Zase ta souhra tisíce možností, které dohromady tvoří téměř dokonalou mozaiku, které by člověk toužil přiřknout význam. A chápat ji jako znamení. Přemítání nad opouštěním a odcházením. Nad bolestí z prázdných míst, které v nás občas (možná častěji, než bychom chtěli) vznikají a dost možná už nikdy úplně nemizí.
Některé hranice se překračovat nemají - a životní moudrost tkví snad i ve schopnosti poznat, které to jsou a které naopak překročit.
Věci se pohybují a moje mysl cestuje nejrůznějšími absurdními směry k situacím, které by nikdy nemohly nastat. Kdovíproč. Vše je ale konkrétní, nenořím se do žádného abstraktního smutku. Možná jde jen o obrazy, se kterými se musím vyrovnat. O nastínění kompozice, do které nepatřím a nikdy jsem nepatřil.
O poznání další hranice, kterou jsem kdysi překročil a doteď si ten zločin táhnu s sebou. Bojím se zas zatemněného pohledu. Nebo dalších kontemplací o rozchodu. Jenže nejdřív toho musím tolik zjistit; najednou chápu vztah jinak - rozchod má přijít ne ve chvíli pochybností, ale právě ve chvíli alespoň převážné jistoty, protože nejde vzít zpět. A já nejdřív musím přijít na to, jestli není pravda, že se jen příšerně bojím, že se jedná o vážný vztah.
Na druhou stranu jsem v tom vztahu úplně jiný člověk. Stačí pár sekund a jsem naprosto změněný - a pokud ze mě něco zbývá, škube se to a kroutí a já se cítím najednou nesvůj a odtažitý. Přítel projde dveřmi - a já jsem jiný. Jako by mě ohraničil, zamezil jisté formě patosu, postaví hráz sentimentu. A pokud je to v plném proudu, najednou se zlobím. Ta náhlá proměna mi nedělá dobře. Ale když jsme spolu déle, zvyknu si na nové tělo a najednou jsem zase svůj, zase já. I když tentokrát jiný.
S tím vůbec nesouvisí ty další věci. Třeba že opět interpretuji bolest zad jako rozpad osobnosti - protože v jistém smyslu se rozpadám a měním, tohle bude jedno z těch období. Prožívám a snažím se chápat. Chápu se věcí a pocitů a vztahuji je, snažím se utvořit vzorec, kterému může mysl porozumět. Přestože tyhle vzorce životních situací jsou vždy komplexní. Ale někdy jsou potřeba. A tak přikládám věcem význam a zdá se mi, že už bylo načase.
Vzniká tedy tahle mozaika. Kterou obracím v rukou velmi opatrně, protože vím, co se taky může stát. Některé významy sice poctivě vkládám, ale hledím na ně raději jen koutkem oka, protože jsou nebezpečné. Mohly by celou mozaiku rozbít a zkazit.
Tuším ale, že práce spočívá v něčem jiném. Úkol není sestavit si obraz. Udělat si vizi. Úkol je pak tu vizi odložit a nechat být. Připustit si pravdu a pak ji nechat jít. Abych měl možnost se zahojit. Nevím, čím je to teď možné - proč to možné dřív nebylo.
Tuším ale, že práce spočívá v něčem jiném. Úkol není sestavit si obraz. Udělat si vizi. Úkol je pak tu vizi odložit a nechat být. Připustit si pravdu a pak ji nechat jít. Abych měl možnost se zahojit. Nevím, čím je to teď možné - proč to možné dřív nebylo.
Schéma se mění a já se tomu musím přizpůsobit. Vzorce se musí přepsat, zdokonalit. Zpřesnit. Není to jako věda, nejde o modely, které realitu nepopisují úplně přesně - které mají být dokazatelné. Tohle je záležitost magie a magické formule musí odpovídat do nejmenšího detailu.
A i když ani potom nebudu umět být neviditelný, neviditelností obdařím něco jiného a navždy se tak toho zbavím.
Třeba jeden střípek v mozaice - že o tom Pistolnice už nemluví a najednou se posunula dál. A tak i já zastavuji mluvení. Myšlenky pouštím jen nakonec té úrovně, ve které se právě pohybují, ale nedovolím jim vstoupit do další.
Představy nechávám splynout. Připustím jejich existenci, připomenu jejich iracionalitu, vdechnu jejich cítění a pak je všude kouř a pomalu mizí.
Tvary se mění.