(Jen malé varování: článek je psaný v afektu, celý popis je silně subjektivně zabarvený a je možné, že nepopisuje spolehlivě ani situaci ani osobu. A nebo možná sedí jako hrnec na prdel...)
Předávkovat se Lanou Del Rey a její sebestředně melancholickou érou zvanou Ultraviolence. Zabít tenhle prokletý den, protože tak špatný už dlouho žádný nebyl, tak bolestivý a znejišťující. Nakonec mi zas zůstává jen ta hřejivá hruď ve voňavém tričku a krásný obličej s horním předkusem, zelené oči a vědomí, že nejsem úplně sám a že věci se dají přežít.
Ale když k vám přijde otec do pokoje a zeptá se vás vážným hlasem: "Jak se ti u nás žije?" víte že něco není v pořádku. Když dodá "Doteď jsem se nepřikláněl na žádnou stranu ale dneska už je to přes moc," přestože jste přesvědčení, že jste nic neudělali, jen jste řekli "můžeš přejít k věci?"... Ta nejistota, vědomí, že matčina verze se může lišit od té mé, přestože má je blíž pravdě... Jsou věci, kvůli kterým se z bytu nevyhazuje. Ale to moje matka, pro kterou jsem vlastně degen, protože jsem na kluky, asi neakceptuje.
Ani to, že to byli oni, kdo mě přesvědčil, že jít na gympl a pak na VŠ je nejlepší způsob života. Protože najednou se jí nelíbí, že by měla převzít zodpovědnost za to, že studium, ke kterému mě dotlačili, zabere prostě hodně času a budou mě muset o trochu dýl živit. Nebo nevím.
Když si pak vybavíte, kolikrát musíte mluvit o tom, že jste si domlouvali bakalářskou práci, než vůbec někdo projeví aspoň trochu zájem... stejně tak s domlouváním praxe v laboratoři. Paradoxně se o mně vlastně zajímají prarodiče víc. Ale možná je to jen tím, že před nimi se nebojím otevřít pusu, zatímco před matkou může i ahoj být vražedné.
Nebo jak vypráví bratrancovi o tom, že jí říkám krávo a vole, aniž bych jí tak kdy řekl.
Jak vypráví o mé orientaci lidem, kterým bych to měl vyprávět já. Občas mám vážně hodně důvodů ji nenávidět. Především mám ale nechuť s ní mluvit, stejně tak s otcem, kterému buď věšela bulíky na nos a nebo nevím, čím ho přiměla mi naznačit, že by mě taky mohli vyhodit z bytu.
Nechovám se k nim nejlíp, to nemůžu popřít. (A nebudu se obhajovat tím, že tak v 90 % případů je to proto, že se nechovají oni hezky ke mně.) Nechovám se k nim ale rozhodně tak hnusně, aby mě vyhodili. Nebo jo? Třeba jsem jen sebestředný a bezohledný a prostě to nedokážu vidět. (Asi po mamince...)
O své matce mluvím ošklivě. Problém je, že pravdivě. Jistě pro mě dělá hodně. Ale občas se chová jak duši požírající furie s ostrými drápy, která zaujme jakékoliv stanovisko, jen aby vyhrála a pak vyvrhla mozek, který vám předtím zobákem rozmašírovala na kaši.
Nechápu, proč spolu nemůžeme normálně vycházet. Třeba jsem vážně tak hysterický a vznětlivý. Ale říct jí názor, aniž by vás přerušila o něco hlasitěji, to nejde. A že máte silnější hlas vám snad vyčítat nemůže. Jenže pokud chce blbečka, co jí bude poslouchat na slovo a nic za to nechtít, skrz kterého si splní všechny sny, které si nemohla splnit sama.. neměla si pořizovat mě. A vůbec nechápu, proč to matky s takovou oblibou dělají. Děti nemají být prodloužení života a znovuzískání možnosti na cokoliv. Když jste svoji možnost podělali nebo jste ji nedostali, musíte se s tím smířit a ne tím kurvit život dalším, přestože jste jim snad dali vajíčko, spermii a devět měsíců v děloze, bolestivý porod a hodně let péče. Oni nejsou vy a nebudou. S prominutím a dost sobecky: vy tu máte být pro ně, ne naopak. Pak se totiž nemůžete divit, že z nás vyrůstají zakomplexovaní blbci, co mají problém žít svůj vlastní život, natož snášet vaše manýry. Vaše vynucování si autority skrz jeden bod z desatera - který se samozřejmě týká jen úcty vašich dětí k vám a vůbec ne vaší úcty k vašim rodičům.
Nakonec když říkáš, jak je tchýně příšerná, hořkne mi jazyk, jak mám chuť říct, že ty jsi přinejmenším stejně jedovatá, ale možná i víc tím, jak jsi manipulativní, neupřímná a jak si to ani sama neuvědomuješ. Jsi žlučovitá a i když možná nejsi alkoholička, proteče tebou za den alkoholu vždycky víc, než by mělo. Neznáš meze a pak se chováš jako kráva a myslíš si, že jsi pořád vtipná a roztomilá, ale je mi z tebe jenom špatně a každou noc, kdy se se mnou snažíš komunikovat a musíš u toho upíjet fernet nebo whiskey, se snažím jen odejít co nejdřív a ty to prodlužuješ, protože "kdy si na tebe zas udělám čas". A právě to je důvod, proč si ho nikdy neudělám, protože když s tebou chci mluvit, chci s tebou něco vyřešit a ne probírat život od A do Z a ještě dál někdy do tři do rána. Zvlášť když jsme dost rozdílní a ty nikdy neuznáš můj názor a musíš mít pravdu. A já ti buď nedovedu odporovat a nebo už jenom nechci, protože vím, že to nemá cenu.
Umíš být i milá a vždycky když to jednou za čas uděláš, tak si říkám, že jsem asi fakt zlý a křivdím ti, ale ty mi do pár dnů ukážeš opak. Protože mi i za blbost div neutrhneš hlavu - a neutrhneš mi ji jen proto, že mě potřebuješ k tomu, abys mohla být na někoho takhle hnusná a hysterická.
Jenže až se odstěhuju, tak tě chci vidět. Jak jsi posedlá vařením a rodinou. Nesneseš skoro ani když jedu na víkend k přítelovi a nejím doma s rodinou. Máš furt společné plány, vize jak budeme u jedné babičky a u druhé babičky a nebo jsou jen zrovna tousty nebo jiné jídlo a myslíš si, že skrz to můžeš manipulovat s mým pocitem viny. A daří se ti to, ale to jen proto, že jsem prostě citlivý a vždycky si za tím jídlem najdu péči, se kterou to děláš.
Potom ta výčitka, že nemáš žádný život, protože se věnuješ nám, protože se o sebe nepostaráme, protože jsme neschopní. Jenže my nejsme, to ty nás takové chceš. protože nemáš žádný život a odmítáš to vidět. Ty bys ten život mohla mít a nejspíš se ho bojíš. Máš strach nechat nás samotné doma, protože proč? Protože lednice je plná jídla, které furt vaříš, po chvíli je plný už i mrazák a divíš se, že si nic neuvaříme. jenže jakmile člověk šáhne na nádobí, zuříš. Dělá něco špatně; a opovažme se vařit, když je jídlo v lednici.
Udělej cokoliv a je to špatně, já to udělám líp - ale jakto, že nic neděláš?
Protože občas mám pocit, že jediné, co můžu udělat v téhle domácnosti správně, je přimíchávat ti do každého pití prášky na uklidnění.
Někdy mi přijde, že jsi prostě moc sebestředná na to, abys viděla, že mi ubližuješ. Nejsi tu jen ty, nejsi střed vesmíru.
Bojím se, že budu jako ty. Že jsem jako ty. Že taky vypadám tak směšně, když si o sobě myslím cokoliv vznešeného. Občas působíš roztomile, ale někdy je to ta ošklivá roztomilost, jakou může vzbuzovat podivný skřet ve svém nepochopitelném potěšení a neštěstí.
Trochu Džambulka. Ani nevím proč, ale jo, když mě to teď napadlo, vidím v tobě tu bezradnou Ivetu.
Nepřeju ti nic zlého. Ale můžeme spolu vycházet? Chceš po mně, ať se k tobě chovám s úctou - ale můžeš se i ty chovat s úctou ke mně? Respektovat, co ti říkám? Respektovat třeba můj volný čas a to, že příležitost vidět partnera mám jednou do týdne a chci ten čas trávit s ním a ne posloucháním tvých debilních připomínek k tomu, jak se tvářím a jak koukám a mluvím? Chápu, že občas něco potřebuješ, ale 99 % věcí, kvůli kterým na mě hulákáš přes celý byt, aniž bys byla schopná říct mi, o co jde, dokud k tobě nedojdu (protože ty ke mně přeci dojít nemůžeš, radši desetkrát zavoláš), to není. To jsou jen prostředky, jakými si vynucuješ mou pozornost, protože se bojíš, že ti ji ukradne můj přítel?
Nebo když se ho ptáš, jestli odjíždí kvůli tobě? Jsi mu u prdele, jestli tě to zajímá. On sem jezdí za mnou, ne za tebou. Stejně jako tvoje nápady o tom, jak se budeme bavit všichni dohromady a hrát společenské hry. Já nejsem zadaný dvacet let ale dva roky. Já chci strávit nějaké chvíle prostě ve dvou. Stejně tak můj přítel a kdokoliv, kdo je tu se mnou - je tu kvůli mně a ne kvůli tobě.
Jo, je to tvůj byt a tvoje pravdidla. Ale to nemění nic na tom, že někdy jsou ta pravidal debilní a ty jich jen využíváš ve svůj prospěch. Že někdy jde prostě jen o nějakou hloupost, ze které uděláš nechutně nafouknutý balón s rozšklebenou tváří. Jako když ti řeknu, že máš přejít k věci. Protože kvůli tomu všechno tohle. Kvůli tomu se mi vybavují ty křivdy, kterých ses na mně dopustila za poslední rok. Věci, které ti neodpustím - že ses neomluvila za to, jak jsi mě vyoutovala před babičkou. Ne jen za to, že jsi to vůbec udělala -to jsem měl udělat já, až na to budu připravený. Ale za to, že jsi to řekla v kontextu, který ze mě dělá prostě degena. Já umím být taky zlý a zlého jsi mě ještě nepoznala. Tvoje jediná převaha je byt a to, že mě živíš. A kdybych nestudoval a nebo byl schopný si při studiu aspoň trochu dobře vydělat, tak už tuhle převahu nemáš. A občas uvažuju, jestli mi to studium za to stojí. Mám tu větší luxus, než bych měl v nějakém podnájmu. Ale k tomu luxusu jsi tu ty. Nulové soukromí a věčné chození po špičkách, protože bys mohla zrovna mít jednu z těch svých hysterických scén. Žít s tebou taky není med. Je to spíš durman nebo rulík nebo nějaká zlomyslná hořká bylina, ze kterého hořkne už i pohled.
Někdy mi přijde, to ty zabíjíš tu rodinu, na které ti prý tak záleží.
Jsi moje matka, jasně, že tě mám rád. Ale občas tě taky pekelně nesnáším. Zvlášť když mám pocit, že ty nenávidíš mě a intrikářsky se mě snažíš nechat vykopnout otcem z bytu. Nebo co.
Především ale vůbec nechápu, co se tu vlastně stalo. A nevím, co bych ti měl říct. Nemám vlastně chuť říkat cokoliv.