Vážně to začíná. Pálí do mě, kůží do mě prosakuje horko. Voňavé, těkavé. Čekající. Čeká stejně jako já a každá chvíle čekání je neskutečně dlouhá. A Glassova Metamorphosis to krásně podkresluje. Bolí mě hlava, ale o to nejde. Jde o tu letní depresi. Na člověka s tím vedrem přijde splín a začne vzpomínat na všechno, co kdy neměl a chtěl mít, na to co měl a už nemá a vůbec na všechno možné.
Možná ne na člověka. Jen na mě. Kdo ví.
Myslím zas na Střepa. Líbilo se mi jeho držení těla. To si uvědomuji ve chvíli, kdy vidím někoho, jak jde - narovnaný a ruce takovým specifickým způsobem od těla - takovým tím sportovním. Okamžitě mi evokuje Střepa a až po chvíli mi dochází proč. Ale ani na tom nezáleží.
Na čem vlastně záleží?
Ještě pořád jsem nenapsal B. Což je dozajista špatně. Chtěl jsem jí napsat ve středu, protože to by snad nechtěla, abych přijel už v pátek. Teď uvažuji, že jí napíšu dnes. Ale vůbec se mi nechce. Nechám to na pondělí. Do té doby určitě dočtu deníky (už začla válka a já si říkám, jak hrozné to muselo být. Pro nás je Hitler jen polofiktivní figurka, směšný panáček s knírem, který možná udělal spoustu zla, ale jako by se nás to netýkalo. Tehdy byl skutečný a vrhal svým šílenstvím stín na celý svět. K čemu je ale válka? Pořád tomu nerozumím. Proč by někdo chtěl bojovat. Ve světě, který se téměř blíží ideálu - co nám vlastně chybí?).
Zase mě popadá chuť po láscé. Po takové té letní, bezvýznamné, ale intenzivní. Uvědomuji si další detail - přišel mi dřív samozřejmý, nebo jsem o něm vážně nevěděl? - netoužím vůbec po sexu, ale přesto je v tom nějaká erotika. Ne. Intimita je to správné slovo.
Taky už pár dní zase pochybuji o budoucnosti. Nedovedu si představit, že bych celý život byl s přítelem. Možná s ním ani být nechci. Nechci o něj přijít, ale... vyhovuje mi být sám. Je mi to tak neskutečně příjemné. Možná patřím mezi ty lidi, kteří by nikdy neměli být zadaní. Kteří si ani vztah nezaslouží. Jako kdyby to pro mě bylo jen dočasné zkrášlení. Ale všechny ty další věci. Proboha, proč nikdo neřekne, že mít parntera je dřina? Přijdete o soukromí. Váš prostor je poloviční, možná i menší. Kolik toho nemůžu! A kolik mě toho ještě čeká.
Jsem ale taky přesvědčený, že kdybychom se rozešli, nenajdu si už nikoho lepšího. Asi ani nebudu mít tolik trpělivosti. Jenže mě občas vážně trápí, že nemá smysl se otočit a říct: "A četl jsi tohle?" Odpověď už předem znám, nemusím se ptát. Nesmím se ptát, protože mě to pokaždé rozčilí. Stejně jako ty chvíle, kdy nevydrží poslouchat Sibelia. Nejradši bych mu nějakou knížku vnutil a doufal, že ho to chytí. (Dělá mu problém číst i moje povídky. A to jsou krátké sračky, které je extrémně snadné číst. Ani se nezeptá, o čem píšu. A kdyby se zeptal, měl bych pocit, že nemá smysl mu to říkat. Mimochodem si uvědomuji, že mám u většiny lidí pocit, že jsou úplně blbí. Tím myslím, že jsou tak blbí, že třeba ani neumí číst, nikdy neviděli žádný film, neví nic o ničem. Proboha proč? Skoro nikdo není tak blbý, jak vnímám některé lidi.. většinou jsem já ten blbější. A pak jsou lidé, kteří mě svou blbostí ještě pořád dovedou překvapit.)
Všechno je to vlastně jen takové plkání. Ale takové asi je moje léto. V mojí hlavě. Zmatené, rozplizlé, těkavé. Jedna myšlenka, hned další, ale nehybnost. Stejně ale miluju ten pocit. A mám chuť si lehnout v parku na zem a nechat to do sebe proudit (zní to úchylně, nebo se mi to jen zdá?). Nasát celé to léto a nosit si ho v sobě.
Ještě před rokem jsem léto nenáviděl. Hm.