Na větrné hůrce, Jako zabít ptáčka, Studna osamění, Velký Gatsby, Faidros, Bezbarvý Cukuru Tazaki, K majáku... řítím se tím a ani nevím jak, všechno mi tak trochu splývá, ale zdravý rozum se mi kupodivu drží. Už nemám ruku na klice, ale musím se setsakra hlídat, abych ji tam znovu nepoložil.
V hlavě mi duní Heathcliff a Kateřina a jejich příšerné povahy a k tomu se přidávají zas nějaké střípky z mozaiky. Naštěstí tu pro ně není tolik místa, kolik by potřebovali. Heathcliff s Kateřinou mi totiž ani nedali pořádně spát, přivedli si mě k sobě na Větrnou hůrku, kterou si představuju fakt hrozně a určitě zcela jinak než Emily.
Zavřít oči a zapomenout. Kdyby to tak šlo. Mám pocit, že s každou stránkou se stávám zas o něco křehčím, což je úplný opak toho, co bych si přál.
Pouštím dovnitř podzimní chlad (ale pořád je léto). Z části stejně doufám, že tohle léto neskončí, protože se mám vlastně až moc dobře. Mám čas číst, například. A plavat.
Je až k neuvěření, jak úžasné mi přijde plavání. Ten pocit, že je kolem voda, že mám pod hladinou hlavu... i na tom pohybu je něco hladkého, ze všech stran objetí... A pak přijdu domu a čichám ze své kůže chlór a propadám nostalgii. Nejradši bych chodil každý den, navíc k tomu Cukuru, který taky plaval. (Ale kraul a ten já neumím). (Jenže to není zadara.)
A tak poslouchám Mazzy star. Ani nevím proč. Nedá se říct, že by mě to bavilo, ale je to taková klidná neutrální hudba. Třeba ta foukací harmonika zní zrovna fajn.
Jinak vlastně nic.