Ta neuvěřitelná psychická únava, ze které se mi chce brečet. Hlavně ať mám už od všech pokoj. A zároveň bych chtěl, aby už všichni byli šťastní a pokojní.
Střep byl jeden velký omyl a jako všechny mé omyly mě bude ještě řádnou chvíli tížit. Ale najednou si uvědomuji jednu drobnost - Letní Bouře zmizela. Zůstala z ní vzpomínka, pořád se k ní váží emoce, ale najednou to není žádný pořádný uzel na duši. Proti tomu imaginární lásky zůstávají. Ale tentokrát jsem odhodlaný jim házet klacky pod nohy a zůstat vůči nim jako led. Nepustit je.
A pak jsou tu ty kořeny, kterých se chytám během svého bezedného pádu, ať je to co je to. Ty trošky pohanství a všeho, památky na dávnou minulost a na kouzelný svět. (Skoro jako by ten svět umřel a místo něj byl tenhle...)
Občas se mi těžko dýchá a celý den jsem strávil ve svěrací kazajce. Všechno mi nešlo, všechno bylo daleko, smysly otupené. A pak to nahradila lehká melancholie, která mě vískala ve vlasech spolu s mým přítelem. Ty tiché chvíle (a voňavka od playboy) mi připomínají naše začátky a znovu se ve mně rodí tolik lásky - ale proč se projevuje především smutkem a steskem?
Někdy si myslím, že vážně neumím prožívat skutečné štěstí. Co víc, že normální štěstí mě vysiluje a musím se dobíjet smutkem. Což je naprosto absurdní.
A pak je tu ta neuvěřitelná únava. Mizí v knihách a pak se zas objevuje po zaklapnutí. Navíc ty úzkosti z některých lidí, pořád. A z některých věcí.
Jedno vím jistě. Co nejdřív se musím zbavit buzního světa a jeho proradností a prohnilostí. (Začnu tím, že si zruším iboys a vymažu co nejvíc gayů z facebooku).
Pokud se brzy dostanu k psycholožce, třeba to rozluštím. Ale síla mých pochybností je ještě větší než náléhavost vyčerpání. Mám chuť se někam zavřít. Před lidmi, co jsou blbí, lidmi, co jsou vlezlí, lidmi, co oplývají dalšími vlastnosti, jako je například nadšené využívání mé osoby jako zpovědnice. Mám toho totiž dost. Dost toho, že pro všechny jsem jako záložní figurka, po které sáhnou až ve chvíli, kdy se jim nehodí nikdo z těch lidí, které si hýčkají. Ale já chci být taky hýčkán. Chci mít taky pocit, že jsem smysluplný.
Taky jsem si uvědomil, že se můžu spolehnout jen na sebe. Všichni jsme sólisti, každý musíme hrát za sebe. Není zrovna chytré se obnažit a čekat, že ostatní s vámi budou jednat s nějakým soucitem. Jistě, pár takových lidí tu je. Ale většina si dloubne - nebo si nedloubne jen proto, že bude doufat, že jim někdy v budoucnu pomůžete.
Jsem stejně vypočítavý. Ale mnohem víc unavený.
Možná jsem na tenhle svět moc křehký. Ať to zní jakkoliv pateticky - navíc se mi to i příčí říkat. Ale něco na tom vážně může být. Většina lidí je jak neotesaná žula, jsou jako hrubé balvany, co se valí. A já jak soška z křišťálu (to nemá být kompliment) nebo jako plátno z hedvábí a nechávám se drtit a drásat a nemám jak to oplácet.
Což je dobře. Protože to z části ani oplácet nechci.
(Ale z mnohem větší části bych si přál být ještě tvrdší a hrubší a zničit všechno a všechny ve zběsilé odplatě za to, co mi bylo způsobeno.)
A pak... přeci jen jsou to jen malichernosti, ne?
Stejně jsem, konec konců, v pasti. Nemůžu dělat to, co chci, protože na to nemám. A cokoliv jiného je jen líp nebo hůř vybavená cela.
zvláštní, četla jsem název článku nikoliv jako celu, nýbrž jako ta cella, jakože nástroje