Horko byla první věc, kterou by zmínil, kdyby chtěl popsat ten okamžik. Vedro, které se do člověka vsakuje s takovou intenzitou, že i vteřina se vleče jako unavená věčnost. Přesně taková byla jeho chvíle - unavená, ne ospalá, ani lenivá. Paprsky mu vytahovaly z potních žláz kapky slané tekutiny, takže by se jeho kůže leskla, kdyby se na ni někdo díval. Ale že se nikdo nedíval, neleskla se, jako padající strom nevydává žádný zvuk, dokud v okolí není nikdo, kdo by ho slyšel. Aspoň tak se to říká a může se pokračovat třeba s červeností rajčete.
Potom tu byla tráva, světle zelená, jak skrz ní prosvítaly paprsky poledního nebo mírně odpoledního slunce. Nevěděl, jak dlouho už tam leží. To horko mu vždycky potáhlo mysl mléčným plakem, na kterém se jako na plátně odehrávaly scény zdánlivě vzdálené přítomnosti, tomu pověstnému tady a teď. Skutečný přítomný okamžik, napadlo ho, musí být ale se vším všudy. I s nepřítomností, která plyne ze vzpomínek, myšlenek, snů a všeho, co se člověku právě žene hlavou. Sice se pak člověk vzdálí čekání na tu dívku, co má hlavu jako roztomilý kaštan - to byl důvod, proč si do trávy v parku kdy lehnul. Bylo každopádně příjemnější nečekat a nořit se do mléčného plaku. Místo modrého nebe měl před očima oranžovorudé nitky, které pulzovaly ve zvláštním rytmu, měnily tvar i odstíny, dokud znovu na chvíli neotevřel oči a nenechal si sluncem vypálit černý flek do sítnice. A ten byl širší a větší, až se z něj stala černá noc, ale když už myslel, že se do něj ponoří úplně celý a ztratí vědomí, vyrazily na jeho pozadí zase kapiláry. Už nikdy neusnu, lekl se najednou. Opřel se o lokty, vstal a svět kolem něj nabral na intenzitě, až se mu na chvíli zamotala hlava. O kus dál vřískaly děti - kdyby ho napadlo pištivější a nepříjemnější slovo než vřískat, použil by ho. Kaštanovitou hlavu stále nikde neviděl, ale naneštěstí zahlédl hodiny. Už tu měla být. A s hodinami se v něm objevil pocit nepříjemného bodnutí, které, když si opět položil hlavu do trávy, se rozlilo po celém těle a v řídké směsi se míchalo s tím vedrem, až se mu udělalo vážně zle a nemohl téměř dýchat.
Nenáviděl ji! Tak hrozně tu ženskou nenáviděl, připomněl si. To už je popáté a je to k zlosti. K vzteku. K smutku. Proč na ni pořád čeká, pokáral se, i když to nikdy nemá smysl. Ležel v trávě dál a snažil se dýchat. Ještě chvíli, říkal si. Počkám. Letní parno stále probouzelo nesmyslné fantazie a on se jen stěží bránil absurdním představám, které se nakonec proměnily v sny, snad proto, že dlouho nepil, nebo prostě už nechtěl být vzhůru.
Probudil se zimou a první, na co si mohl stěžovat, byla nesmírně těžká, bolavá ruka. Nemohl se ani zvednout a pod zavřenými víčky viděl jenom tmu, což mu naznačilo, že už dávno není počasí, které by lákalo k odpočinku v trávě. Nebylo však po setmění, slunce zašlo za kopec a foukal vítr, ne moc, ale dost chladně na to, aby mu zima přes nervy nalezla až do spánku. Pravou rukou si otřel obličej a když se podíval na levou, uviděl tam dívku, která nepochybně neměla hlavu ani zdaleka podobnou jakémukoliv kaštanu. Přesto to byla ona, to nemohl popřít. Ležela vedle něj a objímala jeho ruku. Nejdřív se v něm rozlilo příjemné teplo, jako když člověk vleze do koupele, která má přesně tu správnou teplotu. Sledoval obličej dívky a marně v něm hledal známky kaštanů, až se to teplo začalo měnit v hořký pocit, jaký ve vaně asi nikdo nezažil, pokud tam nepil spálený a přelouhovaný zelený čaj, který ještě ke všemu vychladl. Kaštany prostě nikde nebyly a ta dívka byla najednou jen obyčejná běhna, co si hraje a nestojí za žádné čekání, natož - podíval se na hodinky - tříhodinové. Mírně znechuceně vyprostil ruku z jejího objetí a už se chystal odejít, když ho napadlo, že dívka skrývá to své kouzlo pod víčky a nebo ve své řeči. Sklonil se k ní, protože kaštany za to stojí, řekl si, a jemně jí zahýbal ramenem. Otevřela oči, které vypadaly spíš jako seschlé kiwi a medovým hlasem zašeptala, že se trochu zpozdila.
Ale ten med. To kiwi. To je nechutná kombinace, rozčilil se. A on se kvůli tomu vrací a ztrácí dalších několik minut. Promiň, omluvil se, protože chtěl slyšet omluvu od ní. Ne omluvu za zpoždění, ale omluvu za tu kaštanovou lež. Jenže ona se jen přeslazeně koukala kyselýma očima (a on měl najednou chuť vzít si lžičku a vydlabat je, protože jindy měl kiwi rád) a neříkala vůbec nic. Zdrželo ho u ní jen to, že chtěl vážně vědět, kam schovala tu svou bývalou podobu. Když se pozdě v noci rozloučili, odpověď stále neznal. Měl ale pocit, že příště už nebude muset čekat, snad proto, že už nežil tou vášní pro kaštany. Nezbyla z nich ani slupka, zato medu přibývalo, až se v něm celá utopila a on ji už nikdy nechtěl vidět.