Září 2015

Neuspořádanost v jedenácti bodech

30. září 2015 v 20:02 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
1) Představa rezignace: Ležím na magnetoterapii a fyzioterapeutka se mě ptá, co to čtu. To se stalo. Dál pracují mé představy: Čtu kamarádovu povídku a to jí také odpovím. Ona na to, jestli také píšu. Já, že ne.
2) Představa o grafomanii: Přesto přijdu domů a někdy mě popadne neutuchající touha psát. Ale potom si říkám, že ne. Já přece čtu. Jenže za ušima se mi líhnou slova a nejasné obrysy. K čemu, když už jsem si téměř skálopevně jistý, že jim nedokážu dát tvar, který potřebují.
3) Vzpomínka na minulý rok: Nepřekonatelný smutek, tentokrát jen v nezanedbatelných odlescích. Závan vzduchu i přes zavřená okna. A stejně hýbe záclonami a já se najednou roztřesu zimou. Protože je to tu zase. Pohled na Střep a k tomu konec prázdnin a konec života. Ke všemu hraje jako soundtrack X-static process od Madonny. Nebo Nothing fails. Nějaká citlivá tkanina ve mně se začne rozechvívat a jako pumpa vytahuje odněkud z hloubky ty podivně chladné temné vody - tu vodní metaforu, která má v člověku vzbuzovat jistou formu posvátné úcty a především děsu.
4) Už ani nevím. Pokousala mě myš.
5) Nesnáším psaní v bodech, ale tahle forma se mi dnes, teď vedrala na mysl. Nemohl jsem si pomoct. Možná, že celým problémem je neusouvztažněnost (od té doby, co jsem to slovo četl ve Woolfové, ho toužím použít. Ale zasloužilo by si lepší místo.). Navíc to slovo ani není přesné. Jedná se spíš o neujařmení. Všechno ve mně vlčí, toulá se naprosto bez zábran a čím dál tím míň je ochotné poslechnout. Dřív jsem ve svobodě vnitřního světa spatřoval jisté obohacení, ale teď v tom tuším i nějaké nebezpečí. Ne vždy je možná zdravé nechat svou mysl úplně volnou.
6) Mozaika nejspíš nepotřebuje dál existovat. Celé se to dělo kvůli strachu přiznat si potenciál Střepova přítele vzbudit ve mně imaginární lásku. Resp. kvůli strachu, že když si ten potenciál přiznám, opravdu se to stane. Myslím, že se mi podařilo, i když trochu přehnaným způsobem, předejít tomu nebezpečí. (Což nic nemění na tom, že si dál budu držet odstup).
7) Napadá mě, že bych se měl zaměřit znovu na nějaký seberozvoj. Otevřít si znovu dveře "alternativních" metod. A nebo aspoň psychologie. Věnovat se třeba imaginaci. Ale není s kým a sám bych to možná neuměl.
Láká mě k tomu samozřejmě Paprika od Cucuiho.
8) Žánr je forma, záleží na obsahu. Nemá smysl se dohadovat, která forma je lepší - nejlepší je vždy ta, která člověku nejlépe vyhovuje. (Tím chci říct, že je úplně jedno, jestli nějakou myšlenku podáváte metalově nebo popově.)
A nemá smysl ohrnovat nos nad písněmi o lásce. Je to jeden z nejdůležitějších citů, jaké člověk může zažít, také z nejsilnějších, a proto má smysl o něm mluvit. I zpívat. I skládat.
9) Mám lístky na Marinu and the diamonds a nechci na ni. Proč? Protože jsem někomu slíbil, že na ni půjdu s ním. I když se mi nechce. (Co s tím?)
10) Tahle forma mi možná vyhovuje. Zmíním hodně a nevypadá to tak neuspořádaně. I když to jsou stejně jen uspořádanější neuspořádanosti mé mysli.
11) Čím víc času trávím s přítelem, tím víc si nedovedu představit chvíle bez něj. Přestože tím víc mizím . Ale dokud jsem šťastný... a momentálně věřím, že spolu dokážeme bydlet. (A že spolu dokážeme zůstat).

