close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Dvacet dva

31. července 2015 v 0:59 | Grey.t |  Zážitky a události
Čeká mě poslední noc, kdy budu ještě usínat jako dvaadvacetiletý. Až se ráno vzbudím, bude mi o rok víc. Je to sice jen číslo, ale to číslo si zaslouží nějaké shrnutí. Trochu mě mrzí, že zítřek bude vlastně úplně stejný jako každý jiný prázdninový den. Kromě několika telefonátů od rodiny, které mě sice z části potěší, ale z části mě budou i otravovat, mě vlastně nečeká nic. Možná pár zpráv na facebooku - a pár z nich možná přijde i od lidí, od kterých bych je vážně chtěl.
Nevím, jak si vlastně ten narozeninový den okořenit. Čekáním na zápis předmětů, nejspíš, protože nic lepšího mě nečeká.
Každopádně myslím, že bych si rád shrnul ten rok. Nejlíp dřív, než půjdu spát, i když jsem to původně chtěl udělat až zítra. A možná to nechám vyjít zítra... třeba v 8:40?
Abych pravdu řekl, nemám pocit, že bych se za poslední rok někam výrazně posunul. Skoro jako bych spíš sbíral údaje a nic nevytvářel. Pořád pozoruji, hromadím a jednou to možná k něčemu bude. Ale kdybyste mi řekli, že včera bylo září, věřil bych vám. Protože když se zrovna teď dívám zpátky, mám skoro pocit, jako by se nic nestalo. Nedošlo k žádné závratné události, k žádné velké změně. Jenže pak si třeba vzpomenu, že umřel Ben, což rozhodně změna je. A bolí to. Paradoxně mám o to víc rád psy a mám chuť se ke každému vrhnout a zabořit mu nos do srsti, fascinují mě a těší ta gesta, které psi dělají. Ale zároveň už bych psa nechtěl, protože je to velká zodpovědnost, velké omezení. A já rád hromadím svobodu, kterou pak k ničemu nevyužívám. K čemu je ale člověku být omnipotentní, když cílem omnipotence je realizovat některé možností, čímž se jiné ztratí?
Nechci se ale utopit v nějakých metafyzických úvahách a metaforách. Mám tu skleničku whiskey a říkám si, že příští rok lepší nebude. Za celý ten rok jsem nebyl schopný udělat nic. Vyřešit si X., vyřešit si Střepa, vyřešit si priority ve vztahu a v životě. Téměř všechno, téměř celý život přede mnou leží úplně stejně jako před rokem. Ale z nějakého důvodu se cítím podvedený.
Nemyslím, že bych nevěřil na Pravou lásku. Dřív. Jenže věřit na pravou lásku může znamenat zůstat navždy sám. Věřit na lásku, na to, že každá láska je pravá a ta, která pravá není, není vůbec láska, je snazší. Navíc mi to přijde pravdivější. Čímž chci říct, že můj vztah není ideální, jsou v něm pochyby, ale je v něm láska. Proto v něm zůstávám a proto je to tak komplikované. Bez lásky nebo bez komplikací by to bylo krásně jednoduché.
Momentálně mám chuť se prostě položit někam a nechat věci být. Jenže to už dělám rok. Nejspíš. Přestože pořád něco dělám, třeba školu, neposunul jsem se nikam. Možná jsem až příliš posedlý vlastním rozvojem, růstem nebo čím... Ale myslím, že rok je příliš dlouhá doba na to, aby se nic nestalo.
Přestal jsem chodit k psycholožce. Dokud nebudu mít o čem mluvit. Nevím přesně, kdy to bylo, ale v průběhu roku jsem s ní mluvil o tom, že mi můj život přijde nezvykle klidný. A že mi to vadí. Jenže od té doby se nic nezměnilo. Je monotónní. Trápí mě stále ty stejné věci, jejichž řešení není o nic blíž. Navíc myslím, že se mi řešení nepřiblíží ani další rok. Neznám odpověď na nejdůležitější otázky, ale začínám tušit, že na ně vážně žádná neexistuje. Není žádný správný způsob, jak žít život. Nejspíš neexistuje nic jako co mám dělat se životem. Existuje jen co se životem dělat chci. A na to mám zas o rok míň. A vlastně pořád nevím, co to je. Nemělo by to být člověku celkem jasné, úplně hned?
Další věc je Grey. Možná už nic takového neexistuje. Grey je lež, nebo to přinejmenším není pravda, ne celá. A pravdu dělit nelze. Jediné pravdivé označení je , protože je v tom všechno. Je v tom Grey, ta blogová část, která se tak moc soustředí na vlastní prožívání a jednou nohou je stále v nějakém snu. Ale spadá tam i všechno další, třeba nadržený já. A to zmiňuji hlavně proto, že jedna z věcí, kterých jsem si za poslední rok všiml, je, že mám problém spojit cit a sexualitu. Spadá tam ale taky cokoliv dalšího. Já biolog, já filosof, já mluvící sprostě. Jenže žádná jména to nevystihnou, Tomáš o mně nic neříká a ani to příjmení nemá valnou výpovědní hodnotu. Takže prostě . K tomu můžu přidat ještě ten fakt, že mám občas pocit, že smysl tohohle blogu se ztratil. Že sem píšu jen ze zvyku a není to, co to bylo. Protože je to Greyův blog a Grey vlastně pořádně neexistuje.
