Srpen 2015

Mozaika V

29. srpna 2015 v 22:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vždycky to začne tím, že se mi vynoří jediná věta, jediná drobnost. Ani ne zrnko písku. A pak se od toho něco větví. Dnes článek. A začal:
"Naučit se přijímat bez výkladu - i sebe." Nebo podobně. Fascinující, jak rychle se věta zas vytratí, význam má ale jasný. Nejdokonalejší je vždy v té formě, v jaké přišla na svět. Pak se roztříští a já ji musím hledat a nikdy jí už nedám tvar, jaký by měla mít.
(Čím víc se toho stihne odvětvit, tím víc toho můžu zapomenout. Na druhou stranu to nějak líp drží pohromadě, kdovíproč.)
Takže tedy - Naučit se přijímat i sám sebe, aniž bych cokoliv analyzoval. To pořád není úplně ono. Ale vycházet se z toho dá. Pomáhá mi v tom četba. Včera jsem po Faidrovi usínal tak sladce a s neuvěřitelně lehkou hlavou, že jsem sám nedokázal pochopit ten bezmála zázrak. Po dlouhé době můžu říct, že jsem se po probuzení cítil hůř než před usnutím. Fascinující. Navíc mě během dneška - nebo včerejška, ale to je jedno - napadlo, že jsem z těch svých mozaiek na chvíli vynechal X. Přestože sny o wrestlingu s ním, ať už to má znamenat cokoliv, jsou neodmyslitelnou součástí. I když možná ne nejvýraznější.
Dnes je za mnou už i Gatsby. Naprosto nechápu, jak jsem mohl během jednoho týdne dočíst K majáku, přečíst Cukuru Tazakiho, Faidra a Gatsbyho. Zítra začnu Studnu osamění. Prý lesbický román - nemůžu se dočkat. A potom mám v plánu Jako zabít ptáčka. Ani nevím proč. Pokud budu mít pořád dost času, chci ještě Bovaryovou. Z celkem jasných důvodů.
O Gatsbym se nedá říct, že by přišel jako na zavolanou - aspoň ne nijak extra; ale v téhle době je každá kniha jako na zavolanou. Pomáhá mi udržet si odstup. Nezasahovat. Všechno nechávám podvědomí, ať si to vyřeší v čistotě. Ať neničím vědomím a nějakou příšernou cenzurou své možnosti. Nejvíc se mi ale líbí ta nekonečná otevřenost.
A nakonec i to, jak některé plané city slábnou. A pravé city jsou stále stejné, řekl bych.
Taky jsem si loupal vlašský ořech a podařilo se mi umýt si ruce dřív, než celé zčernaly.
(Měl jsem nápad, že bych jednu osobu pozval na Macbetha koncem září. Jenže to právě nemám dělat - téměř jistě jsem se přesvědčil, že tenhle kontakt má ležet čistě na druhé straně. Stejně jako kontakt se Střepem. A já se nejspíš musím zříct veškerého podněcování těch dvou. A především oddálit - ha, teď zas přichází! - ty pocity z jejich nezdaru. Mám pro ně nejspíš nejrůznější důvody, jenže to zas souvisí s tou mozaikou, kterou nesmím pokazit.)
Takže nic nového. Ale samotné setrvávání v tomhle stavu je možná to nejdůležitější a nejproduktivnější, čeho jsem za posledních několik měsíců a možná i let dosáhl.

Význam (Mozaika IV)

28. srpna 2015 v 21:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Najednou zas ten neurčitý smutek - napadá mě, že by bylo potřeba ho znovu zbavit lidí; jako jsem mu před několika (čtyřmi?) lety vnutil lidské nositele. Ale když už chci napsat psycholožce, cítím, že ještě není pravý čas. Jako bych si to celé musel ještě jednou projít, prosoukat se celou tou mozaikou a projít si to střípek po střípku, spoj po spoji. Pochopit, o co vlastně jde.
Na druhou stranu dokud je to takhle abstraktní - jenže ne, měl bych potřebu tomu vnutit jasnou formu, jasný význam. Tohle je tohle, tamto je tamto. Ale co když je to úplně jinak? Teď mám zatím svobodu. Vše se proplétá a já zatím vytrvale odsekávám interpretační srůsty. Není ještě čas.
Potřebuju zároveň ale tuhle mlhu, i s tím mlhavým smutkem, v její celistvosti přednést psycholožce. Ukázat jí to a zeptat se jí. Ukázat jí všechny významy a to, že žádný mi nepřijde pravděpodobný - zabránit jí v interpetaci a potom s ní všechno kousek po kousku probírat. Přednášet jednotlivé kusy, pokud to vůbec dovedu, spojit je do celku. A pak říct - a tohle je ono. Bez přidaného významu, který by to celé pokroutil a zredukoval. Musím to držet celé - a to je i způsob, jak si zabránit stisknout tu kliku.
Možná má na to najednou vliv i Murakami (a Woolfová). Obojí dočtené. Čímž jsem myslím splnil knižní limit pro toto léto, jak jsem si stanovil. (Nepřečetl jsem VŠECHNU Woolfovou, ale aspoň tu, co jsem si pořídil ano...)
Nakonec spousta věcí je spíš sobecká. Ale pak jsou tu neodmyslitelné potíže a uzlíky, které drhnou ať chci nebo ne. Ten způsob, jakým jsem najednou odtažitý a protivný. Nebo otázka, proč se mě některé cizí záležitosti tak silně dotýkají.
Nebo například to zatrnutí, které se objeví, když otec mluví o nábytku. Možná v tom to nakonec celé je, v té otázce společného bydlení, v nějaké podivné romantice, kterou v tom já nedovedu vidět, ale u ostatních se vyskytuje. Myšlenky na způsob "nikdy si společně nenakoupíme nábytek". Případně to, že by se můj partner musel od základu změnit, abych s ním vůbec dovedl bydlet. (A pokud je jeho bývalý ještě horší a měli bychom bydlet s ním a jeho přítelem, potřeboval bych především velké balení silných anxiolytik).
O tom smutku to samozřejmě neříká vůbec nic a možná se o něm ani nic říct nedá. Je to možná taková čistá záležitost, které se žádné vlastnosti připsat nedají. A nebo ne. Jen si musím stále připomínat, že nic není ještě tak, jak by mě mohlo napadnout. Význam se musí zachovat. Nesmím ho zúžit zbrklým výkladem.

Změna (Mozaika III)