Inchoate

24. září 2015 v 22:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V hlavě se mi přeci jen něco rodí. Nerůznější kapaliny se přelévají do nových nádob, beztvaré přejímá tvary, které jsou zbrusu nové. Přitom mi do očí vtéká jen smutek a ani dobře nedokážu poznat z čeho. Jako by některé z těch nádob byly prasklé a po kapkách z nich odtékalo něco palčivého a intenzivního, přesto ale jemného a nepatrného.
V homeopatických dávkách se mi to hromadí ve sklivci a pak v jednu chvíli prosákne ven, jen aby to vytěkalo a ztratilo se v hrubosti všedního dne. Rýsují se mi myšlenky na pozadí šedivých ulic a Anny Kareninové, jsem dokola dojímán, ale v závěru se nemění vůbec nic. Jen hladiny jsou pojednou klidnější a já zas na pár okamžiků věřím, že bych po nich dokázal chodit.
Zapomněl jsem, jaká krása se může skrývat v literatuře - ne, možná jsem to ani nikdy nevěděl. Najednou ale lituju dnešní doby za její nízkost. Přestože možná není tak nízká, jak ji v některých chvílích nazírám.
Střepy jsou přeci jen menší, ale pořád na světě zůstaly věci, které je mohou zase zvětšit a naostřit jim obroušené hrany. Jsem ale už rozhodnutý, že tenhle druh vásně nesmí pokračovat. To je ale jako chodit po niti. Možná to jen znamená odvracet zrak při zvětření jakékoliv možnosti. I to bych mohl zvládnout podstoupit. Je jednoznačné, že to dělám především kvůli bolesti a kvůli tomu, že je to ve výsledku vždy tak hloupé.
Chtěl bych umět otevřít kohoutek, který drží slova. Jenže psaní není jako vodovodní baterie. (A moje inspirace se ani zdaleka nepodobá plnému potrubí.)

Trocha autenticity

21. září 2015 v 1:13 | Grey.t |  Zážitky a události
Včera touhle dobou jsem přesně věděl, co chci napsat. (Protože jsem měl přesně ten typ deprenálady, ve které píšu). A dnes zas nic. Pro změnu. Dočetl jsem Zámek. Už v pátek. Resp. nedočetl, protože není dopsaný. Ale na Kareninu jsem se ještě neodvážil. A tak kdo ví, jestli ji stihnu přečíst do začátku akademického roku.
Což je asi největší problém v mém životě.
Snad až na ten iracionální pocit, který se ke mně najednou včera přikradl a donutil mě chvíli věřit, že jsem úplně k ničemu. Jen tak najednou. Ve sprše. Že stojím úplně za hovno.
A pak celé dopoledne a večer najednou nic. Jako kdyby ten pocit ani nikdy nebyl.
Místo toho pocitu mám ale bolení v krku, takže mě nejspíš čeká nějaká veselá podzimní nemoc. Zítra mě čeká ortopedie a možná mi konečně řeknou, co s mou bolavou nohou.
Což jsou asi veškeré novinky z mého života. Pro úplnost jsem měl dnes ferrero rocher a jako vždy nechutnalo zdaleka tak zázračně jako když jsem byl malý.
Takže jsi jdu vykloktat whiskou a uvidím, jak to bude fungovat.
Jo a taky jsem si pořídil glowsticky. V OBI, 100 za 99 korun. A nechce se mi usnout, ale budu muset. Začíná mě příšerně rozčilovat sdílení lože s přítelem a jeho roztahovačný zadek, kterým zabere víc jak tři čtvrtiny postele a já se nemám kde vyspat.
A hrozně mě trápí, že neumím zpívat.

Blebláblí

15. září 2015 v 23:10 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Najednou na mě padla únava. Ta chuť vyrazit někam ven a válet se v parku se vytratila stejně rychle jako se objevila někdy v průběhu dne. A ještě rychleji se objevuje a vytrácí bolest zad související s několikahodinovým stáním. Člověk by řekl, že se domluví, že bude chodit do laborky a hned ho k něčemu posadí. Za čtyři návštěvy jsem se k něčemu dostal zatím jen jednou a řekl bych, že ještě nějakou dobu potrvá, než se k něčemu zas dostanu.
Ne že bych tak moc toužil něco dělat... kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale když už něco děláte, máte tolik starostí ohledně toho, jestli to nezkazíte a co vlastně děláte, že nemusíte aspoň myslet na to, jak nepředstavitelné je, že byste něco takového dělali třeba jen dalších pět let, nedej bože deset.
Nejvíc ze všeho se těším (a dává to největší smysl ze všeho) na nové album Joanny. Jenže na to si počkám ještě přes měsíc. Zatím tu je nové album CocoRosie a Lany. V pátek. Jenže se na to ani tak moc netěším. Nejvíc na mně zas leží ta únava, která mi přijde i mírně patologická, přestože je to nejspíš vážně jen důsledek nedostatku spánku minulé noci.
Nemůžu se dočkat, až zas ponořím hlavu pod chlorovanou vodu. Až zas budu celé odpoledne s podivně lehkou kůží čuchat ke kolenu a užívat si tu vůni plavecké vody. Světle modrý světa o něco lehčí tělo. Překonávání stydlivostí a fobií.
Chci už zase snít v slovních hříčkách Joanny.
Přišel jsem navíc na jednu zajímavou věc ohledně imaginárních lásek. Že se může stát, že člověk, na kterého intenzivně myslíte, získá větší reálnost než člověk, kterého reálné vídáte. Je to zajímavé, ale nějak tak mohou nastat problémy ve vztahu. Když na někoho jiného myslíte víc než na přítele a najednou se vám pokroutí celá realita.
Naštěstí jsou to teď snad už jen takové závany minulosti. I když nemám dost odvahy ani lhostejnosti na to, abych udělal čistý řez a nechal za sebou úplně všechno. Přestože to bych udělal ze všeho nejradši.
Ale místo toho se umeju a půjdu do postele s knihou. Něco na tom skutečně je, že kniha je nejlepší přítel člověka. A mimochodem, už několik dní neřeším mozaiku a vzpomněl jsem si na ni až teď.
Blablabla.

CocoRosie - Heartache city

15. září 2015 v 19:37 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
V pátek oficiálně vychází nové album CocoRosie Heartache city v digitální podobě. Na soundcloudu je ale už teď možné si ho poslechnout.
Na albu si praštěná dvojice zpěvaček stále drží svůj styl, který ve mně vyvolává představu barevného, podivně tvarovaného plastu. Stále se jedná o kombinaci nejrůznějších hudebních i méně hudebních prvků, o jejichž kombinaci by běžný člověk nejspíš ani nesnil. Zachovávají si tedy osobitý projev.
Znovu se člověk setkává s povedeným spojením melancholického a hravého, žádný výrazný hudební posun se na albu neobjevuje. V titulní písni je ale možné slyšet saxofon (nebo něco podobného), který není pro písně CocoRosie úplně typický. Na novém album se ale objevuje i v několika dalších písních.
Osobně si myslím, že na albu jsou ale zajímavější písně než právě ta titulní. Například hned další, Tower of Pisa, mě nadchla o dost víc. Red bugs je pak míň posluchačsky vstřícná, ale má zajímavý vývoj a opravdu pozoruhodný zvuk. Po Tim and Tina album trochu ztrácí jiskru. Závěrečná píseň ovšem tvoří dobrý závěr.
V zásadě se ale jedná o povedené album, které se dá poslouchat od začátku do konce a rozhodně se na něm najde několik hodně povedených písní, pokud má ovšem člověk rád tento styl. Tvorba CocoRosie zůstává stále stejně specifická a tak také neosloví asi nikoho nového.
Na závěr přikládám odkaz na album na soundcloudu.
https://soundcloud.com/larealcocorosie/sets/cocorosie-heartache-city-album/s-0MSUt

