Najednou na mě padla únava. Ta chuť vyrazit někam ven a válet se v parku se vytratila stejně rychle jako se objevila někdy v průběhu dne. A ještě rychleji se objevuje a vytrácí bolest zad související s několikahodinovým stáním. Člověk by řekl, že se domluví, že bude chodit do laborky a hned ho k něčemu posadí. Za čtyři návštěvy jsem se k něčemu dostal zatím jen jednou a řekl bych, že ještě nějakou dobu potrvá, než se k něčemu zas dostanu.
Ne že bych tak moc toužil něco dělat... kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale když už něco děláte, máte tolik starostí ohledně toho, jestli to nezkazíte a co vlastně děláte, že nemusíte aspoň myslet na to, jak nepředstavitelné je, že byste něco takového dělali třeba jen dalších pět let, nedej bože deset.
Nejvíc ze všeho se těším (a dává to největší smysl ze všeho) na nové album Joanny. Jenže na to si počkám ještě přes měsíc. Zatím tu je nové album CocoRosie a Lany. V pátek. Jenže se na to ani tak moc netěším. Nejvíc na mně zas leží ta únava, která mi přijde i mírně patologická, přestože je to nejspíš vážně jen důsledek nedostatku spánku minulé noci.
Nemůžu se dočkat, až zas ponořím hlavu pod chlorovanou vodu. Až zas budu celé odpoledne s podivně lehkou kůží čuchat ke kolenu a užívat si tu vůni plavecké vody. Světle modrý světa o něco lehčí tělo. Překonávání stydlivostí a fobií.
Chci už zase snít v slovních hříčkách Joanny.
Chci už zase snít v slovních hříčkách Joanny.
Přišel jsem navíc na jednu zajímavou věc ohledně imaginárních lásek. Že se může stát, že člověk, na kterého intenzivně myslíte, získá větší reálnost než člověk, kterého reálné vídáte. Je to zajímavé, ale nějak tak mohou nastat problémy ve vztahu. Když na někoho jiného myslíte víc než na přítele a najednou se vám pokroutí celá realita.
Naštěstí jsou to teď snad už jen takové závany minulosti. I když nemám dost odvahy ani lhostejnosti na to, abych udělal čistý řez a nechal za sebou úplně všechno. Přestože to bych udělal ze všeho nejradši.
Ale místo toho se umeju a půjdu do postele s knihou. Něco na tom skutečně je, že kniha je nejlepší přítel člověka. A mimochodem, už několik dní neřeším mozaiku a vzpomněl jsem si na ni až teď.
Blablabla.
Mně ta chlorovaná voda vůbec nevoní