27. srpna 2015 v 17:22 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zase ta souhra tisíce možností, které dohromady tvoří téměř dokonalou mozaiku, které by člověk toužil přiřknout význam. A chápat ji jako znamení. Přemítání nad opouštěním a odcházením. Nad bolestí z prázdných míst, které v nás občas (možná častěji, než bychom chtěli) vznikají a dost možná už nikdy úplně nemizí.
Některé hranice se překračovat nemají - a životní moudrost tkví snad i ve schopnosti poznat, které to jsou a které naopak překročit.
Věci se pohybují a moje mysl cestuje nejrůznějšími absurdními směry k situacím, které by nikdy nemohly nastat. Kdovíproč. Vše je ale konkrétní, nenořím se do žádného abstraktního smutku. Možná jde jen o obrazy, se kterými se musím vyrovnat. O nastínění kompozice, do které nepatřím a nikdy jsem nepatřil.
O poznání další hranice, kterou jsem kdysi překročil a doteď si ten zločin táhnu s sebou. Bojím se zas zatemněného pohledu. Nebo dalších kontemplací o rozchodu. Jenže nejdřív toho musím tolik zjistit; najednou chápu vztah jinak - rozchod má přijít ne ve chvíli pochybností, ale právě ve chvíli alespoň převážné jistoty, protože nejde vzít zpět. A já nejdřív musím přijít na to, jestli není pravda, že se jen příšerně bojím, že se jedná o vážný vztah.
Na druhou stranu jsem v tom vztahu úplně jiný člověk. Stačí pár sekund a jsem naprosto změněný - a pokud ze mě něco zbývá, škube se to a kroutí a já se cítím najednou nesvůj a odtažitý. Přítel projde dveřmi - a já jsem jiný. Jako by mě ohraničil, zamezil jisté formě patosu, postaví hráz sentimentu. A pokud je to v plném proudu, najednou se zlobím. Ta náhlá proměna mi nedělá dobře. Ale když jsme spolu déle, zvyknu si na nové tělo a najednou jsem zase svůj, zase já. I když tentokrát jiný.
S tím vůbec nesouvisí ty další věci. Třeba že opět interpretuji bolest zad jako rozpad osobnosti - protože v jistém smyslu se rozpadám a měním, tohle bude jedno z těch období. Prožívám a snažím se chápat. Chápu se věcí a pocitů a vztahuji je, snažím se utvořit vzorec, kterému může mysl porozumět. Přestože tyhle vzorce životních situací jsou vždy komplexní. Ale někdy jsou potřeba. A tak přikládám věcem význam a zdá se mi, že už bylo načase.
Vzniká tedy tahle mozaika. Kterou obracím v rukou velmi opatrně, protože vím, co se taky může stát. Některé významy sice poctivě vkládám, ale hledím na ně raději jen koutkem oka, protože jsou nebezpečné. Mohly by celou mozaiku rozbít a zkazit.
Tuším ale, že práce spočívá v něčem jiném. Úkol není sestavit si obraz. Udělat si vizi. Úkol je pak tu vizi odložit a nechat být. Připustit si pravdu a pak ji nechat jít. Abych měl možnost se zahojit. Nevím, čím je to teď možné - proč to možné dřív nebylo.
Schéma se mění a já se tomu musím přizpůsobit. Vzorce se musí přepsat, zdokonalit. Zpřesnit. Není to jako věda, nejde o modely, které realitu nepopisují úplně přesně - které mají být dokazatelné. Tohle je záležitost magie a magické formule musí odpovídat do nejmenšího detailu.
A i když ani potom nebudu umět být neviditelný, neviditelností obdařím něco jiného a navždy se tak toho zbavím.
Třeba jeden střípek v mozaice - že o tom Pistolnice už nemluví a najednou se posunula dál. A tak i já zastavuji mluvení. Myšlenky pouštím jen nakonec té úrovně, ve které se právě pohybují, ale nedovolím jim vstoupit do další.
Představy nechávám splynout. Připustím jejich existenci, připomenu jejich iracionalitu, vdechnu jejich cítění a pak je všude kouř a pomalu mizí.
Tvary se mění.

Bývá mi líto... (Mozaika II)

26. srpna 2015 v 17:18 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Musím si najednou připomínat, že cizí smutek není můj. Je jen pár lidí, se kterými se vyplatí soucítit naplno. Vrhnout se do jejich smutku a nechat se jím pohltit.
Cizí vztahy nejsou mé, cizí problémy taky ne. Když nemám sílu je řešit, není nic špatného na tom, že je řešit nebudu.
Navíc překračuju hranice. Už zas to cítím, že stojím někde jinde, dál než bych měl. S rukou na klice (na jiné než včera). A tu ruku musím zas rychle stáhnout zpět a dveře nechat zavřené. Nemůžu otevřít všechny dveře světa. Jsou zakázané komnaty, do kterých se vstoupit musí. Aby došlo ke katarzi. Ale pak jsou taky tyhle komnaty, které se otvírat nemají. Buď proto, že v příběhu ještě nenadešla ta pravá chvíle, nebo proto, že je to úplně jiný příběh. Příběh, který není váš.
Na druhou stranu vím, že kdybych zmáčkl kliku, přežiju to. Ale někdy život nemá být zbytečně složitý.
Ne kvůli jiným lidem. Nakonec si člověk přeci jen musí pohlídat něco svého. Určité hranice lítosti. Litovat jen tam, kam je to neškodné. A tu hranici překračovat jen pro lidi, kteří by ji překročili pro vás.
Ne pro každou bolest na světě.
Nakonec na světě vážně existují špatní lidé. Zlí lidé. Nebo alespoň lidé, kteří vám ubližují - nebo někomu jinému. Rovnost v tomhle nemůže fungovat. Ne pro mě, možná jen nejsem dost silný. Ale asi mi teprve dochází, že k určitému typu lidí nemůžu přistupovat stejně. Protože ublížím sobě i jim.
Možná tohle znamená, že máte myslet nejdřív na sebe. A asi na tom něco je. Jen je otázka, jak dlouho mi to vydrží. (A pak jsou ohledy, ve kterých bych měl myslet na kohokoliv jiného než na sebe, protože jindy dovedu být zas tak nesnesitelně sebestředný...)
Maják se blíží ke konci a k lítosti se přidává další příliv smutku. Jenže tenhle stojí za to. (A nutí mě se ptát, jestli byly Vlny nejúžasnější kniha).

Sféry (Mozaika I)

25. srpna 2015 v 22:44 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Něco stále zeje tam na krajíčku mysli, kam se koukáme jen koutkem oka. Zeje a zívá a vím, že smutek už klepe na dveře, ale ještě nepřišel pravý čas mu otevřít. Ruku mám na klice a čekám, že něco přijde. Kvůli něčemu - a těch věcí je spousta. O něčem se nevyplatí mluvit, o něčem mluvit nejde, o něčem mluvit nechci... Nakonec je to jedno. Protože ať na to koukám jak chci, nemění se absolutně nic. Pro mě. Jen pocit a něco subtilního, nepopsatelného a naprosto nesouvisejícího s každodenním životem. Přesto jako kdyby se dělo něco esenciálního, něco, co absolutně souvisí s tím, kdo jsem a se směrem, jakým se ubírá můj život.
Skoro jako kdyby věci začaly po víc jak roku dávat smysl a skládat se do jiných obrazů. Do jiných vzorců. A nebo prostě jen vnáším vzorce do naprosto entropické sféry, ve které nic jako uspořádanost neexistuje. Možná nemá smysl tvrdit - a nakonec se to možná stalo, abych... nebo Nakonec mám možnost to napravit.
Tuším, že nic nenapravuji. Ale něco tuším o sobě. A znovu se musím tázat na svůj vztah, jeho hodnotu a své priority. Nebo například na to, jak je možné, že když se objeví reálná možnost bydlet spolu, začnu se zlobit a najednou pocítím zas bodnutí touhy po rozchodu. Možná se vážně bojím závazku, vážnosti a posunu na "další úroveň".
Nebo je to prostě tím, že jsem úplně zmatený z toho, co se děje někomu jinému a vykolejený, nebo tím, že alkohol mi udělá v hlavě vždycky mnohem větší bordel, než bych si chtěl připustit. Aspoň v takovém množství, v jakém jsem ho požil včera. Ale pořád mám pocit, že to bylo pro dobrou věc.
Jenže nakonec... co k tomu říct.
Vůbec nic.

Grey na sračky (nejen jaterně)

25. srpna 2015 v 0:42 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jednou vám dojde, že na světě je víc sviní, než by vás vůbec mohlo napadnout. A ještě víc, než byste si přáli. X. je vlastně princ z pohádky proti tomu, co si vaše fantazie ani nedovede představit. Zítra neuvěřím, že to byla pravda, ale dnes si musím zaznamemat, že ano. A kromě toho cítím všude mrtvé myši a jejich izolované mozky. I když jsem ale bezcitný, citově nevěrný a sebestředný kokot, furt jsem dobrý člověk. I když jsem jako má matka. Mnohem lepší, než bych si o sobě kdy pomyslel...