Cela

8. září 2015 v 22:53 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ta neuvěřitelná psychická únava, ze které se mi chce brečet. Hlavně ať mám už od všech pokoj. A zároveň bych chtěl, aby už všichni byli šťastní a pokojní.
Střep byl jeden velký omyl a jako všechny mé omyly mě bude ještě řádnou chvíli tížit. Ale najednou si uvědomuji jednu drobnost - Letní Bouře zmizela. Zůstala z ní vzpomínka, pořád se k ní váží emoce, ale najednou to není žádný pořádný uzel na duši. Proti tomu imaginární lásky zůstávají. Ale tentokrát jsem odhodlaný jim házet klacky pod nohy a zůstat vůči nim jako led. Nepustit je.
A pak jsou tu ty kořeny, kterých se chytám během svého bezedného pádu, ať je to co je to. Ty trošky pohanství a všeho, památky na dávnou minulost a na kouzelný svět. (Skoro jako by ten svět umřel a místo něj byl tenhle...)
Občas se mi těžko dýchá a celý den jsem strávil ve svěrací kazajce. Všechno mi nešlo, všechno bylo daleko, smysly otupené. A pak to nahradila lehká melancholie, která mě vískala ve vlasech spolu s mým přítelem. Ty tiché chvíle (a voňavka od playboy) mi připomínají naše začátky a znovu se ve mně rodí tolik lásky - ale proč se projevuje především smutkem a steskem?
Někdy si myslím, že vážně neumím prožívat skutečné štěstí. Co víc, že normální štěstí mě vysiluje a musím se dobíjet smutkem. Což je naprosto absurdní.
A pak je tu ta neuvěřitelná únava. Mizí v knihách a pak se zas objevuje po zaklapnutí. Navíc ty úzkosti z některých lidí, pořád. A z některých věcí.
Jedno vím jistě. Co nejdřív se musím zbavit buzního světa a jeho proradností a prohnilostí. (Začnu tím, že si zruším iboys a vymažu co nejvíc gayů z facebooku).
Pokud se brzy dostanu k psycholožce, třeba to rozluštím. Ale síla mých pochybností je ještě větší než náléhavost vyčerpání. Mám chuť se někam zavřít. Před lidmi, co jsou blbí, lidmi, co jsou vlezlí, lidmi, co oplývají dalšími vlastnosti, jako je například nadšené využívání mé osoby jako zpovědnice. Mám toho totiž dost. Dost toho, že pro všechny jsem jako záložní figurka, po které sáhnou až ve chvíli, kdy se jim nehodí nikdo z těch lidí, které si hýčkají. Ale já chci být taky hýčkán. Chci mít taky pocit, že jsem smysluplný.
Taky jsem si uvědomil, že se můžu spolehnout jen na sebe. Všichni jsme sólisti, každý musíme hrát za sebe. Není zrovna chytré se obnažit a čekat, že ostatní s vámi budou jednat s nějakým soucitem. Jistě, pár takových lidí tu je. Ale většina si dloubne - nebo si nedloubne jen proto, že bude doufat, že jim někdy v budoucnu pomůžete.
Jsem stejně vypočítavý. Ale mnohem víc unavený.
Možná jsem na tenhle svět moc křehký. Ať to zní jakkoliv pateticky - navíc se mi to i příčí říkat. Ale něco na tom vážně může být. Většina lidí je jak neotesaná žula, jsou jako hrubé balvany, co se valí. A já jak soška z křišťálu (to nemá být kompliment) nebo jako plátno z hedvábí a nechávám se drtit a drásat a nemám jak to oplácet.
Což je dobře. Protože to z části ani oplácet nechci.
(Ale z mnohem větší části bych si přál být ještě tvrdší a hrubší a zničit všechno a všechny ve zběsilé odplatě za to, co mi bylo způsobeno.)
A pak... přeci jen jsou to jen malichernosti, ne?
Stejně jsem, konec konců, v pasti. Nemůžu dělat to, co chci, protože na to nemám. A cokoliv jiného je jen líp nebo hůř vybavená cela.

Splývání

5. září 2015 v 23:35 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Na větrné hůrce, Jako zabít ptáčka, Studna osamění, Velký Gatsby, Faidros, Bezbarvý Cukuru Tazaki, K majáku... řítím se tím a ani nevím jak, všechno mi tak trochu splývá, ale zdravý rozum se mi kupodivu drží. Už nemám ruku na klice, ale musím se setsakra hlídat, abych ji tam znovu nepoložil.
V hlavě mi duní Heathcliff a Kateřina a jejich příšerné povahy a k tomu se přidávají zas nějaké střípky z mozaiky. Naštěstí tu pro ně není tolik místa, kolik by potřebovali. Heathcliff s Kateřinou mi totiž ani nedali pořádně spát, přivedli si mě k sobě na Větrnou hůrku, kterou si představuju fakt hrozně a určitě zcela jinak než Emily.
Zavřít oči a zapomenout. Kdyby to tak šlo. Mám pocit, že s každou stránkou se stávám zas o něco křehčím, což je úplný opak toho, co bych si přál.
Pouštím dovnitř podzimní chlad (ale pořád je léto). Z části stejně doufám, že tohle léto neskončí, protože se mám vlastně až moc dobře. Mám čas číst, například. A plavat.
Je až k neuvěření, jak úžasné mi přijde plavání. Ten pocit, že je kolem voda, že mám pod hladinou hlavu... i na tom pohybu je něco hladkého, ze všech stran objetí... A pak přijdu domu a čichám ze své kůže chlór a propadám nostalgii. Nejradši bych chodil každý den, navíc k tomu Cukuru, který taky plaval. (Ale kraul a ten já neumím). (Jenže to není zadara.)
A tak poslouchám Mazzy star. Ani nevím proč. Nedá se říct, že by mě to bavilo, ale je to taková klidná neutrální hudba. Třeba ta foukací harmonika zní zrovna fajn.
Jinak vlastně nic.

