Propadám ametystové náladě. Sny o X., které mi nedají spát. Nebo nedají bdít. Jsem ve městě s lidmi a on se přidá. A celou dobu zažívám tak příšerný pocit, protože s ním nechci být. Protože je to prostě trapné. Kdykoliv mluvím, dávám jasně najevo, že nemluvím na něj. Možná se bojím, že by mi něco udělal. Že by mohl přátelům říct, jaký jsem ve skutečnosti. Že ta svině není on... Alespoň ne v tomhle případě. Dojdeme k metru (plazí se k eskalátorům). Když přijíždí metro, je na něm reklama na film a já říkám, že jméno režisérky mi něco připomíná. Nikdo nereaguje a po nějaké době na mě promluví X. a zmíní, že ta režiskérka udělala video, které oběhlo internet. Je to jako... nevím, jako co. Autentický pocit se mi nevybaví, ale teď je to jako když zničíte něco, čeho jste se báli, ale najednou na vás vleze místo úlevy úzkost. A já říkám, že to video znám. Potom je ticho, zbořené zdi se znovu objeví a já běžím na metro, které stojí na zastávce už několik minut - a za ním další. Nejdřív myslím, že musím počkat, až první vlak odjede, ale nakonec otevírá dveře a já nastupuji. Nějaká žena mi pak upatlá oblečení nebo co - nejspíš slzama.
(A nejsou ty slzy ve skutečnosti moje?)
Teď před spaním (při poslechu ametystové hudby, která mě vrací do minulosti a probouzí ve mně silné návaly sentimentálnosti) mě napadá, že jsem možná do X. zamilovaný. A že není pravda, že milujeme ty, kteří nám ubližují a ubližujeme těm, kteří nás milují. Je to lež, dokud nedodáme, že ubližujeme těm, které milujeme. A že je to jedno z největších potěšení, kdo ví proč.
V pračce mám ručníky, ale nebudu čekat další hodinu na máchání. A ráno budou nejspíš zatuchlé. Místo toho v rukou žmoulám smutek, který nemá smysl. I ten smutek nechávám zatuchnout, aby měl vlhkou nostalgickou vůni, jako polorozpadlý dům tety, která už nežije. (Našel jsem v něm malou žlutou lopatičku a měl jsem ji ze všech lopatek nejraději. A z nějakého důvodu mi to přijde důležité, když cítím vlhkou zatuchlinu, vybavují se mi klenuté stropy a ta lopatka.)
Někdy žasnu, jak byly dřívější doby plné významu. Proti současnosti. Jako kdybych teď mohl psát mnohem víc o tehdejších dnech.
Je mi smutno. Tak divně. Osaměle. Jenže jako vždy je v tom něco pěkného. Nejspíš je to typický sladkobol, který si víc než co jiného zaslouží opovržení, ale já to stejně upřímně prožívám a možná až trochu moc.
Chtěl bych někdy znít jako záplava. Jako nepřetržitý proud. Protože tak zní myšlenky, když jde člověk v létě městem a už je po setmění. A ten proud je tak silný, že by člověka málem strhnul jinam. Ale slova nikdy neposkytne.
Je mi zima a je mi smutno a všechny ty časy, které s oblibou omílám pořád dokola, jsou nepochybně dávno pryč. Včetně kluka z vývojovky. A stejně zůstávají, malé a hladké jako hlavičky špendlíku, pořád silné a vrací se.
K tomu se mi přidávají smyšlené příběhy a taky cizí příběhy. Nakonec vlastně nevím, kdo jsem. Co víc, nejsem. Nebo přesněji, jsem pestřejší. Všechny ty události beru za své - tak nějak intuitivně. Až když se jimi probírám, přiřazuji správnou osobu, správný rámec reality. A hned potom je zas pouštím do toho švitoření v mojí hlavě, kde je všechno jako mé. I tlustá španělská paní, která ráda flirtuje, ale budí tím spíš posměch. I Islanďan.
Člověk by chtěl hlavně zmizet. A rozplynout se ve všeobjímajícím sladkobolu, který by mi konečně dokázal, že si nemusím takové pocity obhajovat.
K tomu myslím na krásné roztomilosti X. Což je přesně to, co nechci. Můj pokus o povídku o Enye skončit v troskách po dvou velmi tragických odstavcích, ze kterých se vytratila i ta trocha nápadů, co jsem k tomu měl. A nakonec zbývá smířit se s tím, že všichni žijeme víceméně stejné životy a nejdůležitější je brát si ty hezké chvilky k srdci víc než ty ošklivé a tak nějak být šťastní - přesně tím svým způsobem, protože to je ten nejsprávnější způsob. I když k tomu občas patří některé smutky.