Feathers

21. srpna 2015 v 23:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A pak napiš nějaký hezký článek, který si ráno budu moct přečíst.. Jenže vlastně nevím, co psát. Na jednu stranu tuším spoustu pocitů, na druhou stranu se ve mně šíří podivná černá bublina, která všechno vytlačuje a ukazuje mi jen takové pusté prázdné místo, neutrální zónu, indiferenci.
Ale realita té možnosti mě udeřila až dnes, přestože ve mně vzbuzovala úzkosti už delší dobu. Stejně tak realita možnosti, že se budu muset postavit na nohy dřív než na to budu připravený.
Proti tomu to klidné moře - vědomí přítele a klidu, který nacházím na jeho hrudi. A taky kouzlo skryté ve zlatých vlasech pistolnice, která je okouzlující, ať říká cokoliv. I ve chvíli, kdy já jsem opilá hysterická afektovaná buzna.
Pijící glenfiddicha, dvanáctiletého, naprosto uhranutý tou chutí.
Chvíli zas můžu věřit, že na světě jsou i hezká místa, hezké chvíle. Jenže když pak jedu domů, zas mě něco tíží a tentokrát to nemá jméno a ani čas, je to jen jakési cosi, na které hledím křivým pohledem, protože při pohledu zpříma to zmizí.
Okamžiky, kdy hledím a mám pocit, že vidím čistou Pravdu někde v dálce, za tímhle světem a všemi nánosy omezení rozumem. Na šachovnici se hýbou všechny figurky a já netuším, co se děje a nevím, komu a čemu věřit. Nedovedu předvídat jediný pohyb. Soupeř hýbě i s mými figurkami.
Ještě, že je na světě Marissa Nadler a písničky s bolavou atmosférou, u kterých můžu vytírat, depkařit a říkat si, že nakonec bude všechno v pořádku. I když absolutně nemám čeho se držet, v co doufat a čemu věřit. Absence sebehodnoty živí mnohé pochybnosti a ty zbylé přiživuje ta posledlost vyvracením, pochybováním a interpretací. Přesvědčení o mnohoznačnosti reality - nebo ještě lépe neznačnosti.
Nic z toho ale nemá smysl, nic z toho vám nepomůže. Když pak musíte aspoň na vteřinu kouknout do tváře někoho, koho vidět nechcete. Omluvili jste se. Jste lepší člověk. A víte to. Jenže ten pohled stejně bolí.
Ale tuším, koho si budu představovat, až budu uspávat svou první myšku před transkardiální perfuzí nebo co. I když bych možná nejraději ze všeho uspal sebe. Ne snad kvůli nějaké nenávisti, ale čistě ze sebelásky.
A možná trochu z únavy. Protože představa několika dnů v posteli s knihou nevypadá vůbec špatně.
Možná se odeberu do postele a nebo K majáku a nechám si zas vytlačit z hlavy tyhle malicherné bolístky (i ty méně malicherné) dokonalostí literatury a nebo aspoň nevědomostí spánku.

