Včera jsem dočetl deníky. Následně jsem se věnoval Islanďanovi a došel k závěru, že poslouží jako oddechová literatura mezi těžšími knihami. Nebudu jeho povídky číst v kuse. Dnes jsem se pustil do Orlanda. Mám pocit, že se jím musím prodírat, ale je to milá kniha.
A jinak se neděje vůbec nic. Vypral jsem prádlo a venku je horko, které mi připomíná Vivaldiho Léto. A vevnitř mám tmu. Nevím, co dělat. Kromě čtení. Pořád mám pocit, že bych měl dělat něco produktivnějšího.
Islanďan nakonec není tak špatný. A v Orlandovi jsem došel za polovinu. Cítím se trochu provinile, že za dva dny přečtu knihu, se kterou si Woolfová dávala práci rok.
Pořád jsem nenapsal B. Chtěl jsem jí napsat dnes. A taky včera, v pátek, ve čtvrtek...
V pokoji se nehýbe vzduch, ani když tu je puštěný větrák. A růži mi něco žere. Ale kvete.
Kdyby bylo trochu víc chladno a dalo se aspoň spát. Nebo kdyby to všechno bylo v Chorvatsku před třemi lety. Třemi! proboha. Člověk by nejradši spal venku. Možná si ustelu na balkoně. Nezní to tak špatně. Možná bych se trochu bál. A ráno bych se vzbudil dřív, než bych chtěl. Venku neumím usnout.
A tady skončím, protože je to celé zas o ničem.
(Nejspíš si přes prázdniny přečtu Zločin a trest. A možná zkusím zas trochu nějaké psaní, ale spíš ne. Čím dál vidím, že na to nejsem dělaný.)