close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Náhrobek pro zvané

17. července 2015 v 0:42 | Grey.t |  Střepy
A pro dnešek jen pateticky.
Čti mi ze zornic, protože jen ty prozdí pravdu. A já to nikdy nevyslovím. Lži, sladký hlas a ta módně vínová trika. Ten medový hlas, pořád, i po roce. Zrada! Ale ta zrada má radši ovoce než barvy. A já už odevzdaně koukám na modrožlutý krám a vím, že tam je můj osud. Neprojdu startem a nevyberu si dvacet tisíc. Nemám všechny pozemky stejné barvy a ani jeden hotel. Mám jen tu svou výhru a nezbývá mi, než se s ní smířit. Zatímco bezdomovec, co vypadá jak Zeman, přihlíží mému imaginárnímu utrpení.
Jazykové hříčky přináší smrt a stejně tak život. A když se mluví o srdci, vzpomenu si, jak se vypláchnou buňky z vazivového obalu a naplní se kmenovými buňkami. Kouzlo transplantace, které nezajímá nikoho, s kým se bavím. Nakolik mi vzala řeč z úst biologie? Nakolik nedovedu už mluvit o ničem?
Jen plácat roztomilé nesmysly ve chvílích, kdy o ně nikdo nestojí. K tomu velká moudra vesmíru. A jedno velké pohrání tebou, mnou i kýmkoliv, kdo by mě mohl slyšet. Protože nestojíme ani za hovno.
A ty jsi jen kurva.
A stejně tak já, jen trochu jiným způsobem. Někdy je možná lepší nebýt. Nikdy se nenarodit. A neprojít si tímhle vším.
A zas moc používám a.
Jenže celej svět je jedno velké a a moje první cigareta asi po roce je zas velký hřích a ani se mi nechce blít. Co všechno předvedu po dvou sklenicích vína? Vůbec nic. A nakonec se nekoná ani depresivní show v hlavní roli s šedým blbcem, co nemá pořádek nikde, natož ve vlastní hlavě. (Show je jen pro zvané a já pozval jen sebe.)
Kouř v plicích je nádhera a když se vám pak klepou ruce a máte od popelu kalhoty. Nechutně uplé kalhoty, které nenávidíte a nenávidíte sebe a tu svou náladu vypadat módně nebo tak něco, protože je to jenom k smíchu a jenom k pláči a pak už jen na zabití. Jenže aspoň ta trocha upřímnosti, ta síla říct, že ano, jste tak slabí, že vám záleží na tom, jak vás vidí ostatní. A pak když slyšíte, že není vidět, že rok cvičíte, máte chuť skočit pod vlak a nebo do posilovny a dát si kilo anabolických steroidů, protože to musí být rychlé v tomhle instantním světě, kde má být všechno hned.
A taky dokonalý vztah na počkání.
Jenže takové vztahy nejsou a smiřte se s tím. Že vaše pubertální city nejsou zas tak nepodstatné a směšné, jak byste chtěli. A že vás pořád bolí všechno, zvlášť když se lidé rozchází, jakkoliv jste se už smířili s tím, že s vámi nebudou - pomyšlení, že budou s někým ještě jiným je o to bolestivější. Ať už teď mluvím o kterémkoliv z těch párů, jejichž podivným vztahům jsem měl tu příležitost přihlížet.
K tomu erotické sny a sny o oživlých mrtvých. Když vidím cokoliv chlupatého, chci zpátky svého psa a dal bych za něj půl svého života, protože teď bych se mohl zabořit nosem do jeho smradlavých mastných chlupů, které byly pořád nejlpnější lásky.
Zítra napíšu B a ukončím tenhle svůj život, to léto, dřív než pořádně začne, protože by mě to zabilo. Už nemám sílu na to čelit svému životu a tak radši přijmu roli a budu někým, i když to znamená nebýt tou amorfní ale autentickou kejdou.
A potom ti lidé, co už nejsou přáteli...
Nevím, co nechci vidět dřív. Nejradši bych nežil. Není mi nejhůř, ani nic takového. Jen si čím dál tím víc uvědomuju, že to, co mě zprvu tak vyděsilo, není zdaleka tak neskutečné, jak se mi nejdřív zdálo.
