.)
Posouvám své rádoby pevné hranice podle libosti. Dovoluji si zakázané, protože zrovna teď chci.
Uvažuji, že pojedu do Německa na Joannu. Ale znamenalo by to zameškat seminář z neuroanatomie. Nevím, jestli si to můžu dovolit. Aha, tak už jedu.
Pořád trochu toužím po někom, kdo mě pochopí. I když vlastně nemám jasnou představu, co to znamená být pochopen.
Mám pocit, že mi utekla slova. Přitom ten pocit přede mnou tak jasně stojí. Je úplně zřejmý a přitom do slov nepasuje. Na tvar je mlhavý a neurčitý, ale všechnou souvisí se zrcadlem.
Především ta slova musí být hezká. Všechno ostatní až potom.

Jedu do Berlína. Pane Bože.
(To není ten pocit, o kterém jsem mluvil.)

Jak

8. října 2015 v 23:25 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Něco, o čem se nedá mluvit. Podivná věc podobná úzkosti z něčeho téměř běžného. Slova to zprofanují a zničí a přece to je uvnitř tak vzácné. Nedovedu říct čím. Ale zároveň cítím potřebu o tom mluvit.
Něco, co mi připomíná inspiraci. Ale zkouším to a inspirace nikde. Je to asi téměř definitivní, nejsem určený k tomu, abych se věnoval tvůrčímu psaní.
Ale pořád ty černé vlasy, černé nehty. A ohromná posedlost a divná úzkost už jen při pomyšlení. To divné horko, které mě pak vždycky polije. Jako kdyby to bylo upřímné.
Taky jako by mě někdo svléknul ze šlupky. Všechno je intenzivnější. I přes tu mdlost podzimu a únavy.
Ničemu nerozumím.
Jen ta touha po blízkostí. Někoho, koho vůbec neznám. Obejmout, nebo něco. Tak najednou, že radši utíkám pryč, i když to nemá žádný důvod. Ještě smíchané se stoupající sociální fobií.
Poslouchám Asafa Avidana. Zase.
A přemýšlím, jak a proč brát za ruku někoho s černými nehty.
Jak a proč se bojím něčeho ve světě. A jak a proč mě to přitahuje.
Kluk z vývojovky zná mého bývalého. Což nechápu. Ale kašlu na to.
Chci si zopakovat první zamilovanost. Ale jinak. Perfektně.
Takové to dokonalé... první...
(Chci si zopakovat život a žít ho jinak.)
(Chci být hezký. Chytrý. Vtipný. A normálnější.)
Nechápu naprosto sebe. V hlavě se mi rojí patetické myšlenky, kterým bych se u jiných vysmál. Předurčení... Osud... Úkol...
Jenže jak jinak vysvětlit nepochopitelný pocit úzkosti a náklonnosti k někomu úplně cizímu, vzdálenému a vůbec.
Možná komplexy z dětství, nevědomí...
Jenže ono je to jedno. pořád mám ten pocit.


Gold velvet

4. října 2015 v 23:29 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Všechno zlato není černé. Ne každá propast vás spolkne. Ale stejně si jednou smočíte nohu v lesní studánce a zjistíte, že se vám do žil nasákl jed, který už z nich nikdy nedostanete. Že s minulostí se můžete smířit, ale nemůžete se jí zbavit. Že pokud nežijete správně, bude se tíha, kterou za sebou táhnete, jen zvětšovat.
Možná to chce jen najít pochopení pro vlastní činy. Ale co když sami víte, že ty činy byly špatné? Chápu své zlo, ale nedokážu ho omluvit. Protože to pořád je zlo.
Třeba to tak má být. Ale něco mi říká, že ne. Že páchat zlo je špatné. Protože se páchá na někom. A co hůř, většinou ho pácháme nejen na ostatních, ale zároveň sami na sobě. Ubližujeme druhým a přitom ubližujeme sami sobě.Ale možná to neplatí pro lidi bez svědomí.
Pořád je tu láska, kterou chovám. A které si vážím víc a víc. Jenže proti ní stojí bolest. Paradoxně bolest, ne nenávist ani nic podobného. Bolest ze střepů, kterých se prostě asi nedovedu zbavit. A to, že to nesmím sdílet s tím, kdo mi je nejblíž, protože by mu to ublížilo.
(Říká se tomu nesobectví? Když radši trpíte, než abyste ublížili milované osobě? Jenže tohle má do nesobectví daleko, protože trpíte vlastní vinou a především tím, že jste se provinili vůči milovanému.)
A pak vám milovaný chce vyhodit kytky, které milujete.
Ejmen
Dvanáctiletý glenfiddich matce chutná jako samet. A já jen přidávám tu zlatou barvu a k tomu poslouchám Asafa Avidana (s přísahou, že na jeho další koncert jdu, protože je to můj šálek kávy).
Zítra kytková praktika a má nenávist ke kytkám a vůbec.
Nejvíc mě ale stresuje škola. Nejspíš. Nakonec se bakalářky, státnic, zkouškového a vůbec všeho bojím o dost víc než třeba X., Střepa a podobných věcí.
(Přemýšlím, jestli potřebuji tablet.)
A pak mě taky dohání, že nemám čas na přítele. Kromě tohohle víkendu. A některých pátků.
V úterý jdu plavat mezi přednáškami. Jedno z mála rozhodnutí.
A možná budu chodit do posilovny. Za 333 měsíčně. Pokud se mnou bude někdo chodit. Třeba by pak konečně bylo vidět, že něco dělám.
Pořád na mě ale leží nějaké povlaky beznaděje. Něco, co se nedá moc dobře vysvětlit ani setřást. Ta touhla prostě mlčet. Podzim.

Monsieur Bovary

4. října 2015 v 0:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pravda, že po alkoholu je pravda často jasnější. Nad slunce a tak dál. Že na povrch vyplyne vina, se kterou se nedovedu vypořádat. X. A ta nekonečná buzní komunita. Nevyhnutelnost nějakého kontaktu, i když jen zprostředkovaného. A strach, že najevo vyjde pravda. A že se lidé dozví, jak jsem odporný. Jak hnusná jsem děvka. Nejhorší je, že na X. furt vzpomínám jako na někoho úžasného. V určitém smyslu slova. Prostě mi chybí. A nikdo ho nedovede nahradit. I když je to špatný člověk. Něco na něm je.
Pak tisíc dalších věcí. Rozboření mozaiky a taky vší soudnosti. Protože posilovna za tři stovky na měsíc zní až moc lákavě.
Držím za ruku přítele a mám akorát pocit viny. Je mi těžko u srdce. A vím, že ho nemiluju tak jak si zaslouží. I když ho miluju jak nejlíp umím. Ale jsem jak paní Bovaryová.
A taky mě bolí, že nejsem a nikdy nebudu postavou z knih, které čtu...