1. července 2015 v 23:53 | Grey.t
|
Koukám na ByTy Malešice. Je příjemně chladno a vzduch voní tím typickým způsobem. Přijdu si znovu tak trochu v jiné realitě, jako bych byl na dovolené někde daleko. A v duchu si říkám, že na tyhle byty si nikdy nevydělám. Koukám někomu do oken. Má bílou knihovnu a za okny několik truhlíků s bylinami. O kus dál má balkon. Chodba vypadá příjemně. Je to takový ten sterilní moderní styl. Budou si o tom lidé za padesát let myslet to samé, co si teď myslíme o těch komunistických panelácích? A co mám dělat, abych měl peníze?
Říkám si, že by asi nejlepší bylo jít prostě za prací, která mi vynese nejvíc. Je málo věcí, které bych nedělal, a není asi nic, co by mě vyloženě táhlo. (Jistě, chtěl bych umět psát knihy a uživit se tím. A vydělat si tím na byt. Ale to bych si rovnou mohl přát být slavný youtuber - a to druhé je možná realističtější, i když pořád úplně nereálné.)
Leze na mě trochu depka - taková typická pro léto. Voní po tom letním vzduchu a vzdáleně připomíná naše ubytování v Chorvatsku před třemi lety (tolik post-rocku!). Pokoj bez klimatizace a bolavá duše - hrozně patetická k tomu - ale nakonec něco nepatrně krásného. A ten smutek se mi dostává pod kůži. Už zase. (A léto může začít).
Přitom přes den bylo krásně, nebo tak něco. Koupil jsem si zelený čaj, který jsem pak večer málo vylouhoval. A taky jsem seděl v parku a koukal na mladé německé turisty, jak se opalují. Bez triček. Bylo hrozné vedro a tak mě zas napadlo, že se dostávám do té letní nálady - a najednou jsem o trochu víc rozuměl těm letním imaginárním láskám a tomu všemu. Jako kdyby to k létu neodmyslitelně patřilo; jako by to bylo součástí i toho vzduchu.
Jenže nakonec je to možná stejně neskutečné jako imaginární lásky samotné. Jen další krásný pocit, pro který v životě není dost místa. Pokud je na tom nějaké zrnko písku reálné, už dávno se ztratilo a zůstaly jen bludy. Bludy a já, samozřejmě, úplně ztracený. Hlavně proto, že koukám okouzleně na byty, na které nemám a nikdy mít nebudu, protože se neumím hýbat v tom světě peněz a tak. I kdybych měl příležitost, nejspíš bych ji nepoznal. Nakonec je tohle možná největší imaginární láska. Láska k vlastnictví bytů. Ale nemám rád ten moderní přístup. Skoro jako kdyby všechno pohlcoval prostor, jako kdyby všechno muselo být čisté a nové - a neosobní. A pak je to opravdu jen byt a nic víc. Kde je v takovém bytě místo pro mě? Ty schránky můžou patřit komukoliv. Nedávají najevo nic o osobnosti. Trochu možná mluví balkon a ty bylinky, ale knihovna by klidně mohla být prázdná a nebyl by v tom žádný rozdíl. Napadá mě, jestli si ji vůbec kupovali sami.
Stejně tak je to s mým pokojem. Ten je naopak plný osobitosti, ale jen nějaké staré. Kdybych se přestěhoval a vzal si jen to nejnutnější, byl by všude prostor. Jedinů důvod, proč si můj pokoj nějakou takovou atmosféru udržuje, je ten, že nic nevyhazuji. Stojí tu čas a věci se hromadí. Vlastně už jich tu hromady jsou a nové nepřichází. A kdybych tu snad někdy udělal pořádek, byl by možná stejně sterilní jako jakýkoliv jiný byt. Nic by vlastně neznamenal. Jak dlouho bych měl radost z vlastního bytu - a měl bych ji vůbec? Občas mi přijde, že nemám pořádně radost z ničeho. Možná na chvíli, takovou krátkou, pomíjivou radůstku, která vůbec nic neznamená a kdyby nebyla, nic by se nezměnilo.
Za všechno může ten byt. A tak jsem si ho aspoň vyfotil, snad na památku. Abych se třeba necítil tak sám. Takhle tedy začíná léto a já se musím vzdát iluzí.
Myslím, že budeš mít jednou radost z nového bytu. Je přece jen něco jiného, když si ho vybereš a pak vyděláváš na všechny nové nezbytnosti. Je to těžké, ale je to tvoje.