Je toho tolik, o čem bych chtěl nebo mohl mluvit, ale kdykoliv se chystám začít, neřeknu nic. A tak mlčím i tady. Jsou věci, které by si zasloužily zachytit. Třeba to nádherné odpoledne s mou zlatovlasou Pistolnicí, Kopretinou (a dalším milionem přezdívek, které jsem jí asi kdy dal). Když se najednou objevila bouřka a v nás bylo tolik života, potom, co jsme někam odložili, aspoň na chvíli, naše vlastní bouřkové mraky a žaly.
Nebo zrovna tu chvíli před pár okamžiky, kdy jsem ještě ležel v parku na lavičce a koukal do nebe. Na jedné z těch laviček, kde jsem někdy před rokem poprvé poznal Střepa. A tentokrát jsem k tomu poslouchal Joannu a její Diver's wife a myslel na to, že si ji nechci pošpinit vazbou s něčím tak nízkým jako jsou ty mé nelásky.
Blížím se ke konci Islanďana. A už vím, že to byla neděle, kdy jsem se válel ve Vyšehradské trávě a sledoval mnoholístky.
Jenže to je možná tak všechno. Jen špička ledovce, ostřejší, menší a míň hmatatelná než kdy dřív, protože to pod hladinou je nevyslovitelné a uniká i mým marným snahám. Klidně bych si při lovení slov v těch chladných vodách nechal umrznout ruce, kdybych měl aspoň trochu naděje a víry, že to má smysl.
Občas bych dal všechno za minulost, za trochu toho kouzelného nadšení, za zbytek magického světa. Kam se poděl? Uniká mi poetika okamžiku, jestli něco takového skutečně existuje. A snad i víra v lepší zítřky. Bojím se toho velkého hrozného světa tam venku... i se vší svobodou, kterou poskytuje, napadá mě v autě někde za Čáslaví.
Kolik možností tu vůbec je? A proč si dokola opakuji jen nějakých pět? Vážně se toho můžu bát? Že bych nemusel být zas tak uvězněný, jak si chvílemi myslím?
(Jako by bylo něco jiného než žít s přítelem nebo žít úplně sám?)
(Jako by bylo něco jiného než žít s přítelem nebo žít úplně sám?)
Pak mě napadá, že je smutné, že babička zůstává na chalupě vždycky úplně sama a najednou se hroutí i ta představa, že nakonec budu žít sám.
Ale přeci jen možná trochu věřím sám v sebe. Že věci nějak zvládnu. Že nějak žít budu. Že už se o to postarám.
(Nebo třeba, že na té kráse vážně zas tolik nezáleží?)