Knihy se najednou staly živnou půdou pro ten nechtěný smutek a já jsem snad den ode dne unavenější. Nesnesitelnost věcí, o kterých jsem si projednou zakázal mluvit - především nesnesitenost pramenící z jejich nepochopitelnosti. Jsem si téměř jistý, že mi nepomůže ani psycholožka, že je to čistě má válka - a nejspíš výhradně duchovní, ať už to znamená cokoliv.
Chytat se číkoliv ruky nemá smysl.
Netuším, kolik toho je vlastně z přirozenosti a co je přiživené smutkem z knih. Ale cítím pořád dokola tutéž lítost - už ani ne tolik úzkost. Chce to tedy co nejdřív a explicitně zachytit tu mozaiku, abych na nic nezapomněl.
Abych věděl, čeho všeho se musím zbavit.
Ještě vědět, jak zapomenout... (kdyby vážně na Ústředním hřbitově rostly Zapomněnky a ne jen náhrobky).
(Jak zapomenoutna to, že nejsem přítelem svých přátel.)
Kde sebrat trochu víc sebeúcty?
Někdy se cítím tak marný, že kdybych se lehnul do trávy, do minuty budu shnilý.
A jindy mám ze všeho nejvíc chuť být někde hodně daleko někým hodně jiným a žít hodně odlišný šťastný život.
(A s každým dalším buzním drbem taky chuť být na holky.)