Mám nejsilnější pocit za kdovíjak dlouho. A přesně pro tenhle - možná nejdůležitější - nemám slova. Jen výkřiky o tom, jak nechci stárnout. Nejde o to, že budu starší. Jde prostě o ten čas, že se věci budou měnit, že se bude něco dít. A že se budu měnit já.
To všechno proto, že jsem se dostal k hudbě, kterou jsem poslouchal před několika lety, v době, kdy jsem byl navzdory všemu popírání mnohem nevinnější, naivnější, upřímnější, otevřenější a všechno. Možná jsem žil ve vlastním světě, ale v tom světě jsem byl nejlepší možný. A pro tenhle svět jsem byl vážně příliš dobrý - a co se ze mě stalo, když jsem se pokusil přizpůsobit?
Přitom jsem toužil jenom po lásce - a tím to všechno začalo. První účet na iboys a hledání; proboha, jak jsem byl jiný, jak jsem všechno viděl. Jak mi nezáleželo na vzhledu, ale na tom, jaký člověk je. A nejvíc mi záleželo na kouzelnosti a romantice. Teď je pro mě vrcholem romantiky usnout večer vedle přítele. Ale mám přítele.
Jen si teď říkám, jestli to všechno za to stálo - myslím ta čistota. To, co jsem teď. Nábal špíny a bláta a odporu. Když tehdy jsem si klekal na zem uprostřed sídliště a snažil se cítit energie v zemi a bylo mi naprosto jedno, kdo si o mně bude co myslet; ale nikdy bych nelhal, a teď? Hlavně ať si nemyslí nic špatného a snad kvůli tomu i jedna lež za druhou - a nebo aspoň nepravda.
Tehdy jsem ještě neměl blog. Neměl jsem skoro žádné přátele, snad až na pistolnici, která tehdy nebyla pistolnicí ale prostě Adélou, protože ještě nebylo potřeba nikoho zastřelit. A chodili jsme na Petřín a do čarodějných obchůdků a já nosil mikinu s Cernunnem, kterou bych si dnes nevzal napůl ze studu a na půl kvůli vkusu - čert to vem. Možná jsem byl i blbej, ale měl jsem něco, co teď nemám, i když to neumím pořádně pojmenovat.
Byl jsem schopný se zamilovat do člověka po pěti zprávách na internetu a věřit, že je to pravá láska - a udržet si ji přes rok, kdovíproč, kdovíjak.
Věřil jsem svým snům - ještě. I když možná míň. A všechno mi bylo tak zdravě jedno, tak jednoduše vzdálené.
Nemůžu vinit mravenčí jedy, konkrétně toho člověka a jeho neschopnost mi projevit lásku, kterou jsem si zasloužil. Znetvořil mě ale. Přesvědčil mě - kdovíjak, kdovíproč, asi že mohl, asi že je zakomplexovaná buzna bez charakteru - že jsem hnusný. A že je normální se mnou být ze soucitu. Jenže pak bylo všechno na mně. Je snadné člověka přesvědčit, že je ošklivý, mnohem těžší je ho přesvědčit o opaku - to už musí chtít sám. Možná od té doby mě tolik zajímá krása, kdo ví?
V hlavě si vybavuji ty dlouhé hovory s jistým klukem z Liberce, který byl tehdy taky ještě takový nevinný a teď nosí vysoce módní obuv, se kterou se údajně nesmí do deště. Nechápu tu změnu, tomuhle se říká dospívat? Přestat se chovat jako milá citlivá bytost, ztratit veškeré rozměry, které se nevejdou do toho našeho "objektivního" světa a pak čekat na smrt?
Pravdu nemůžeme dělit a já mám před očima, jak jsem seděl u babičky na gauči, snad ještě na tom starém, odporně zeleném, ale původním. V dubnu 2011, nejspíš.
Nebo jak jsem tam tancoval s koštětem na The moon and the nightspirit, které jsem objevil na školním koncertu chvíli předtím, než jsem se vydal z Chmelnice pěšky domů, nejspíš bos.
Jako bych to tehdy všechno dělal pro sebe, ze sebe. Ne z venku, ne pro někoho. A vzbuzuje to ve mně chuť podřezat si žíly, protože je to jako bych byl už mrtvý. (Kritické myšlení napovídá, že jsem se jen změnil.) Ale ta představa, že budu žít dalších padesát let - že jednou možná zapomenu na to, co bylo téměř nedávno. Jak jsem zakopával amulet s Cernunnem v lesíku a věřil, že díky němu tam začalo růst tolik roští.
Jak jsem odmítl holit si břicho i za cenu, že nebudu mít partnera. Přesně vím kdy - přelom 2010 a 2011.
Jak mě lidi měli rádi. I ošklivého, neupraveného, bez snahy vypadat líp. Upřímného, blbého, mladého. Kdovíproč. Možná jsem se měl rád i já.
Kdo jsem teď?
Tehdy jsem byl - netuším kdo, ale tehdy jsem se nemusel ptát.
Tehdy jsem byl - netuším kdo, ale tehdy jsem se nemusel ptát.
Všechno mi to může připomenout kostel kousek od Anděla a ten park u něj; a před rokem jsem tam pil s Xeninem nějakou ochucenou vodku, ve které nebyl skoro žádný alkohol. Už jiný. Už tak nechutně jiný.
Člověk musí vážně moc milovat život, aby mu nevadilo, že je všechno v pohybu, že jde všechno dál.
Nebo Omnia - bylo to všechno tím pohanstvím? Nebo to prostě bylo mnou?
S lidmi z tehdy se téměř nebavím - a i oni jsou jiní. O to tady jde, že? O to, že se měníme a vzdalujeme. Že si prostě plujeme jak kry, občas narazíme a chvíli spolu sdílíme osud, ale pak jdeme dál.
Taky jsem tehdy nečetl Murakamiho a proto metafory s družicemi nepřipadají v úvahu.
Neznal jsem Susanne Sundfør. Ale objevoval jsem Joannu.
Miloval jsem Cranberries.
Ale co na tom záleží. Hlavně jsem chodil bos a tancoval na procházce se psem na Morrigan. A to pro mě byl život. V pár drobnostech celý rozsah, celý svět - a vůbec ne malý. Stačilo to bohatě.
Tehdy bych nechtěl to, co mám teď.
Tehdy jsem o ničem takovém ani nepřemýšlel. Proč musí člověk přemýšlet o životě? A divoký hon a Cernunnos a Chadbour a zas všechno to ...
To k čemu mám teď takový skrytý odpor.
Jak jsem tehdy věřil všem a všemu. A teď nevěřím skoro nikomu nic. A už bych se neodvážil nosit copánek zakončený ptačím brkem. Nenapadlo by mě jet na Omniu na pochybný festival v německu.
(Nevadilo by mi, že členové kapely hulí trávu.)
Protože tehdy jsem si byl schopný založit blog o kapele a psát nesmyslné články o tom, jak ji miluju. A nebyl pro mě rozdíl v tom, jestli je někdo muž či žena, esteticky šlo milovat všechno živé - a živé bylo úplně všechno, se vším jsem byl spojený, všechno bylo z přírody. Jestli jsem tehdy znal něco od Radůzy, bylo to Vše je jedním. Z nějakého důvodu verze z koncertu s klavírem. Jasmíny (tehdy to pro mě byly jasmíny a ne pustoryly, jak si vynucuje něco z mé dnešní preciznosti) a celý Petřín a ty procházky a hledání lásky - co když romantiku lze provozovat jen když vám ještě něco chybí? Co když všechny ty sladkosti pocházely jen z mého nenaplnění?
A teď když mám lásku... a stál bych tehdy o takovou lásku?
Stál jsem tehdy vlastně o lásku? Co když ten jediný pocit - bez něj by nebylo nic - byl jen lež a špatná interpretace? Přesně si pamatuju, jak to bylo - jak jsem ležel v posteli a z počítače mi hrála Elane. Nějaké písně z youtube, opakování... a já pojal najednou úzkost, nebo spíš úzkost pojala mě a zúžila mě na tenkou stříbrnou trubičku a vnukla mi bolest. Všechno stříbřitě zbarvené, jako voda a nevímco, jako ty písně od Elane. A já vstal a v duchu jsem zalapal po řešení - najednou bylo vše tak jasné, najít si lásku. Proč tak najednou? Doteď tomu nerozumím. Proč jsem tomu tehdy věřil?
Ještě ten den založený profil na seznamce, pokud se nemýlím, 3. 10. 2010. A do pár dní první schůzka s klukem, který měl na profilové fotce dvě kreslená zvířátka a byl nadšený do ezoteriky. I moje odporně velké nozdry a to, jak jsme si napůl rozuměli a napůl vůbec - a taky něco s vosou.
Nebo když jsem se rozhodl ještě rok předtím hrát na housle - jak jsem procházel Radotínem a poslouchal Secret garden, vnímal všechny barvy a najednou jsem si řekl: Budu hrát na housle. A bylo to a najednou to šlo.
Jak jsem měl plnou knihovnu ezoknih, které jsem ještě nevyhodil.
Jak jsem četl Lirael, když jsem byl nemocný a chtěl jsem umřít jako ona. Jak jsem nebyl schopný se smířit s tím, že neumřela.
Jak jsem se ztotožnil s jejím "Nemám otce, nemám matku, nemám zrak." Jak jsem byl tehdy depresivní, snad ještě víc než teď, navíc hloupěji. Ale upřímněji, všechno tak bezprostředně a stejně jistým způsobem oduševněle.
Ten výlet do Itálie a Romeo a Julie a ta romantika, že můžete na zeď napsat jméno své lásky - a já tam napsal sebe a bývalého a po návratu jsme se rozešli. A ještě ta Francie předtím a holka, se kterou jsme se ztratili v La Defense a ze které se vyklubala Katka, se kterou se bavím doteď.
Najednou je všechno jinak.
Já jsem úplně jinak. A park, ve kterém jsem se válel po zemi a snažil se cítit Matku Přírodu, je předělaný - tehdy bych řekl že tak nechutným způsobem.
Nebo jak jsem objevil Belladonnu. Přes Let there be light. (A jak mě to inspirovalo zas o trochu víc k psaní něčeho depresivního, co má teď myslím dvacet stránek a potřebuje úplně předělat).
Svět se nezměnil. Svět je úplně jiný.
A já taky.
Kdovíproč.