V hlavě se mi přeci jen něco rodí. Nerůznější kapaliny se přelévají do nových nádob, beztvaré přejímá tvary, které jsou zbrusu nové. Přitom mi do očí vtéká jen smutek a ani dobře nedokážu poznat z čeho. Jako by některé z těch nádob byly prasklé a po kapkách z nich odtékalo něco palčivého a intenzivního, přesto ale jemného a nepatrného.
V homeopatických dávkách se mi to hromadí ve sklivci a pak v jednu chvíli prosákne ven, jen aby to vytěkalo a ztratilo se v hrubosti všedního dne. Rýsují se mi myšlenky na pozadí šedivých ulic a Anny Kareninové, jsem dokola dojímán, ale v závěru se nemění vůbec nic. Jen hladiny jsou pojednou klidnější a já zas na pár okamžiků věřím, že bych po nich dokázal chodit.
Zapomněl jsem, jaká krása se může skrývat v literatuře - ne, možná jsem to ani nikdy nevěděl. Najednou ale lituju dnešní doby za její nízkost. Přestože možná není tak nízká, jak ji v některých chvílích nazírám.
Střepy jsou přeci jen menší, ale pořád na světě zůstaly věci, které je mohou zase zvětšit a naostřit jim obroušené hrany. Jsem ale už rozhodnutý, že tenhle druh vásně nesmí pokračovat. To je ale jako chodit po niti. Možná to jen znamená odvracet zrak při zvětření jakékoliv možnosti. I to bych mohl zvládnout podstoupit. Je jednoznačné, že to dělám především kvůli bolesti a kvůli tomu, že je to ve výsledku vždy tak hloupé.
Chtěl bych umět otevřít kohoutek, který drží slova. Jenže psaní není jako vodovodní baterie. (A moje inspirace se ani zdaleka nepodobá plnému potrubí.)
Po takovém poetickém článku a přirovnání inspirace k vodovodnímu potrubí řekneš, že inspiraci nemáš? Liskni si!