Že Virginie píše velmi osobitě asi není potřeba zmiňovat. Způsob, jakým vykresluje děj a postavy a především jejich myšlenky, je naprosto fascinující. To se dá říct asi pro vše, co jsem zatím řekl. Dosud mě její vyjadřování nejvíc uchvátilo ve Vlnách, které jako by naprosto rozbíjely samozřejmost, s jakou vnímám svět a ukazovaly něco, co si možná všichni někdy jen tak okrajově připustíme na mysl, ale nikdy plně neprožijeme - že všechno, co vnímáme a popisujeme, vnímáme naprosto subjektivně, osobitě a dost možná úplně jinak než kdokoliv jiný. Všímáme si jiných věcí, jinak je vykládáme, mají pro nás různý význam. To skutečně důležité v našem pohledu na svět je právě ta unikátnost, ty jednotlivé osobní, intimní významy.
Způsob, který je vyprávěn Maják je Vlnám v něčem trochu podobný. Přijde mi hlubší než v Paní Dallowayové - na druhou stranu možná ztrácí nějakou lehkost a hravost. Proti tomu nabízí něco jako porozumění a před člověkem se celý román rýsuje jako nějaký obraz. Od začátku až do konce, vykreslovaný skrz různé osoby, jejich myšlenky a rozhovory a trochou děje. Nejsilnější mi ale přišla atmosféra a plynutí celé knihy. Bylo to trochu jako ponořit se do proudu a nechat se unášet tempem, které člověka během chvíle naprosto pohltí.
Vlastně jsem několikrát během četby zvažoval, zda není Maják ještě lepší než Vlny. Je v něm také něco, co bych asi nazval poetikou, i když ne tak výrazné jako ve Vlnách. Ale zároveň je v něm neuvěřitelně přirozené právě to plynutí, přechody mezi úvahami jednotlivých postav, přechody v čase - všechno se s okouzlující samozřejmostí slévá do jednoho celku a i napříč několika léty v ději se táhne jasná spojitost, jako by to celé bylo naprosto nepřerušené. Člověk má skoro chuť si tu knížku vzít a přečíst si ji na jediný zátah, aby ani jednou nemusel z příběhu vykročit. Ve Vlnách byly přechody patrnější, na druhou stranu celý způsob vyprávění ve Vlnách byl neuvěřitelně fascinující a v určitém směru s Majákem nesrovnatelný.
Jsem zvědavý, jestli Roky nebo Mezi akty překonají Vlny či Maják.