Jako zabít ptáčka

4. září 2015 v 15:38 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Až si budete chtít počíst v neuvěřitelně čtivé knize, která nastiňuje společenské problémy jižanského městečka roku 1935 očima dítěte a navíc s podivně upřímným humorem, sáhněte po Jako zabít ptáčka od Harper Lee. Naprosto jsem nečekal, že bych mohl propadnout zrovna této knize už na první stránce a s nadšením téměř jedním dechem dočíst až do konce.
Kromě unavených očí vás na knize neunaví nejspíš nic. Hlavní postavu Čiperu si člověk tak nějak oblíbí zcela přirozeně. Navíc v mém případě přispěla i neurčitá podobnost s vesnickým děvčetem, se kterým jsem se já sám v dětství bavil.
Příběh nastiňuje několik let v městečku Maycomb. Nejdřív popisuje podivné sousedy Čipery, časem se ale děj stočí k závažnějšímu tématu a to je znásilnění. Přesnějí obvinění černocha ze znásilnění bělošky. Na to je také upřena pozornost největší části díla. Samotný konflikt ale zároveń tvoří podklad pro další témata.
Fascinující je humor, se kterým je spousta situací nastíněných. Čipeřin živý výklad spoustu problémů nadlehčí, zároveň dovede ale vzbudit napětí a zručně obojí kombinovat, přestože myšlenky díla mají k humoru daleko. Jedná se o dost zábavné čtení, které ale nabízí i dost podnětů k zamyšlení, například o povaze lidí, rasismu, dospívání...
Knize by se možná dalo vytknout idealizování některých postav, zejména Attica Finche, otce Čipery. Ten může chvíli působit, jako by oplýval všemi myslitelnými ctnostmi. Kniha taky několikrát uhne od hlavního příběhu, vedlejší příběhy na mě však nepůsobily jako zdržení od děje, ale spíš jako jeho dokreslení.
Rozhodně doporučuji k přečtení všem, která ještě román nečetli. Přečtení nezabere příliš času, jazyk je jednoduchý a kniha se čte prakticky sama.

K majáku - Virginia Woolfová

2. září 2015 v 21:12 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Že Virginie píše velmi osobitě asi není potřeba zmiňovat. Způsob, jakým vykresluje děj a postavy a především jejich myšlenky, je naprosto fascinující. To se dá říct asi pro vše, co jsem zatím řekl. Dosud mě její vyjadřování nejvíc uchvátilo ve Vlnách, které jako by naprosto rozbíjely samozřejmost, s jakou vnímám svět a ukazovaly něco, co si možná všichni někdy jen tak okrajově připustíme na mysl, ale nikdy plně neprožijeme - že všechno, co vnímáme a popisujeme, vnímáme naprosto subjektivně, osobitě a dost možná úplně jinak než kdokoliv jiný. Všímáme si jiných věcí, jinak je vykládáme, mají pro nás různý význam. To skutečně důležité v našem pohledu na svět je právě ta unikátnost, ty jednotlivé osobní, intimní významy.
Způsob, který je vyprávěn Maják je Vlnám v něčem trochu podobný. Přijde mi hlubší než v Paní Dallowayové - na druhou stranu možná ztrácí nějakou lehkost a hravost. Proti tomu nabízí něco jako porozumění a před člověkem se celý román rýsuje jako nějaký obraz. Od začátku až do konce, vykreslovaný skrz různé osoby, jejich myšlenky a rozhovory a trochou děje. Nejsilnější mi ale přišla atmosféra a plynutí celé knihy. Bylo to trochu jako ponořit se do proudu a nechat se unášet tempem, které člověka během chvíle naprosto pohltí.
Vlastně jsem několikrát během četby zvažoval, zda není Maják ještě lepší než Vlny. Je v něm také něco, co bych asi nazval poetikou, i když ne tak výrazné jako ve Vlnách. Ale zároveň je v něm neuvěřitelně přirozené právě to plynutí, přechody mezi úvahami jednotlivých postav, přechody v čase - všechno se s okouzlující samozřejmostí slévá do jednoho celku a i napříč několika léty v ději se táhne jasná spojitost, jako by to celé bylo naprosto nepřerušené. Člověk má skoro chuť si tu knížku vzít a přečíst si ji na jediný zátah, aby ani jednou nemusel z příběhu vykročit. Ve Vlnách byly přechody patrnější, na druhou stranu celý způsob vyprávění ve Vlnách byl neuvěřitelně fascinující a v určitém směru s Majákem nesrovnatelný.
Jsem zvědavý, jestli Roky nebo Mezi akty překonají Vlny či Maják.