Ty skleničky vína byly tři, ale to není odpověď a ani otázka a nemá cenu se o tom vůbec bavit. Mohl jsem mít všechno a vím, že bych to mít nechtěl. A že on by to mít nechtěl. Navíc bych přišel o něco, co má mnohem větší cenu. Ale jak velkou cenu to nakonec má?
V povídkách a knihách může život vypadat hrozně, ale pořád je jednodušší a čistší než v realitě. Všichni s sebou vlečeme hromady špíny a nikdo neřekne ani muk. Jsme beránci a sereme mramor, až bude celý svět z kamene, ale naše srdce pořád ne. Do něj se střepy můžou zabodnout kdykoliv. A nejen ony.
Nakonec někdy vážně lituji, že jsem neskočil z Vyšehradu v době, kdy jsem na to měl ještě odvahu nebo když jsem měl ty krásné sny o létání a chůzi po vodě. Nakonec něčím osvícený jsem. Ale možná je to radioaktivní záření a sežere mě vlastní osminohé tělo, protože miluju chobotnice.
A tohle je ta chvíle, kdy potřebuju držet za ruku a stejně to nikomu nedovedu říct. Proboha, ani to nedovedu říct sobě a brát se vážně a na chvíli se přijmout. Je to jak ohromná díra, kam to házím a pak zahrabu a na náhrobek napíšu takovýhle blábol a budu se tvářit, že je po všem.
Nikdy není po ničem.
Moje mysl pracuje jako náhodný generátor vzpomínek a ty se jak střípky skla skládají pokaždé do unikátní mozaiky. Je to trochu kaledoskop ale spíš rozetové okno nějakého megalomanského kostela, kterému říkám Já, i když je to jméno tak ponižující.
Nikdo mi nic nedá a fiktivní Adamové už vůbec ne. Můžu se smířit se žrádlem, co mám ve své misce a nebo jít žebrat dál, ale co ještě můžu dostat?
(Jedině rakovinu.)
Jenže když si vezmu, o co jsem za rok přišel a co ke mně za rok přišlo? Už nevěřím virtuálním přátelům, protože tu nejsou, když je voláte, snad jen pár a možná i ti jen chvíli. Jenže společných pár let nic neznamená, pokud se nemůžete chytit za ruce. A tak se stane, že podle pravidel internetu nejste přátelé a nevíte proč a bolí vás to. Dohajzlu jo. Bolí mě to. Nikdo se mě na nic nezeptal a nikdo mi nic neřekl a nakonec je to stejné zacházení jako od povrchních buzen, které vás chtějí jeden den ojet a druhý den se s vámi už ani nebaví, protože bagr a nebo pomeranč.
A tak se mnou můžou vyjebávat i heteráci a heteračky a pak mě třeba spláchnout do záchodu, protože jsem tak naivní, že věřím, že všechno může být navždy (a sám podle svých pravidel nehraju, ale nemůžu se smířit s tím, že podle nic nehrají lidé, u kterých ta pravidla přijímám). Což prakticky znamená, že z těch několik přátelství z blogu z té doby zbylo možná jedno a nad zbytkem se snad můžete ironicky usmát a připomenout si, že cynismu není nikdy dost a že až budete potřebovat, obracíte se jen na obrysy někoho, kdo nikdy nejspíš nebyl.
Tak funguje přátelství.
A potom u lidí, kterým byste chtěli dát všechno, protože víte, že oni vás neopustí, nedovedete dát nic a jen mlčíte a vidíte tu propast mezi vámi a světem a fakt, že už neumíte říct ani o tom, co se vám děje. Protože se vám neděje nic. Nikdy nic a nikdy víc.
Vážená paní B a nebo jakákoliv jiná,
měl bych zájem zbavit se osobního života a dělat ze sebe neschopného vola v zemi nikoho.
Srdečně
Jen a jen Váš
Grey.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 K. K. | 20. července 2015 v 10:43 | Reagovat

Greyova latentní "Waldeinsamkeit". Stále tak drtící.

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 21. července 2015 v 18:17 | Reagovat

Těžko se píše o něčem smutným, že je to hezký. Ale líbí se mi, jak jsi to napsal. Cítím z toho trochu vliv toho alkoholu (pokud to není jen zdání). Můžeš mi psát i volat, kdykoliv budeš potřebovat. Telepatii bohužel neovládám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama