A pak napiš nějaký hezký článek, který si ráno budu moct přečíst.. Jenže vlastně nevím, co psát. Na jednu stranu tuším spoustu pocitů, na druhou stranu se ve mně šíří podivná černá bublina, která všechno vytlačuje a ukazuje mi jen takové pusté prázdné místo, neutrální zónu, indiferenci.
Ale realita té možnosti mě udeřila až dnes, přestože ve mně vzbuzovala úzkosti už delší dobu. Stejně tak realita možnosti, že se budu muset postavit na nohy dřív než na to budu připravený.
Proti tomu to klidné moře - vědomí přítele a klidu, který nacházím na jeho hrudi. A taky kouzlo skryté ve zlatých vlasech pistolnice, která je okouzlující, ať říká cokoliv. I ve chvíli, kdy já jsem opilá hysterická afektovaná buzna.
Pijící glenfiddicha, dvanáctiletého, naprosto uhranutý tou chutí.
Chvíli zas můžu věřit, že na světě jsou i hezká místa, hezké chvíle. Jenže když pak jedu domů, zas mě něco tíží a tentokrát to nemá jméno a ani čas, je to jen jakési cosi, na které hledím křivým pohledem, protože při pohledu zpříma to zmizí.
Okamžiky, kdy hledím a mám pocit, že vidím čistou Pravdu někde v dálce, za tímhle světem a všemi nánosy omezení rozumem. Na šachovnici se hýbou všechny figurky a já netuším, co se děje a nevím, komu a čemu věřit. Nedovedu předvídat jediný pohyb. Soupeř hýbě i s mými figurkami.
Ještě, že je na světě Marissa Nadler a písničky s bolavou atmosférou, u kterých můžu vytírat, depkařit a říkat si, že nakonec bude všechno v pořádku. I když absolutně nemám čeho se držet, v co doufat a čemu věřit. Absence sebehodnoty živí mnohé pochybnosti a ty zbylé přiživuje ta posledlost vyvracením, pochybováním a interpretací. Přesvědčení o mnohoznačnosti reality - nebo ještě lépe neznačnosti.
Nic z toho ale nemá smysl, nic z toho vám nepomůže. Když pak musíte aspoň na vteřinu kouknout do tváře někoho, koho vidět nechcete. Omluvili jste se. Jste lepší člověk. A víte to. Jenže ten pohled stejně bolí.
Ale tuším, koho si budu představovat, až budu uspávat svou první myšku před transkardiální perfuzí nebo co. I když bych možná nejraději ze všeho uspal sebe. Ne snad kvůli nějaké nenávisti, ale čistě ze sebelásky.
A možná trochu z únavy. Protože představa několika dnů v posteli s knihou nevypadá vůbec špatně.
Možná se odeberu do postele a nebo K majáku a nechám si zas vytlačit z hlavy tyhle malicherné bolístky (i ty méně malicherné) dokonalostí literatury a nebo aspoň nevědomostí spánku.