Mozaika VII

1. září 2015 v 18:16 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Knihy se najednou staly živnou půdou pro ten nechtěný smutek a já jsem snad den ode dne unavenější. Nesnesitelnost věcí, o kterých jsem si projednou zakázal mluvit - především nesnesitenost pramenící z jejich nepochopitelnosti. Jsem si téměř jistý, že mi nepomůže ani psycholožka, že je to čistě má válka - a nejspíš výhradně duchovní, ať už to znamená cokoliv.
Chytat se číkoliv ruky nemá smysl.
Netuším, kolik toho je vlastně z přirozenosti a co je přiživené smutkem z knih. Ale cítím pořád dokola tutéž lítost - už ani ne tolik úzkost. Chce to tedy co nejdřív a explicitně zachytit tu mozaiku, abych na nic nezapomněl.
Abych věděl, čeho všeho se musím zbavit.
Ještě vědět, jak zapomenout... (kdyby vážně na Ústředním hřbitově rostly Zapomněnky a ne jen náhrobky).
(Jak zapomenoutna to, že nejsem přítelem svých přátel.)
Kde sebrat trochu víc sebeúcty?
Někdy se cítím tak marný, že kdybych se lehnul do trávy, do minuty budu shnilý.
A jindy mám ze všeho nejvíc chuť být někde hodně daleko někým hodně jiným a žít hodně odlišný šťastný život.
(A s každým dalším buzním drbem taky chuť být na holky.)

Eine kleine nachtGlass (Mozaika VI)

1. září 2015 v 0:39 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Najednou ta únava. Něco tak zbytečného. Ale přeci jen - vyčerpání. Z knihy plné zbytečných vět, z událostí, které by se vůbec nemusely stát, ze snů, které žádají něco nesplnitelného (sny o X.). Jenže s tím musím jít. Je vskutku načase něco ustřihnout. Něco nechat jít - kéž by to bylo tak snadné, jako si to říct.
Už mám plné zuby imaginárních lásek i všeho dalšího. Úzkostí z lidí stejné sexuality. I toho, že to nejspíš všechno - jako vždy - souvisí se sebehodnotou.
Mozaika se pomalu hroutí - narostla do gigantickým rozměrů, ale netuším, jestli ji takhle udržím. Už včera jsem ji porušil několika interpretacemi a dnes zas. Navíc smutek, tak vtíravý, na sebe čekat nenechal. Chce se mi brečet - dalo by se říct, že jen tak, pro nic za nic. Ale spíš je to z tisíce maličkostí, které nestojí za řeč, z několika o chlup větších malicherností a možná z opravdu malého množství větších věcí. Ale ta únava, vyčerpanost není jen tak. Je to až do kostí - snad to souvisí i se spánkem, ale stejně.
Doprovázím to Glassem. Metamorphosis.
Zas poznávám stovky těch hloupých a marných fantazií. V hlavě se mi teď mísí všechno dohromady - nakonec mozaika nebyla třeba tak dobrý nápad, připouští najednou vše. Od A do Z. (Od X do S?)
Jedno vím jistě. Už se toho chci zbavit - už chci dospět, jestli to znamená tohle. I kdybych měl být nakrásně sám a nějakou dobu bez lásky.
A taky chci poznat to pověstné štěstí. Konečně nejen "svým způsobem". Ale prostě a jednoduše. Bez nějakých smyšlenek o smutku, které tomu dodá hloubku.
Možná nejvíc mi dá spánek, kdo ví. Začínám blbnout a svět je tak nějak neurčitý, jako by žádné rozhodnutí ani nebylo skutečné - jako bych všechno dělal ve snu. Je to jako se každou vteřinou ocitat v jiné realitě, vždycky o kus posunutý od předchozí chvíle (nejen v čase), tak nějak nepřirozeně. Až se možná jednou budu muset sám sebe ptát - jak jsem se sem dostal? Kde to vůbec jsem a kdo jsem?
Pak si vybavím ty uzlíky - jak celá minulost není hladká, jak mě ještě milion věcí dovede přivést k smutku.
Patos mé řeči snad i vzkvétá, leč ne v dobrém.