Matka

21. srpna 2015 v 1:29 | Grey.t |  Zážitky a události
(Jen malé varování: článek je psaný v afektu, celý popis je silně subjektivně zabarvený a je možné, že nepopisuje spolehlivě ani situaci ani osobu. A nebo možná sedí jako hrnec na prdel...)
Předávkovat se Lanou Del Rey a její sebestředně melancholickou érou zvanou Ultraviolence. Zabít tenhle prokletý den, protože tak špatný už dlouho žádný nebyl, tak bolestivý a znejišťující. Nakonec mi zas zůstává jen ta hřejivá hruď ve voňavém tričku a krásný obličej s horním předkusem, zelené oči a vědomí, že nejsem úplně sám a že věci se dají přežít.
Ale když k vám přijde otec do pokoje a zeptá se vás vážným hlasem: "Jak se ti u nás žije?" víte že něco není v pořádku. Když dodá "Doteď jsem se nepřikláněl na žádnou stranu ale dneska už je to přes moc," přestože jste přesvědčení, že jste nic neudělali, jen jste řekli "můžeš přejít k věci?"... Ta nejistota, vědomí, že matčina verze se může lišit od té mé, přestože má je blíž pravdě... Jsou věci, kvůli kterým se z bytu nevyhazuje. Ale to moje matka, pro kterou jsem vlastně degen, protože jsem na kluky, asi neakceptuje.
Ani to, že to byli oni, kdo mě přesvědčil, že jít na gympl a pak na VŠ je nejlepší způsob života. Protože najednou se jí nelíbí, že by měla převzít zodpovědnost za to, že studium, ke kterému mě dotlačili, zabere prostě hodně času a budou mě muset o trochu dýl živit. Nebo nevím.
Když si pak vybavíte, kolikrát musíte mluvit o tom, že jste si domlouvali bakalářskou práci, než vůbec někdo projeví aspoň trochu zájem... stejně tak s domlouváním praxe v laboratoři. Paradoxně se o mně vlastně zajímají prarodiče víc. Ale možná je to jen tím, že před nimi se nebojím otevřít pusu, zatímco před matkou může i ahoj být vražedné.
Nebo jak vypráví bratrancovi o tom, že jí říkám krávo a vole, aniž bych jí tak kdy řekl.
Jak vypráví o mé orientaci lidem, kterým bych to měl vyprávět já. Občas mám vážně hodně důvodů ji nenávidět. Především mám ale nechuť s ní mluvit, stejně tak s otcem, kterému buď věšela bulíky na nos a nebo nevím, čím ho přiměla mi naznačit, že by mě taky mohli vyhodit z bytu.
Nechovám se k nim nejlíp, to nemůžu popřít. (A nebudu se obhajovat tím, že tak v 90 % případů je to proto, že se nechovají oni hezky ke mně.) Nechovám se k nim ale rozhodně tak hnusně, aby mě vyhodili. Nebo jo? Třeba jsem jen sebestředný a bezohledný a prostě to nedokážu vidět. (Asi po mamince...)
O své matce mluvím ošklivě. Problém je, že pravdivě. Jistě pro mě dělá hodně. Ale občas se chová jak duši požírající furie s ostrými drápy, která zaujme jakékoliv stanovisko, jen aby vyhrála a pak vyvrhla mozek, který vám předtím zobákem rozmašírovala na kaši.
Nechápu, proč spolu nemůžeme normálně vycházet. Třeba jsem vážně tak hysterický a vznětlivý. Ale říct jí názor, aniž by vás přerušila o něco hlasitěji, to nejde. A že máte silnější hlas vám snad vyčítat nemůže. Jenže pokud chce blbečka, co jí bude poslouchat na slovo a nic za to nechtít, skrz kterého si splní všechny sny, které si nemohla splnit sama.. neměla si pořizovat mě. A vůbec nechápu, proč to matky s takovou oblibou dělají. Děti nemají být prodloužení života a znovuzískání možnosti na cokoliv. Když jste svoji možnost podělali nebo jste ji nedostali, musíte se s tím smířit a ne tím kurvit život dalším, přestože jste jim snad dali vajíčko, spermii a devět měsíců v děloze, bolestivý porod a hodně let péče. Oni nejsou vy a nebudou. S prominutím a dost sobecky: vy tu máte být pro ně, ne naopak. Pak se totiž nemůžete divit, že z nás vyrůstají zakomplexovaní blbci, co mají problém žít svůj vlastní život, natož snášet vaše manýry. Vaše vynucování si autority skrz jeden bod z desatera - který se samozřejmě týká jen úcty vašich dětí k vám a vůbec ne vaší úcty k vašim rodičům.
Nakonec když říkáš, jak je tchýně příšerná, hořkne mi jazyk, jak mám chuť říct, že ty jsi přinejmenším stejně jedovatá, ale možná i víc tím, jak jsi manipulativní, neupřímná a jak si to ani sama neuvědomuješ. Jsi žlučovitá a i když možná nejsi alkoholička, proteče tebou za den alkoholu vždycky víc, než by mělo. Neznáš meze a pak se chováš jako kráva a myslíš si, že jsi pořád vtipná a roztomilá, ale je mi z tebe jenom špatně a každou noc, kdy se se mnou snažíš komunikovat a musíš u toho upíjet fernet nebo whiskey, se snažím jen odejít co nejdřív a ty to prodlužuješ, protože "kdy si na tebe zas udělám čas". A právě to je důvod, proč si ho nikdy neudělám, protože když s tebou chci mluvit, chci s tebou něco vyřešit a ne probírat život od A do Z a ještě dál někdy do tři do rána. Zvlášť když jsme dost rozdílní a ty nikdy neuznáš můj názor a musíš mít pravdu. A já ti buď nedovedu odporovat a nebo už jenom nechci, protože vím, že to nemá cenu.
Umíš být i milá a vždycky když to jednou za čas uděláš, tak si říkám, že jsem asi fakt zlý a křivdím ti, ale ty mi do pár dnů ukážeš opak. Protože mi i za blbost div neutrhneš hlavu - a neutrhneš mi ji jen proto, že mě potřebuješ k tomu, abys mohla být na někoho takhle hnusná a hysterická.
Jenže až se odstěhuju, tak tě chci vidět. Jak jsi posedlá vařením a rodinou. Nesneseš skoro ani když jedu na víkend k přítelovi a nejím doma s rodinou. Máš furt společné plány, vize jak budeme u jedné babičky a u druhé babičky a nebo jsou jen zrovna tousty nebo jiné jídlo a myslíš si, že skrz to můžeš manipulovat s mým pocitem viny. A daří se ti to, ale to jen proto, že jsem prostě citlivý a vždycky si za tím jídlem najdu péči, se kterou to děláš.
Potom ta výčitka, že nemáš žádný život, protože se věnuješ nám, protože se o sebe nepostaráme, protože jsme neschopní. Jenže my nejsme, to ty nás takové chceš. protože nemáš žádný život a odmítáš to vidět. Ty bys ten život mohla mít a nejspíš se ho bojíš. Máš strach nechat nás samotné doma, protože proč? Protože lednice je plná jídla, které furt vaříš, po chvíli je plný už i mrazák a divíš se, že si nic neuvaříme. jenže jakmile člověk šáhne na nádobí, zuříš. Dělá něco špatně; a opovažme se vařit, když je jídlo v lednici.
Udělej cokoliv a je to špatně, já to udělám líp - ale jakto, že nic neděláš?
Protože občas mám pocit, že jediné, co můžu udělat v téhle domácnosti správně, je přimíchávat ti do každého pití prášky na uklidnění.
Někdy mi přijde, že jsi prostě moc sebestředná na to, abys viděla, že mi ubližuješ. Nejsi tu jen ty, nejsi střed vesmíru.
Bojím se, že budu jako ty. Že jsem jako ty. Že taky vypadám tak směšně, když si o sobě myslím cokoliv vznešeného. Občas působíš roztomile, ale někdy je to ta ošklivá roztomilost, jakou může vzbuzovat podivný skřet ve svém nepochopitelném potěšení a neštěstí.
Trochu Džambulka. Ani nevím proč, ale jo, když mě to teď napadlo, vidím v tobě tu bezradnou Ivetu.
Nepřeju ti nic zlého. Ale můžeme spolu vycházet? Chceš po mně, ať se k tobě chovám s úctou - ale můžeš se i ty chovat s úctou ke mně? Respektovat, co ti říkám? Respektovat třeba můj volný čas a to, že příležitost vidět partnera mám jednou do týdne a chci ten čas trávit s ním a ne posloucháním tvých debilních připomínek k tomu, jak se tvářím a jak koukám a mluvím? Chápu, že občas něco potřebuješ, ale 99 % věcí, kvůli kterým na mě hulákáš přes celý byt, aniž bys byla schopná říct mi, o co jde, dokud k tobě nedojdu (protože ty ke mně přeci dojít nemůžeš, radši desetkrát zavoláš), to není. To jsou jen prostředky, jakými si vynucuješ mou pozornost, protože se bojíš, že ti ji ukradne můj přítel?
Nebo když se ho ptáš, jestli odjíždí kvůli tobě? Jsi mu u prdele, jestli tě to zajímá. On sem jezdí za mnou, ne za tebou. Stejně jako tvoje nápady o tom, jak se budeme bavit všichni dohromady a hrát společenské hry. Já nejsem zadaný dvacet let ale dva roky. Já chci strávit nějaké chvíle prostě ve dvou. Stejně tak můj přítel a kdokoliv, kdo je tu se mnou - je tu kvůli mně a ne kvůli tobě.
Jo, je to tvůj byt a tvoje pravdidla. Ale to nemění nic na tom, že někdy jsou ta pravidal debilní a ty jich jen využíváš ve svůj prospěch. Že někdy jde prostě jen o nějakou hloupost, ze které uděláš nechutně nafouknutý balón s rozšklebenou tváří. Jako když ti řeknu, že máš přejít k věci. Protože kvůli tomu všechno tohle. Kvůli tomu se mi vybavují ty křivdy, kterých ses na mně dopustila za poslední rok. Věci, které ti neodpustím - že ses neomluvila za to, jak jsi mě vyoutovala před babičkou. Ne jen za to, že jsi to vůbec udělala -to jsem měl udělat já, až na to budu připravený. Ale za to, že jsi to řekla v kontextu, který ze mě dělá prostě degena. Já umím být taky zlý a zlého jsi mě ještě nepoznala. Tvoje jediná převaha je byt a to, že mě živíš. A kdybych nestudoval a nebo byl schopný si při studiu aspoň trochu dobře vydělat, tak už tuhle převahu nemáš. A občas uvažuju, jestli mi to studium za to stojí. Mám tu větší luxus, než bych měl v nějakém podnájmu. Ale k tomu luxusu jsi tu ty. Nulové soukromí a věčné chození po špičkách, protože bys mohla zrovna mít jednu z těch svých hysterických scén. Žít s tebou taky není med. Je to spíš durman nebo rulík nebo nějaká zlomyslná hořká bylina, ze kterého hořkne už i pohled.
Někdy mi přijde, to ty zabíjíš tu rodinu, na které ti prý tak záleží.
Jsi moje matka, jasně, že tě mám rád. Ale občas tě taky pekelně nesnáším. Zvlášť když mám pocit, že ty nenávidíš mě a intrikářsky se mě snažíš nechat vykopnout otcem z bytu. Nebo co.
Především ale vůbec nechápu, co se tu vlastně stalo. A nevím, co bych ti měl říct. Nemám vlastně chuť říkat cokoliv.

