close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Eine kleine nachtGlass (Mozaika VI)

1. září 2015 v 0:39 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Najednou ta únava. Něco tak zbytečného. Ale přeci jen - vyčerpání. Z knihy plné zbytečných vět, z událostí, které by se vůbec nemusely stát, ze snů, které žádají něco nesplnitelného (sny o X.). Jenže s tím musím jít. Je vskutku načase něco ustřihnout. Něco nechat jít - kéž by to bylo tak snadné, jako si to říct.
Už mám plné zuby imaginárních lásek i všeho dalšího. Úzkostí z lidí stejné sexuality. I toho, že to nejspíš všechno - jako vždy - souvisí se sebehodnotou.
Mozaika se pomalu hroutí - narostla do gigantickým rozměrů, ale netuším, jestli ji takhle udržím. Už včera jsem ji porušil několika interpretacemi a dnes zas. Navíc smutek, tak vtíravý, na sebe čekat nenechal. Chce se mi brečet - dalo by se říct, že jen tak, pro nic za nic. Ale spíš je to z tisíce maličkostí, které nestojí za řeč, z několika o chlup větších malicherností a možná z opravdu malého množství větších věcí. Ale ta únava, vyčerpanost není jen tak. Je to až do kostí - snad to souvisí i se spánkem, ale stejně.
Doprovázím to Glassem. Metamorphosis.
Zas poznávám stovky těch hloupých a marných fantazií. V hlavě se mi teď mísí všechno dohromady - nakonec mozaika nebyla třeba tak dobrý nápad, připouští najednou vše. Od A do Z. (Od X do S?)
Jedno vím jistě. Už se toho chci zbavit - už chci dospět, jestli to znamená tohle. I kdybych měl být nakrásně sám a nějakou dobu bez lásky.
A taky chci poznat to pověstné štěstí. Konečně nejen "svým způsobem". Ale prostě a jednoduše. Bez nějakých smyšlenek o smutku, které tomu dodá hloubku.
Možná nejvíc mi dá spánek, kdo ví. Začínám blbnout a svět je tak nějak neurčitý, jako by žádné rozhodnutí ani nebylo skutečné - jako bych všechno dělal ve snu. Je to jako se každou vteřinou ocitat v jiné realitě, vždycky o kus posunutý od předchozí chvíle (nejen v čase), tak nějak nepřirozeně. Až se možná jednou budu muset sám sebe ptát - jak jsem se sem dostal? Kde to vůbec jsem a kdo jsem?
Pak si vybavím ty uzlíky - jak celá minulost není hladká, jak mě ještě milion věcí dovede přivést k smutku.
Patos mé řeči snad i vzkvétá, leč ne v dobrém.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama