A znovu jsem okouzlen Joannou Newsom. Tentokrát šarmem jejích veršů a obrazností, s jakou vykresluje a zároveň zakrývá skutečnosti a fantazie. Její poetickou výukou astronomie a slokou, která přesouvá fascinaci nočním nebem k lidskému štěstí.
Vše ve mně se snaží zapomenout na malé mrzutosti narozenin, které by se snad snadno daly překrýt krásnými chvílemi, jen kdybych to uměl.
Ale když můžete bosí kráčet celým tím nekonečným vakuem, kterému říkáme vesmír, a žasnout nad jeho poetikou, vše ostatní se najednou zdá tak malé.
Nic mě už možná nezachrání přede mnou, ale tuším cosi, co neumím pojmenovat. Snad změnu, snad naději. A snad jen sním, naprosto stržen snovostí snovanou tou kalifornskou elfí bardkou. Ale změna voní po dešti a možná dorazí i ke mně. Ač netuším, co vlastně chci a můžu změnit. Ale ohromení hydrocefalickou malátností pivoněk mi dává vizi a snad i směr. Že ve chvílích, kdy sám nemůžu tvořit, můžu se oddat umění tvorby jiných.
Protože ten příliv obrazů... a všechno... a zívající nebe. Budu sebou, ač to bolí.