Reminiscence

20. srpna 2015 v 1:49 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám nejsilnější pocit za kdovíjak dlouho. A přesně pro tenhle - možná nejdůležitější - nemám slova. Jen výkřiky o tom, jak nechci stárnout. Nejde o to, že budu starší. Jde prostě o ten čas, že se věci budou měnit, že se bude něco dít. A že se budu měnit já.
To všechno proto, že jsem se dostal k hudbě, kterou jsem poslouchal před několika lety, v době, kdy jsem byl navzdory všemu popírání mnohem nevinnější, naivnější, upřímnější, otevřenější a všechno. Možná jsem žil ve vlastním světě, ale v tom světě jsem byl nejlepší možný. A pro tenhle svět jsem byl vážně příliš dobrý - a co se ze mě stalo, když jsem se pokusil přizpůsobit?
Přitom jsem toužil jenom po lásce - a tím to všechno začalo. První účet na iboys a hledání; proboha, jak jsem byl jiný, jak jsem všechno viděl. Jak mi nezáleželo na vzhledu, ale na tom, jaký člověk je. A nejvíc mi záleželo na kouzelnosti a romantice. Teď je pro mě vrcholem romantiky usnout večer vedle přítele. Ale mám přítele.
Jen si teď říkám, jestli to všechno za to stálo - myslím ta čistota. To, co jsem teď. Nábal špíny a bláta a odporu. Když tehdy jsem si klekal na zem uprostřed sídliště a snažil se cítit energie v zemi a bylo mi naprosto jedno, kdo si o mně bude co myslet; ale nikdy bych nelhal, a teď? Hlavně ať si nemyslí nic špatného a snad kvůli tomu i jedna lež za druhou - a nebo aspoň nepravda.
Tehdy jsem ještě neměl blog. Neměl jsem skoro žádné přátele, snad až na pistolnici, která tehdy nebyla pistolnicí ale prostě Adélou, protože ještě nebylo potřeba nikoho zastřelit. A chodili jsme na Petřín a do čarodějných obchůdků a já nosil mikinu s Cernunnem, kterou bych si dnes nevzal napůl ze studu a na půl kvůli vkusu - čert to vem. Možná jsem byl i blbej, ale měl jsem něco, co teď nemám, i když to neumím pořádně pojmenovat.
Byl jsem schopný se zamilovat do člověka po pěti zprávách na internetu a věřit, že je to pravá láska - a udržet si ji přes rok, kdovíproč, kdovíjak.
Věřil jsem svým snům - ještě. I když možná míň. A všechno mi bylo tak zdravě jedno, tak jednoduše vzdálené.
Nemůžu vinit mravenčí jedy, konkrétně toho člověka a jeho neschopnost mi projevit lásku, kterou jsem si zasloužil. Znetvořil mě ale. Přesvědčil mě - kdovíjak, kdovíproč, asi že mohl, asi že je zakomplexovaná buzna bez charakteru - že jsem hnusný. A že je normální se mnou být ze soucitu. Jenže pak bylo všechno na mně. Je snadné člověka přesvědčit, že je ošklivý, mnohem těžší je ho přesvědčit o opaku - to už musí chtít sám. Možná od té doby mě tolik zajímá krása, kdo ví?
V hlavě si vybavuji ty dlouhé hovory s jistým klukem z Liberce, který byl tehdy taky ještě takový nevinný a teď nosí vysoce módní obuv, se kterou se údajně nesmí do deště. Nechápu tu změnu, tomuhle se říká dospívat? Přestat se chovat jako milá citlivá bytost, ztratit veškeré rozměry, které se nevejdou do toho našeho "objektivního" světa a pak čekat na smrt?
Pravdu nemůžeme dělit a já mám před očima, jak jsem seděl u babičky na gauči, snad ještě na tom starém, odporně zeleném, ale původním. V dubnu 2011, nejspíš.
Nebo jak jsem tam tancoval s koštětem na The moon and the nightspirit, které jsem objevil na školním koncertu chvíli předtím, než jsem se vydal z Chmelnice pěšky domů, nejspíš bos.
Jako bych to tehdy všechno dělal pro sebe, ze sebe. Ne z venku, ne pro někoho. A vzbuzuje to ve mně chuť podřezat si žíly, protože je to jako bych byl už mrtvý. (Kritické myšlení napovídá, že jsem se jen změnil.) Ale ta představa, že budu žít dalších padesát let - že jednou možná zapomenu na to, co bylo téměř nedávno. Jak jsem zakopával amulet s Cernunnem v lesíku a věřil, že díky němu tam začalo růst tolik roští.
Jak jsem odmítl holit si břicho i za cenu, že nebudu mít partnera. Přesně vím kdy - přelom 2010 a 2011.
Jak mě lidi měli rádi. I ošklivého, neupraveného, bez snahy vypadat líp. Upřímného, blbého, mladého. Kdovíproč. Možná jsem se měl rád i já.
Kdo jsem teď?
Tehdy jsem byl - netuším kdo, ale tehdy jsem se nemusel ptát.
Všechno mi to může připomenout kostel kousek od Anděla a ten park u něj; a před rokem jsem tam pil s Xeninem nějakou ochucenou vodku, ve které nebyl skoro žádný alkohol. Už jiný. Už tak nechutně jiný.
Člověk musí vážně moc milovat život, aby mu nevadilo, že je všechno v pohybu, že jde všechno dál.
Nebo Omnia - bylo to všechno tím pohanstvím? Nebo to prostě bylo mnou?
S lidmi z tehdy se téměř nebavím - a i oni jsou jiní. O to tady jde, že? O to, že se měníme a vzdalujeme. Že si prostě plujeme jak kry, občas narazíme a chvíli spolu sdílíme osud, ale pak jdeme dál.
Taky jsem tehdy nečetl Murakamiho a proto metafory s družicemi nepřipadají v úvahu.
Neznal jsem Susanne Sundfør. Ale objevoval jsem Joannu.
Miloval jsem Cranberries.
Ale co na tom záleží. Hlavně jsem chodil bos a tancoval na procházce se psem na Morrigan. A to pro mě byl život. V pár drobnostech celý rozsah, celý svět - a vůbec ne malý. Stačilo to bohatě.
Tehdy bych nechtěl to, co mám teď.
Tehdy jsem o ničem takovém ani nepřemýšlel. Proč musí člověk přemýšlet o životě? A divoký hon a Cernunnos a Chadbour a zas všechno to ...
To k čemu mám teď takový skrytý odpor.
Jak jsem tehdy věřil všem a všemu. A teď nevěřím skoro nikomu nic. A už bych se neodvážil nosit copánek zakončený ptačím brkem. Nenapadlo by mě jet na Omniu na pochybný festival v německu.
(Nevadilo by mi, že členové kapely hulí trávu.)
Protože tehdy jsem si byl schopný založit blog o kapele a psát nesmyslné články o tom, jak ji miluju. A nebyl pro mě rozdíl v tom, jestli je někdo muž či žena, esteticky šlo milovat všechno živé - a živé bylo úplně všechno, se vším jsem byl spojený, všechno bylo z přírody. Jestli jsem tehdy znal něco od Radůzy, bylo to Vše je jedním. Z nějakého důvodu verze z koncertu s klavírem. Jasmíny (tehdy to pro mě byly jasmíny a ne pustoryly, jak si vynucuje něco z mé dnešní preciznosti) a celý Petřín a ty procházky a hledání lásky - co když romantiku lze provozovat jen když vám ještě něco chybí? Co když všechny ty sladkosti pocházely jen z mého nenaplnění?
A teď když mám lásku... a stál bych tehdy o takovou lásku?
Stál jsem tehdy vlastně o lásku? Co když ten jediný pocit - bez něj by nebylo nic - byl jen lež a špatná interpretace? Přesně si pamatuju, jak to bylo - jak jsem ležel v posteli a z počítače mi hrála Elane. Nějaké písně z youtube, opakování... a já pojal najednou úzkost, nebo spíš úzkost pojala mě a zúžila mě na tenkou stříbrnou trubičku a vnukla mi bolest. Všechno stříbřitě zbarvené, jako voda a nevímco, jako ty písně od Elane. A já vstal a v duchu jsem zalapal po řešení - najednou bylo vše tak jasné, najít si lásku. Proč tak najednou? Doteď tomu nerozumím. Proč jsem tomu tehdy věřil?
Ještě ten den založený profil na seznamce, pokud se nemýlím, 3. 10. 2010. A do pár dní první schůzka s klukem, který měl na profilové fotce dvě kreslená zvířátka a byl nadšený do ezoteriky. I moje odporně velké nozdry a to, jak jsme si napůl rozuměli a napůl vůbec - a taky něco s vosou.
Nebo když jsem se rozhodl ještě rok předtím hrát na housle - jak jsem procházel Radotínem a poslouchal Secret garden, vnímal všechny barvy a najednou jsem si řekl: Budu hrát na housle. A bylo to a najednou to šlo.
Jak jsem měl plnou knihovnu ezoknih, které jsem ještě nevyhodil.
Jak jsem četl Lirael, když jsem byl nemocný a chtěl jsem umřít jako ona. Jak jsem nebyl schopný se smířit s tím, že neumřela.
Jak jsem se ztotožnil s jejím "Nemám otce, nemám matku, nemám zrak." Jak jsem byl tehdy depresivní, snad ještě víc než teď, navíc hloupěji. Ale upřímněji, všechno tak bezprostředně a stejně jistým způsobem oduševněle.
Ten výlet do Itálie a Romeo a Julie a ta romantika, že můžete na zeď napsat jméno své lásky - a já tam napsal sebe a bývalého a po návratu jsme se rozešli. A ještě ta Francie předtím a holka, se kterou jsme se ztratili v La Defense a ze které se vyklubala Katka, se kterou se bavím doteď.
Najednou je všechno jinak.
Já jsem úplně jinak. A park, ve kterém jsem se válel po zemi a snažil se cítit Matku Přírodu, je předělaný - tehdy bych řekl že tak nechutným způsobem.
Nebo jak jsem objevil Belladonnu. Přes Let there be light. (A jak mě to inspirovalo zas o trochu víc k psaní něčeho depresivního, co má teď myslím dvacet stránek a potřebuje úplně předělat).
Svět se nezměnil. Svět je úplně jiný.
A já taky.
Kdovíproč.


