Pak přijde ten smutný pocit, že jste něco ztratili, přestože to bylo jen ve vaší hlavě - a nebo to byla jen mlhavá příležitost bez naděje na úspěch. Ale přece jen!
Že ten kluk už nemá iboys a vy mu nemůžete napsat a znovu zkusit navázat kontakt a on ví, kdo vy jste a neví, že vy víte, kdo je on a blablabla. A řeč je zas o klukovi z vývojovky a doufám, že naposledy a zasloužím si to a tak.
Brandy plně pohlcuje moje vnímání a zavírají se mi oči, ethanol už si našel svoje receptory a laskavě se činí přesně v té míře, ve které má. Koupím si nové kraťasy s přítelem a popřeju k narozeninám Střepovi, protože jsem to já, jsem blbej a naivní a nechci přestat dělat věci tak, jak se dělat mají. I když mě to podpoří na jedné jediné cestě a to je cesta do hnoje.
S hlavou mírně zakloněnou a uvězněnou v sladké extázi, která jen zdánlivě voní po hroznech a žádá si vodu, myslím na povrchní krásu těl jako na něco božského. A myslím na to tak i střízlivý a bez menšího nadhledu. Že o tom člověku nic nevím nepředstavuje žádný problém - snad by mi i stačilo jen se koukat. Ale pak bych našel nedostatky, tím jsem si jist. Možná ale i nějaké předostatky, které by vše doplnily, například tu neviděnou krásnou postavu.
A ti krásní chlapci... všechna ta krása, která nic neznamená a na které občas ulpím jak na mucholapce - protože jsem taky jen špinavá a blbá moucha.
Především ale ztráta možnosti, jako vždy - že nenapíšu nikdy nic dalšího, čím bych třeba oživil kontakt. Ale myšlenky mě vedou ke zlomu. Totiž že možná nechci lásku, jen patřičnou pozornost, jen přátelství a kontakt. Něco, co mám s Rackem - a nebo je to spíš tím půlročním utnutím? Těžko se čerpá z jediné imaginární lásky, která přestala být imaginární i láskou a zůstalo z ní jen přátelství. Těžko říct, čím to je, udělat závěr, statisticky relevantní a aplikovatelný na všechny podobné případy - nebo aspoň na některé. Nevím, co vlastně chci. Ale mám jen jeden zdroj informací a i ten je dost nečitelný, protože netuším, čím to je, že když se po půl roce ozval Racek, cítil jsem snad zájem, ale nikoliv ten úžas, jako dřív. Měl jsem radost, ale ne tu přehnanou a kýčovitou. Prostě se ozval člověk, se kterým se rád bavím.
A proč u Střepa, se kterým je vztah ještě nepředstavitelnější a absurdnější, nedokážu překročit k tomu samému? Možná jsem neprošel já nějakou změnou, která tehdy nastala - možná tentokrát nejsem čerstvě zamilovaný? A nebo kdo ví. Ale tohle nemá létat kolem Střepa ale kolem lítosti nad klukem z vývojovky, ač ta lítost nic nezmění a vlastně ani nic neznamená - a aby ten závěr nebyl tak povrchní, začla jsem číst K majáku.
A svět se rozplynul - a splynul (aby tomu třeba náhodou nechyběl nějaký ten patos).
hezký blog, zvu tě na svůj