Až si budete chtít počíst v neuvěřitelně čtivé knize, která nastiňuje společenské problémy jižanského městečka roku 1935 očima dítěte a navíc s podivně upřímným humorem, sáhněte po Jako zabít ptáčka od Harper Lee. Naprosto jsem nečekal, že bych mohl propadnout zrovna této knize už na první stránce a s nadšením téměř jedním dechem dočíst až do konce.
Kromě unavených očí vás na knize neunaví nejspíš nic. Hlavní postavu Čiperu si člověk tak nějak oblíbí zcela přirozeně. Navíc v mém případě přispěla i neurčitá podobnost s vesnickým děvčetem, se kterým jsem se já sám v dětství bavil.
Příběh nastiňuje několik let v městečku Maycomb. Nejdřív popisuje podivné sousedy Čipery, časem se ale děj stočí k závažnějšímu tématu a to je znásilnění. Přesnějí obvinění černocha ze znásilnění bělošky. Na to je také upřena pozornost největší části díla. Samotný konflikt ale zároveń tvoří podklad pro další témata.
Fascinující je humor, se kterým je spousta situací nastíněných. Čipeřin živý výklad spoustu problémů nadlehčí, zároveň dovede ale vzbudit napětí a zručně obojí kombinovat, přestože myšlenky díla mají k humoru daleko. Jedná se o dost zábavné čtení, které ale nabízí i dost podnětů k zamyšlení, například o povaze lidí, rasismu, dospívání...
Knize by se možná dalo vytknout idealizování některých postav, zejména Attica Finche, otce Čipery. Ten může chvíli působit, jako by oplýval všemi myslitelnými ctnostmi. Kniha taky několikrát uhne od hlavního příběhu, vedlejší příběhy na mě však nepůsobily jako zdržení od děje, ale spíš jako jeho dokreslení.
Knize by se možná dalo vytknout idealizování některých postav, zejména Attica Finche, otce Čipery. Ten může chvíli působit, jako by oplýval všemi myslitelnými ctnostmi. Kniha taky několikrát uhne od hlavního příběhu, vedlejší příběhy na mě však nepůsobily jako zdržení od děje, ale spíš jako jeho dokreslení.
Rozhodně doporučuji k přečtení všem, která ještě román nečetli. Přečtení nezabere příliš času, jazyk je jednoduchý a kniha se čte prakticky sama.
Já myslím, kdyby si Jana Luisa (Čipera) svého otce neidealizovala, čtenář by nevěřil, že je to viděno očima malého dítěte a přestože děti umí být pozorné a až krutě upřímné, pokud dobře vychází s rodiči, tak v nich vidí vzor, který v tom věku nedokáží kriticky zhodnotit. Je to jakýsi jejich pilíř a díky tomu je ta kniha dobrá.