Zpět

19. srpna 2015 v 15:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Rachmaninoff a já na cestě K majáku, najednou úplně okouzelný, přestože mi je zas kraden společný čas. A v pondělí budu sledovat transkardiální perfuzi. Nestíhám pořádně vnímat barvy a tvary, vše se slévá a já jen tuším, že nejsem jeden, ale minimálně dvojí. Že v jednu chvíli mi chvíle minulá přijde jako sen o někom jiném a pak je tu mé buzní já, které nemůže uvěřit, že bych šel do laboratoře a mohlo mě to bavit, nebo chcete-li, mé civilní já.
Jsem mírně patetický, velmi neuspořádaný a víceméně šťastný, i když oči mám stále jen pro krásu a srdce zas pro fascinaci, i když to občas může bolet - někdy mě a jindy ostatní.
Taky mě napadá, že nejsem já ten ublížený, že moje bolest je pošetilá a slepá; protože já jsem ten špatný, ten, co ubližuje. To já odmítal náklonnost, dokud jsem ji mohl dostávat a až ve chvíli, kdy mi měla být upřena jsem ji začal vyžadovat - a snad se pořád snažím víc brát a míň dávat nejen. A možná nejen imaginárně.
Nakonec je tu ta myšlenka, jednou večer u zrcadla se zubním kartáčkem v puse a hlavou stále v abstraktních racionalizujících oblacích, že se lásky tak hrozně bojím a proto se děje to všechno; proto umím být zlý a proto jsem občas taky hodný, proto všechny ty imaginární lásky; pro ten strach ze skutečnosti, ze skutečné bolesti.
Některé věci dovedou změkčit lidskou mysl, mozek a smysly natolik, že uvěříte, že položíte-li se na skříň, ulehnete stejně měkce jako do pravého peří v hebkém voňavém povlaku. Jenže tak tenhle svět nefunguje a nebo jen nemáme dost měkké mozky.
Stejně nás ale zasahuje umění; a fascinuje. Topíme se v kráse a někdy na to nejsme ani připraveni - a pak nás občas někdo vyruší a to nesnášíme. Nebo bych měl mluvit jen za sebe?
Vlastně jsem i rád, že jsem zrovna sám, že čas vymezený pro společnost přichází vniveč. Protože se z něj stává čas pro mě a pro Rachmaninova (a jeho sonátu pro cello v g moll). A taky pro všechny úžasné postavy z knihy Virginie Woolfové, jejíž způsob psaní - jejíž vidění světa mě tak fascinuje. Jako by cupovala zavedené způsoby, struktury lidského vyjadřování, ale ne jen tak bezcílně, dělá to pro detail. Pro každou drobnost, která nakonec vykresluje svět a lidi přesněji než by to dovedl jakýkoliv systematický popis jiného spisovatele, byť sebepreciznějšího.
Jsem uchvácen, jsem ohromen, jsem patetický a jsem to zase já a proteď snad i jeden (i tenhle přelud brzy zmizí?). Jsem tu a zrovna teď se mohu hrdě nazývat Grey a přísahat, že jsem se nezměnil o chlup. Na chvíli to ani není lež a pak už na tom nesejde.

Blues

13. srpna 2015 v 0:44 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pak přijde ten smutný pocit, že jste něco ztratili, přestože to bylo jen ve vaší hlavě - a nebo to byla jen mlhavá příležitost bez naděje na úspěch. Ale přece jen!
Že ten kluk už nemá iboys a vy mu nemůžete napsat a znovu zkusit navázat kontakt a on ví, kdo vy jste a neví, že vy víte, kdo je on a blablabla. A řeč je zas o klukovi z vývojovky a doufám, že naposledy a zasloužím si to a tak.
Brandy plně pohlcuje moje vnímání a zavírají se mi oči, ethanol už si našel svoje receptory a laskavě se činí přesně v té míře, ve které má. Koupím si nové kraťasy s přítelem a popřeju k narozeninám Střepovi, protože jsem to já, jsem blbej a naivní a nechci přestat dělat věci tak, jak se dělat mají. I když mě to podpoří na jedné jediné cestě a to je cesta do hnoje.
S hlavou mírně zakloněnou a uvězněnou v sladké extázi, která jen zdánlivě voní po hroznech a žádá si vodu, myslím na povrchní krásu těl jako na něco božského. A myslím na to tak i střízlivý a bez menšího nadhledu. Že o tom člověku nic nevím nepředstavuje žádný problém - snad by mi i stačilo jen se koukat. Ale pak bych našel nedostatky, tím jsem si jist. Možná ale i nějaké předostatky, které by vše doplnily, například tu neviděnou krásnou postavu.
A ti krásní chlapci... všechna ta krása, která nic neznamená a na které občas ulpím jak na mucholapce - protože jsem taky jen špinavá a blbá moucha.
Především ale ztráta možnosti, jako vždy - že nenapíšu nikdy nic dalšího, čím bych třeba oživil kontakt. Ale myšlenky mě vedou ke zlomu. Totiž že možná nechci lásku, jen patřičnou pozornost, jen přátelství a kontakt. Něco, co mám s Rackem - a nebo je to spíš tím půlročním utnutím? Těžko se čerpá z jediné imaginární lásky, která přestala být imaginární i láskou a zůstalo z ní jen přátelství. Těžko říct, čím to je, udělat závěr, statisticky relevantní a aplikovatelný na všechny podobné případy - nebo aspoň na některé. Nevím, co vlastně chci. Ale mám jen jeden zdroj informací a i ten je dost nečitelný, protože netuším, čím to je, že když se po půl roce ozval Racek, cítil jsem snad zájem, ale nikoliv ten úžas, jako dřív. Měl jsem radost, ale ne tu přehnanou a kýčovitou. Prostě se ozval člověk, se kterým se rád bavím.
A proč u Střepa, se kterým je vztah ještě nepředstavitelnější a absurdnější, nedokážu překročit k tomu samému? Možná jsem neprošel já nějakou změnou, která tehdy nastala - možná tentokrát nejsem čerstvě zamilovaný? A nebo kdo ví. Ale tohle nemá létat kolem Střepa ale kolem lítosti nad klukem z vývojovky, ač ta lítost nic nezmění a vlastně ani nic neznamená - a aby ten závěr nebyl tak povrchní, začla jsem číst K majáku.
A svět se rozplynul - a splynul (aby tomu třeba náhodou nechyběl nějaký ten patos).

