Něco stále zeje tam na krajíčku mysli, kam se koukáme jen koutkem oka. Zeje a zívá a vím, že smutek už klepe na dveře, ale ještě nepřišel pravý čas mu otevřít. Ruku mám na klice a čekám, že něco přijde. Kvůli něčemu - a těch věcí je spousta. O něčem se nevyplatí mluvit, o něčem mluvit nejde, o něčem mluvit nechci... Nakonec je to jedno. Protože ať na to koukám jak chci, nemění se absolutně nic. Pro mě. Jen pocit a něco subtilního, nepopsatelného a naprosto nesouvisejícího s každodenním životem. Přesto jako kdyby se dělo něco esenciálního, něco, co absolutně souvisí s tím, kdo jsem a se směrem, jakým se ubírá můj život.
Skoro jako kdyby věci začaly po víc jak roku dávat smysl a skládat se do jiných obrazů. Do jiných vzorců. A nebo prostě jen vnáším vzorce do naprosto entropické sféry, ve které nic jako uspořádanost neexistuje. Možná nemá smysl tvrdit - a nakonec se to možná stalo, abych... nebo Nakonec mám možnost to napravit.
Tuším, že nic nenapravuji. Ale něco tuším o sobě. A znovu se musím tázat na svůj vztah, jeho hodnotu a své priority. Nebo například na to, jak je možné, že když se objeví reálná možnost bydlet spolu, začnu se zlobit a najednou pocítím zas bodnutí touhy po rozchodu. Možná se vážně bojím závazku, vážnosti a posunu na "další úroveň".
Nebo je to prostě tím, že jsem úplně zmatený z toho, co se děje někomu jinému a vykolejený, nebo tím, že alkohol mi udělá v hlavě vždycky mnohem větší bordel, než bych si chtěl připustit. Aspoň v takovém množství, v jakém jsem ho požil včera. Ale pořád mám pocit, že to bylo pro dobrou věc.
Jenže nakonec... co k tomu říct.
Vůbec nic.