I já miluju lovce perel - i tak se to dá říct. Tihle potápěči... co o nich vlastně můžu říct? Že mi mizí z pohledu, kdykoliv si jich všimnu. Jsou tu jen na okamžik a pak zas zmizí někde v hlubinách nekonečna a ve mně zůstane úzkost. A pak si můžu vybrat, jestli si budu přát, aby se nikdy nevynořili, nebo zda budu čekat vždy na ten kratičký záblesk, který zažehne další střípky bolesti.
Jenže jednou se každý ztratí z dohledu. Ať už to je tím, že odvrátím pohled, nebo jsou až moc daleko, nebo... se už nevynořili. Většinou to ale stejně nejsou lovci perel, jen lovci neřestí.
A to se jen tak nechávám zanést do kouzelného světa Joanny Newsom (které bych bez váhání řekl, že je to možná nejgeniálnější písničkářka současnosti. Určitě jedna z nich.). Chvílemi mi to připomíná ty doby, kdy její hlas vdechl život dřevu, alespoň pro mě.
Ale nemění se nic, protože i sedmnáctiminutové pojetí lásky je mi vzdálené. Zbývá mi jen čekat dalších několik let, než - možná - vydá nějaké další album.
V jiném čekání - protože jako čekání se to dá taky brát - mi poskytuje útěchu jedno souvětí z Kaligrafie snů. Nejspíš je to něco, co si budu v budoucnosti opakovat. Ať už mi to pomůže nebo ne. Je to další věc, kterou bych si mohl napsat na kartičku ze čtvrtky, kterou bych pak nosil v peněžence několik dalších let.
"A víc než cokoliv, víc než ten každodenní náklad touhy a nedostatku, dokonce víc než strach nebo nejistota ze zítřejšího dne, ho trápí neurčitý nepříjemný pocit, že neudělal to, co měl, to nejvhodnější a nejlepší, i když ví, že to nejlepší a nejvhodnější by stejně bylo na hovno."
I když vím, že to všechno bude trvat věčnost nebo dvě a poetika všeho se za tu dobu vytratí. Budu si jen moct připomínat další věc z mých podivných patetických kartiček... Abych se nikdy nesvázal s básnickým světem natolik, že bych zapomněl na skutečnost postrádající lyriku, a abych se nezapletl s vášní do té míry, že zapomenu i jíst. A pak je tu ještě jedna kartička, připomínající mi, že i já si zasloužím lásku. (I lásku od Letní Bouře, přestože ani nevím, kde je jí konec a vím jen, že ve skutečnosti nikdy neexistovala... byla jedním z těch přeludů básnického světa, která jako siréna vábí na skaliska, odkud už není návratu.)
Nakonec to možná bude trvat i tři věčnosti, ale už mi to může být jedno, protože budu rád, když se dožiju konce té první. Ale když to nechám odejít, možná nebudu muset odvracet pohled od vody. A možná se nakonec nebudu ani muset trápit, co jsem udělal špatně, protože kdybych udělal všechno dobře, dopadlo by to vlastně skoro stejně.
"I can't claim that I know you best
but did you know me at all?"