Šťastný víkend

12. srpna 2015 v 11:11 | Grey.t |  Zážitky a události
Subtilní nálada podlitá brandy, vařená na mírném ohni - to je právě to, co se hodí pro popis víkendu, který se nebude opakovat, aneb o éterickém setkání s tetou vílou, která zářila svým světlým obličejem, ve kterém se zračilo štěstí. Ani nevím, jak je to možné a přitom si pořád říkám, musí být krásné tetou vílou.
Je to jedna z těch tet, které nejsou ani vzdálené příbuzné, ale přátelé vašich rodičů. Tahle je přítelkyní mé matky už hodně dlouhou dobu a znám ji, co si pamatuju svět. Ale pamatuju si ji úplně jinak - nebo ještě spíš, nepamatuju si ji téměř vůbec. Znal jsme ji jako matku dětí, ne jako tuhle okouzlující bytost, do které bych se možná mohl i zamilovat nějakou zvláštní platonickou obdivující láskou - imaginární.
Žasnu, jak má uspořádaný život. Jako by ani nedělala nic, co dělat nechce. Jak si umí všechno zařídit a stanovit si hranice. Být sama za sebe; ale nechtěl bych být jejím synem. Otázka je, o kolik lepší je být synem přehnaně pečující matky. A zatímco z mé matky se vílovitost vytratila a mládí se zahalilo vrstvou břišního tuku, teta si drží postavu a tancuje v šatičkách pohyby, které možná nejsou z nejladnějších, ale ma jí osobité kouzlo, které vás donutí na ní spočívat očima. Z nějakého důvodu k ní okamžitě přilnu a netuším proč a jak. Jen vím, že čas s ní je příjemný.
A pak mě veze domů a já ani nevím, o čem s ní mluvit. Pořád je to běžný dospělý - ale ta aura kolem ní a všechno to podivné, éterické, nepojmenovatelné; jako když vyslovuje jména některých zpěváků nebo když poznamenává, že se jí nelíbí, když se dva kluci drží za ruce.
(A má matka a její vzpomínky na něco extaticky erotického.)
Vlasy jsem měl naprosto odporné a neměl jsem jedinou možnost té jasné bytosti oplácet její šarm, snad jen kytaru a falešný zpěv a možná to i trochu stačilo, ale za hezký večer jsem rozhodně měl děkovat já. Ani nevím proč a ani nevím co.
Chystám se o tom psát už několik dní - už od neděle. A stále to zraje, ale zároveň se to vzdaluje a správná slova nejsou zas tak správná, jak by měla být. Pořád nevím, jak popsat ten pocit, tu fascinaci a šarm, okouzlení - a taky nevím, co to vlastně cítím a co popsat vůbec chci. Snad jen že jsem viděl nádhernou bytost. Bytost, která mi pomohla najít víru, že život může být šťastný a člověk taky.

Joanna Newsom - Sapokanikan

11. srpna 2015 v 16:23 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Už pět let čekám na ráno, jako bylo to dnešní. Probudím se a napadne mě zadat do vyhledávače jméno jedné z nejúžasnějších písničkářek současnosti v naději, že už konečně zjistím, že vydává nové album - Divers. Dnes se mé velké přání stalo skutečností, přestože si musím počkat až do 23. října. Po pětiletém čekání už to ale nezní jako tak hrozná doba.
S oznámením nového alba Joanna zveřejnila také píseň Sapokanikan, kterou doprovází teprve druhý oficiální videoklip za celou její kariéru. Věřte mi, že čekat na něco tak úžasného tak dlouho, brečeli byste skoro stejně jako já.
Joanniny nejvěrnější fanoušky Sapokanikan zase tolik nepřekvapí, jedná se totiž o píseň, kterou zpívá již několik let na svých koncertech pod jménem Look and despair. Videoklip k písni je jednoduchý, kamera je upřená na Joannu procházející městem a mapuje změnu jejího výrazu napříč písní.
Dominantním nástrojem Sapokanikan je klavír, podobně jako u některých písní z Have one on me. Doprovázený je především dechovými nástroji a bicími, které tvoří rytmičtější části písně, čímž jí dávají optimističtější nádech. Melodie je hravá, i když v určité okamžiky skrz její hravost a optimismus prosvítá jistá melancholie skrytá pod povrchem. Smutný výraz zpěvačky na konci klipu tento pocit ještě zvýrazňuje.
K písni není moc co říct, jedná se o Joannu se vším všudy, jak ji známe z Have one on me. Mezi mé nejoblíbenější se pravděpodobně nezařadí ani po několikátém poslechu, ovšem nesmírně nadšení z nové písně a nového alba ve mně přetrvává, i když už neslzím štěstím. Nová deska slibuje "jen" jedenáct písní, což se po o sedm kousků delším albu může zdát málo, zvlášť pokud se vezme v úvahu pětileté čekání. Z již hraných písniček se na albu objeví také Diver's wife, nově pojmenovaná jako Divers - alespoň tomu napovídá název a délka písně. Z koncertní verze Divers se pak dá odhadovat, že bude znít více jako z alba Ys, studiová verze se ale může ještě značně lišit.
Album je možné předobjednat na iTunes či na stránkách na stránkách hudebního vydavatelství Drag city.


High by the beach

10. srpna 2015 v 22:01 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Lana Del Rey, kterou, jak všichni víte, mám velmi rád, vydala dnes novou písničku, z čehož jsem jako vždy nadšený. High by the beach mě ovšem zvládla opravdu překvapit, což se Laně už dlouho nepodařilo. Honeymoon mě potěšila, stejně tak všechny písně z Ultraviolence (a u titulní písně toho alba jsem prožíval opravdu silné emoce), ovšem High by the beach zní konečně jinak.
Konečně proto, že změnu slibovala. Zatímco na desce Ultraviolence se oddala spíš pomalé hudbě silně ovlivněné alternativním rockem (ačkoliv z popu úplně nevybočila) a s písní Honeymoon v podobném stylu pokračovala, High by the beach přináší víc popovou Lanu, elektronicky podkreslenou, letní, vyzývající k pomalému tanci. Na konci písně se Lana nebojí ani pořádně prohnat hlas počítačem. Možná se tedy skutečně jedná o návrat k Born to die, přinejmenším ve smyslu posluchačské přívětivosti. Odchýlení od zažitého stylu by se možná dalo chápat i jako zápor a nepochybuji, že někteří to tak brát budou, podle mě je ale skvělé, že Lana ještě nezapomněla, jak udělat lehkou a chytlavou písničku, i když možná trochu na úkor své alternativnosti.
High by the beach podle mého názoru zručně kombinuje popovost, posluchačskou přívětivost a silnou atmosféru. Dokonce myslím, že by mohla Laně přinést komerční úspěch, kterého s deskou Ultraviolence nedosáhla. To je ovšem ještě ve hvězdách.
Ze začátku písně by se ještě mohlo zdát, že se jedná o celkem typickou Lanu, ale už tam je patrná jistá změna, která se naplno odhalí chvíli před první minutou s nástupem refrenu. Atmosféra skrytá ve zpěvu a silném rytmu pak odpovídá názvu písně - opravdu se můžete cítit mírně sjetě, což je ovšem jev, který provází velkou část Laniny tvorby; a nakonec na vás dýchne i ta pláž.

My little song

6. srpna 2015 v 0:54 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Sedím u pramene, který má zlatou barvu a stál mě tři stovky. Zdarma jsem k němu dostal ujištění o tom, že pořád nevypadám na osmnáct. A teď se tomu pramenu, z části marně, snažím přijít na chuť. Pořídil jsem si ho kvůli písničce, abych pochopil, jak hluboké jsou oči hluboké jako brandy.
Chuťově jsou možná trochu podobné nějakému bourbonu, který jsem dědečkovi upíjel kdysi z jeho alkoholového kabinetu. Aspoň se tak zdají mému nezkušenému jazýčku, který by rozhodně dal přednost nějaké irské whiskey (a rozhodně by si spíš než kvalitní brandy koupil dvanáctiletou singlemaltovou glenfiddich - ač je skotská). Občas v ní i nacházím nějaké pozůstatky chuti vína a fascinuje mě ta sladkost, která mi dělá hořko na jazyku.
Dráždím si tím už od neděle podrážděný žaludek - a ten mi neděkuje. Nepoděkoval mi ani za běh. A tak to se mnou možná tenhle týden špatně skončí.
Když už mám těch očí moc, toho sladkého pramene, zažehnám to čistou vodou. Ale nevyžene mi ten opar, co mi začíná stoupat do hlavy.
Chtěl bych napsat o filmu. Ne dnes, jindy. Jmenuje se Mars a Avril. Připomněl mi něco z toho starého Greye. Tomu by se líbil a mně se líbil taky. Fascinuje mě ta hra s fantazií, s hranicí reality a snů. A taky krása Avril. Spolu s přeloženou Emily se nemůžu zbavit jistého pocitu magie. Jako kdyby se vrátil tmavomodrý kouzelný nádech a připomněl mi, že poetika může existovat všude a ta ponurá ještě spíš. Jen se nesmím bát být patetický. A nesmím se bát to zesměšnit. A kdo ví co dál, protože nádech je nádech a v praxi to vypadá jinak.
(A pondělní cesta domů mi zas připomněla to třešňové léto a pět hodin ráno a mlha nad polem, slunce a chlad a sentiment, fontána, glass, filosofie, láska, láska, strach... všechno zastřené časem a únavou.)
Navíc se oddávám fantaziím o modrooké sáře. To všechno ta brandy a Marissa a svět, který nechápu, ale který mě uchvátil. Svět veršů o hydrocefalické malátnosti, dechu nebe (které zeje a zívá), mnohoznačnosti anglických slov a pozoruhodnosti slovotvorby (bezmateřství).
Zas trhám nit posloupnosti a tak je to správně. Jako kdyby ta nit držela něco v mezích. Něco, co má být vypuštěno. A pak se roztříští logika, návaznost a struktura a hledí se na pravdu (a pláče nad rozlitým mlékem). Kdybych zavřel oči, mohl bych být kdekoliv - a všechno by dávalo stejný nesmysl jako nic, protože existuje magie.
(A já zas propadám sebelásce a jako vždy se jí zraním, protože na mou lásku není spoleh. Ale cítím ty závany svobody, přímo ze mě. Okouzlení samotou, bytí sám se sebou... a možná trochu sám sebou.)
(A tak se snad zbavím i těch malicherností - proč mi sem teď vkráčí? - že Střep mi nepopřál k narozeninám. Že přítele svádí někdo jiný. Ale svět se točí v tanci, který nepřipomíná nic, co znám, protože je na to až příliš krásný.)
Pak zavřete oči, opojeni brandy a možná trochu zmatení kombinací alkoholu a apoibuprofenu, ale co dělat, když vás zas bolí krční páteř a taky oči? a tak pokračujete se zavřenýma očima a polibky vaší lásky vás zbaví bolesti a chcete zastřený pohled navždy a ty slepé polibky.
Dýchám vínový oheň a vzpomínám na sudy od sherry, které jsem nidky neviděl a možná o nich ani nikdy neslyšel, ale najednou se zdají tak povědomé. (A na tu osaměle kouřovou chuť Johnnyho Walkera, který mi přímo nabízel, ať se oddám tomu zoufalství tehdy. Ale teď s ním chci přestat a jednou ho třeba odloupnu se vším všudy.)
A ten nádherný pocit, ze kterého se člověku brečet s úsměvem a vnímat cokoliv, co bude moct a nejlíp úplně všechno.
A těším se na své ranní ovesné vločky a na všechno. Pro tyhle chvíle života se vyplatí žít. Všechno je ze zlata, které teče a hudba ještě víc a hýbe se a taje. (A alkoholu se z nějakého důvodu neříká tvrdá droga.)
Víčka mi těžknou a padají se zvláštní krásou před nimi i za nimi. A pak mi padá i hlava, načež se pohled vrací zpět do světa věcí a já se začínám chápat světa. Lámu to chápání a lámu svůj pohled a lámu nad tím hůl.
Sním o koních a jejich pokolení. Čas se láme v nekonečnu a nemá žádný řád. Jediným měřítkem je vnímání. Prožitek. Já ve vší své hloubce a nejáskosti. (Což se možná špatně chápe, když je člověk střízlivý?)
Střízlivý střízlík a zpěv ptáků na vesnici v začarovaném lese, kam mě brala teta Jiřina, dětství a radosti - ne bolesti! překvapivě - toho podivného života kdysi kdesi (a vím kdy a vím kde a dědeček byl ještě naživu a já si najednou přijdu tak daleko, tak dospělý, velký). Do tolika let jsem neochutnal alkohol a nezakusil opilost a kde jsem teď. Neztratil jsem nevinnost, jen soudnost a rozum a všechno, co za něco stálo. Jenže pak si uvědomíte, že i některé chyby, které jste udělali, jsou tak klíčové, že si za nimi stojíte a hlásite se k nim. Protože nedělat ze sebe víc je taky potřeba a i kdyby vzal někdo všechno na sebe, byli jste to vy...
Že existuje Bruntál jsem se dozvěděl z reklamy a nevím o světě další miliardu věcí. A možná tolik jich nevím ani o sobě.
Ale se zavřenýma očima jsem kdekoliv a píšu poslepu a nezáleží na tom.
Krása si člověka najde. Srdce teď nemá zábrany a miluje. Svět je snazší a až se proberu, nejspíš takový nebude. Ale chci vědět, že i tak jde vidět. I snadně a plynule a se zlomeným vnímáním času. Stojí za mnou celý život a zbytek ho stojí přede mnou.

clay colored

2. srpna 2015 v 21:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A znovu jsem okouzlen Joannou Newsom. Tentokrát šarmem jejích veršů a obrazností, s jakou vykresluje a zároveň zakrývá skutečnosti a fantazie. Její poetickou výukou astronomie a slokou, která přesouvá fascinaci nočním nebem k lidskému štěstí.
Vše ve mně se snaží zapomenout na malé mrzutosti narozenin, které by se snad snadno daly překrýt krásnými chvílemi, jen kdybych to uměl.
Ale když můžete bosí kráčet celým tím nekonečným vakuem, kterému říkáme vesmír, a žasnout nad jeho poetikou, vše ostatní se najednou zdá tak malé.
Nic mě už možná nezachrání přede mnou, ale tuším cosi, co neumím pojmenovat. Snad změnu, snad naději. A snad jen sním, naprosto stržen snovostí snovanou tou kalifornskou elfí bardkou. Ale změna voní po dešti a možná dorazí i ke mně. Ač netuším, co vlastně chci a můžu změnit. Ale ohromení hydrocefalickou malátností pivoněk mi dává vizi a snad i směr. Že ve chvílích, kdy sám nemůžu tvořit, můžu se oddat umění tvorby jiných.
Protože ten příliv obrazů... a všechno... a zívající nebe. Budu sebou, ač to bolí.