Má vnitřní krajina ožívá. Nejdřív do ní něco vdechl Orlando, určitě to ale nebyl dech života. A ten Islanďan se zlepšuje. Přeci jen mu začínám přicházet na chuť - a Černý pes mě úplně nadchnul. Vůbec ten fakt, že jsou věci, které se nemusí vysvětlovat. Že se nemusí vysvětlovat spousta věcí a v tom je někdy to kouzlo.
(A jindy je v tom, že se popíše i očividné.)
Strávil jsem skoro hodinu procházkou. Bez sluchátek. Seděl jsem v parku a nasával znovu to teplo, nádech léta nebo něco takového. Nevím, čím to je, ale v létě je snazší těkat myslí a opouštět současnost (večer jsem si o tom načrtnul skicu, která nejspíš ale zabředla do přílišných detailů, do podrobností, do reality), takže když jsem za zády uslyšel nějakou angličanku volat na děti, rozbrečel jsem se. A potom ještě několikrát. Protože nejsem v Anglii, jakkoliv bych chtěl, a ještě dlouho nebudu. Říkám si, kolik by to stálo, kdybych se sebral a odletěl, někdy teď. Jen tak, na pár dní. Oddat se Londýnu. Sednout si v Regent's parku a myslet na Woolfovou, jako tolik let zpátky. Ale pořád jsem tady a pořád mě něco vrací a místo představ se ve mně rozléhá ten podivně palčivý pocit, něco jako zředěná úzkost. A chvíli předtím jsem si říkal, že slábne Střep, že slábne X. Ale přesto je léto a já skoro čekám další imaginární lásku, i když musím doufat, že už nikdy nic takového nepřijde.
Jsem v záchvatu psaní. A chtěl bych to zachytit, jak to bylo. S tou patetickou bolestí, trochu jako špatná, přecitlivělá báseň, ale to člověku v tu chvíli nedojde, protože to zrovna cítí a prožívá a je to pravdivé tak, jak to je. Bez cenzury.
Je mi dobře, když jsem v tom parku sám. A trochu se těším, až odjede přítel, abych se mohl zas toulat po nocích nebo tak něco. Už dlouho jsem nikde nebyl.
Možná už nic nestojí za zachycení. Protože mi to nejde. Nejdůležitější má být ta úzkost, na lavičce s angličankou za zády - její děti s ní hrají na schovávanou, má jich požehnaně. A líbí se mi, jak vyslovuje eleven. Jenže já nejsem angličan a nikdy nebudu a nejspíš ani nebudu žít v Anglii. I když bych v jednu chvíli - angličani mi přijdou hrozně milí, než si vzpomenu na to, že jsou to taky jen lidi - nejradši odjel přes nějakou agenturu a pracoval tam. Ale neodjedu.
Když jsem pak večer psal skicu (bylo mi předtím špatně a sledoval jsem televizi), zjistil jsem, že není lehké psát. Jako kdybych se musel nutit, tahat si za mozek. A nakonec to skládám jako puzzle, když nemůžu dál. Kroutí se to a já mám chuť tomu zakroutit krkem. Ale přemůžu se a nechám to zkroutit do konce. Bojím se, až to po sobě budu znovu číst, asi tak za dva týdny. Je to cítit Woolfovou víc než co jiného - jenže ten styl v mém podání působí hrozně. Křečovitě, upoceně - a prostě je to celé špatně. (Proč mám pocit, že to dřív šlo samo, že jsem si sedl a psal a měl jsem pocit ,že je to super. Nebylo, ale aspoň to šlo ze mě.)
Taky mě napadá, že bych chtěl napsat něco snového. Připomíná mi to Enya. Možná si vzít některou z těch starých věcí a přepracovat to. Trochu to vylepšit. Dodat tomu trochu hloubku a něco lyrického.
Fakt je ten, že nerozeznám brak od kvality.
A taky se mi nedaří chytit tu úzkost, na které tak záleží, protože mi něco šeptá, že to je ten život. Nebo to, že Střep není tak úplně pryč a X. taky ne a najednou vidím zas o trochu víc, jak hnusně jsem se zachoval - když na vaší straně nestojí nikdo a ten poslední vás nejen opustí, ale i podrazí. (A pořád mi v hlavě zní malicherný hlas, který mi připomíná, že jsme nikdy praví přátelé nebyli, což je nejspíš pravda, když vezmu v potaz několik těch věcí, které mi řekl). Ta úzkost jako by zůstala tam na lavičce - a hlavně to nebyla ta pravá lavička ani ta pravá procházka, pořád tomu něco chybělo a já se nedovedl položit do trávy a plně se všemu oddat, jak jsem chtěl. Ani se stočit na lavičku - furt to, že ostatní si řeknou...
Pomalu se v tom ztrácím a přichází mi na mysl, že jsem chtěl hlavně chytit ten abstraktní popis, což se bez slov zdálo o dost snazší, i když stejně nemožné. A kdykoliv jsem promluvil, začalo to padat. Tak jsem radši mlčel. A mlčet hodinu je krásné.