close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Marissa Nadler

30. července 2015 v 18:35 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Poslechnout si čtyři alba alternativního country, dreampopu a indiefolku v řadě je přeci jen trochu moc. To by se dalo chápat jako výtka, ale ve chvíli, kdy jste ochotní jít i do pátého, je to vlastně kompliment. I přes nezanedbatelné opakování některých country prvků, které člověku začnou opravdu lézt na nervy, ve mně zbývá i chuť pokračovat v poslechu.
Mluvím teď o Marisse Nadler, americké písničkářce, která se věnuje něčemu, co by se dalo chápat jako směs country a indiefolku. Její tvorba chvílemi může připomínat Joannu Newsom, Melanie, Vashti Bunyan a zpěvem mi párkrát evokovala i Lanu Del Rey.
Dominantním nástrojem prvních čtyř alb - víc jsem jich zatím neslyšel, ale začínám poslouchat páté a myslím, že to bude stejný případ - je kytara. Vybrnkávané melodie podkreslují, možná trochu monotónně, příjemný hlas, který chvílemi buduje veškerou melodičnost písní, jindy se zas oddá emotivní jednotvárrnosti, a v tom případě brání nudě pro změnu doprovodné nástroje.
Na první poslech působí hudba opravdu uklidňujícím dojmem. Máte chuť si uvařit šálek čaje, schoulit se do křesla a za pomalého uskrávání rozjímat a koukat se z okna, jak se hýbou listy na stromech. Jak se vám hudba dostává víc pod kůži, můžete si pak všimnout, že ten tak snadno získaný klid najednou narušují chvilkové nárazy emocí. V tom přílivu velmi klidných a vlastně předvídatelných melodií se nečekaně ozve něco jiného, silného. Může to být zajímavý verš, jemná nuance v melodii, pár velmi povedených tónů a nebo vlastně cokoliv. To sice znenadání zmizí, zatímco ten klidný jednotvárný proud pokračuje, ale ve vás dál doznívá pocit, na který jste vlastně čekali, aniž jste o tom věděli.
Jednotvárnost se zde dá použít z části jako kompliment, ale ve velké míře také jako vada na kráse. V určité chvíli si totiž uvědomíte, že v celém tom proudu zůstává až moc prostoru pro něco zajímavého. Těch pár kouzelných okamžiků jistě stálo za to, ale potom je tu ta zdrcující míra monotónnosti, na jejímž pozadí to sice chvíli vyniká, ale v určitý moment se v ní ta krása začne utápět. Marissa sice obvykle přispěchá na poslední chvíli, když už chcete sáhnout po jiné hudbě, s něčím, co vám zastaví ruku a znovu si tím získá vaši náklonnost, ale myslím, že by udělala líp, kdyby přispěchala přeci jen o trochu dřív.
Fakt je, že Marissině hudbě je spousta věcí, které vám můžou vadit. Jednotvárnost je asi nejvýraznější, ale i zmíněné country prvky můžou člověku trochu pokazit celkový dojem. Celé je to sice kompenzované zajímavými momenty v textu i hudbě, ale jestli to stačí, záleží na toleranci posluchače.
Mezi všemi dosud slyšenými skladbami bych rád vyzdvihnul Virginii a Annabelle Lee, The little famous song, Horses and their kin, Rachel, Feathers, která mě bůhvíčím dojala skoro k slzám, The whole is wide, Loner, nebo třeba Baby I will leave you in the morning.
Pokud si chcete udělat příjemnou odpočinkovou chvíli v jakékoliv části dne a nevadí vám hudba, která není postavená na chytlavých melodiích a výrazném rytmu, můžu vám Marissu jedině doporučit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | 31. července 2015 v 13:59 | Reagovat

Zkus se někam "nabídnout" na psaní hudebních recenzí. Jde ti to!

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 31. července 2015 v 23:22 | Reagovat

[1]: Pouvažuji o tom. I když na to bych potřeboval být schopný psát takové věci na žádost a ne jen ve chvílích, kdy mám inspiraci :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama