Sedím u pramene, který má zlatou barvu a stál mě tři stovky. Zdarma jsem k němu dostal ujištění o tom, že pořád nevypadám na osmnáct. A teď se tomu pramenu, z části marně, snažím přijít na chuť. Pořídil jsem si ho kvůli písničce, abych pochopil, jak hluboké jsou oči hluboké jako brandy.
Chuťově jsou možná trochu podobné nějakému bourbonu, který jsem dědečkovi upíjel kdysi z jeho alkoholového kabinetu. Aspoň se tak zdají mému nezkušenému jazýčku, který by rozhodně dal přednost nějaké irské whiskey (a rozhodně by si spíš než kvalitní brandy koupil dvanáctiletou singlemaltovou glenfiddich - ač je skotská). Občas v ní i nacházím nějaké pozůstatky chuti vína a fascinuje mě ta sladkost, která mi dělá hořko na jazyku.
Dráždím si tím už od neděle podrážděný žaludek - a ten mi neděkuje. Nepoděkoval mi ani za běh. A tak to se mnou možná tenhle týden špatně skončí.
Když už mám těch očí moc, toho sladkého pramene, zažehnám to čistou vodou. Ale nevyžene mi ten opar, co mi začíná stoupat do hlavy.
Chtěl bych napsat o filmu. Ne dnes, jindy. Jmenuje se Mars a Avril. Připomněl mi něco z toho starého Greye. Tomu by se líbil a mně se líbil taky. Fascinuje mě ta hra s fantazií, s hranicí reality a snů. A taky krása Avril. Spolu s přeloženou Emily se nemůžu zbavit jistého pocitu magie. Jako kdyby se vrátil tmavomodrý kouzelný nádech a připomněl mi, že poetika může existovat všude a ta ponurá ještě spíš. Jen se nesmím bát být patetický. A nesmím se bát to zesměšnit. A kdo ví co dál, protože nádech je nádech a v praxi to vypadá jinak.
(A pondělní cesta domů mi zas připomněla to třešňové léto a pět hodin ráno a mlha nad polem, slunce a chlad a sentiment, fontána, glass, filosofie, láska, láska, strach... všechno zastřené časem a únavou.)
Navíc se oddávám fantaziím o modrooké sáře. To všechno ta brandy a Marissa a svět, který nechápu, ale který mě uchvátil. Svět veršů o hydrocefalické malátnosti, dechu nebe (které zeje a zívá), mnohoznačnosti anglických slov a pozoruhodnosti slovotvorby (bezmateřství).
Zas trhám nit posloupnosti a tak je to správně. Jako kdyby ta nit držela něco v mezích. Něco, co má být vypuštěno. A pak se roztříští logika, návaznost a struktura a hledí se na pravdu (a pláče nad rozlitým mlékem). Kdybych zavřel oči, mohl bych být kdekoliv - a všechno by dávalo stejný nesmysl jako nic, protože existuje magie.
(A já zas propadám sebelásce a jako vždy se jí zraním, protože na mou lásku není spoleh. Ale cítím ty závany svobody, přímo ze mě. Okouzlení samotou, bytí sám se sebou... a možná trochu sám sebou.)
(A tak se snad zbavím i těch malicherností - proč mi sem teď vkráčí? - že Střep mi nepopřál k narozeninám. Že přítele svádí někdo jiný. Ale svět se točí v tanci, který nepřipomíná nic, co znám, protože je na to až příliš krásný.)
Pak zavřete oči, opojeni brandy a možná trochu zmatení kombinací alkoholu a apoibuprofenu, ale co dělat, když vás zas bolí krční páteř a taky oči? a tak pokračujete se zavřenýma očima a polibky vaší lásky vás zbaví bolesti a chcete zastřený pohled navždy a ty slepé polibky.
Dýchám vínový oheň a vzpomínám na sudy od sherry, které jsem nidky neviděl a možná o nich ani nikdy neslyšel, ale najednou se zdají tak povědomé. (A na tu osaměle kouřovou chuť Johnnyho Walkera, který mi přímo nabízel, ať se oddám tomu zoufalství tehdy. Ale teď s ním chci přestat a jednou ho třeba odloupnu se vším všudy.)
A ten nádherný pocit, ze kterého se člověku brečet s úsměvem a vnímat cokoliv, co bude moct a nejlíp úplně všechno.
A těším se na své ranní ovesné vločky a na všechno. Pro tyhle chvíle života se vyplatí žít. Všechno je ze zlata, které teče a hudba ještě víc a hýbe se a taje. (A alkoholu se z nějakého důvodu neříká tvrdá droga.)
Víčka mi těžknou a padají se zvláštní krásou před nimi i za nimi. A pak mi padá i hlava, načež se pohled vrací zpět do světa věcí a já se začínám chápat světa. Lámu to chápání a lámu svůj pohled a lámu nad tím hůl.
Sním o koních a jejich pokolení. Čas se láme v nekonečnu a nemá žádný řád. Jediným měřítkem je vnímání. Prožitek. Já ve vší své hloubce a nejáskosti. (Což se možná špatně chápe, když je člověk střízlivý?)
Střízlivý střízlík a zpěv ptáků na vesnici v začarovaném lese, kam mě brala teta Jiřina, dětství a radosti - ne bolesti! překvapivě - toho podivného života kdysi kdesi (a vím kdy a vím kde a dědeček byl ještě naživu a já si najednou přijdu tak daleko, tak dospělý, velký). Do tolika let jsem neochutnal alkohol a nezakusil opilost a kde jsem teď. Neztratil jsem nevinnost, jen soudnost a rozum a všechno, co za něco stálo. Jenže pak si uvědomíte, že i některé chyby, které jste udělali, jsou tak klíčové, že si za nimi stojíte a hlásite se k nim. Protože nedělat ze sebe víc je taky potřeba a i kdyby vzal někdo všechno na sebe, byli jste to vy...
Že existuje Bruntál jsem se dozvěděl z reklamy a nevím o světě další miliardu věcí. A možná tolik jich nevím ani o sobě.
Ale se zavřenýma očima jsem kdekoliv a píšu poslepu a nezáleží na tom.
Krása si člověka najde. Srdce teď nemá zábrany a miluje. Svět je snazší a až se proberu, nejspíš takový nebude. Ale chci vědět, že i tak jde vidět. I snadně a plynule a se zlomeným vnímáním času. Stojí za mnou celý život a zbytek ho stojí přede mnou.