Nic z toho, co se stalo před rokem, mi nepřijde tak staré. A já si z části říkám, že to byl vlastně dost zbytečný rok. Jenže na tom není co měnit. Příští rok bude nejspíš ještě zbytečnější a tak už to půjde dál a dál. Protože mám momentálně pocit, že není kam dál jít. Ty věci, se kterými nemůžu pohnout, jsou nehybné. S nimi se hýbat nedá. A s tím, co se hýbat dalo, jsem hýbal už dost.
Jedna z věcí je, že se nestal žádný přelom. Nikdo mi nepřekazil plány, nemusel jsem se vypořádávat s žádnou překážkou v cestě. Jediná vada na kráse je plán sám, ale ten jsem si vybral já sám.
Co mě těší je, že i imaginární lásky mají své řešení. Snad. Nevím, jak k tomu dojít, ale přátelství s Rackem mi jasně ukazuje, že i s člověkem, do kterého jste byli imaginárně zamilovaní nebo tak něco, můžete mít čistě kamarádský vztah bez očekávání. Kdy se něco takového objeví v případě Střepa, těžko říct.
Vzpomínám, jak jsem před rokem ještě o zkouškovém ležel sám doma ve vaně a poslouchal Kim Carnes a z nějakého důvodu mi její poslední album přišlo naprosto kouzelné.
Pořád jsem plný snů, ale taky jsem už delší dobu až nezvykle zakotvený v realitě. Kdybych si vzal celý poslední rok, našel bych jen málo chvil, při kterých bych nějak pořádně snil. I city popisuji víc zemitě, reálně a hmatatelně. Pořád jsem patetický, ale přeci jen je ten patos bližší zemi, hmotě a skutečnosti. A tak mě pro ten rok života napadají slova jako kotva a obrazy jako velmi klidné a celkem nevýrazné jezero... buď někde daleko od lidí a nebo přímo na návsi nějaké miniaturní vesničky jako je Starkoč (ta u Čáslavi).
Pomalu zaíčnám cítit alkohol, ale s hodnocením roku mi, samozřejmě, nepomáhá. Nemůžu si pomoct, ale je těžké být mnou. Jenže je těžké být kýmkoliv. Jenže být mnou je to jediné, co znám.
Ještě bych mohl zmínit mou jazykovou neschopnost, vzrůstající repetitivnost určitých výrazů, slovních spojení, ba dokonce vět. Mohl bych mluvit o hodně věcech. Ale fakt je, že za poslední rok se odehrával Střep, Střep, Střep a Střep, potom zas kluk z vývjovky a kluk z vývovojovky a takhle je to asi vždycky. Už bych se z toho nezdravého obdivu pro krásu měl vyléčit. Jenže léčbu musí provádět lékař a kdo umí léčit tyhle hovna? A stejně jako cizí krásou jsem posedlý i tou vlastní.
Chvílemi mi osmdesátá léta připadají jako ideální období pro život a pak zas ne. Současnost je sladká, i když si to neuvědomujeme. Možná nejtolerantnější doba, přestože je pořád neskutečně netolerantní. A já bych pořád chtěl být něčím víc. Hudebníkem, spisovatelem, umělcem, něčím. Někým. A furt si nechci přiznat, že s největší pravděpodobností nikým takovým nebudu a že všechny ty představy, které občas mívám a které mě vždy naprosto vytrhnou z reality, jsou jen snůška blbostí hodných tak možná mysli desetiletého dítěte.
A tak si dovolím jeden poslech Go long od Joanny, aneb té možná nejdražší písničky, jaká pro mě existuje, a kterou si pořádám jen velmi zřídka, aby neztratila svoje kouzlo. Potom mi vytrysknou slzy a všechny ty Střepy se zdají jako směšná nicotnost proti téhle bolesti, kterou pojmenovat nedovedu a která obsahuje celý můj život, především ten fakt, že žít je tak těžké a žít správně, i když nic takového neexistuje, je ještě těžší. Fakt, že můj život vůbec není takový, jaký by být měl nebo jaký bych ho chtěl, ale zároveň nevím, co na něm měnit. Ale i ta utěšující skutečnost, že ať se stane cokoliv, existuje pár dokonalých věcí. Třeba právě ty chvíle s Go long, jakkoliv dovedou být bolestivé a připomínat mi, kdo jsem dřív byl a už nejsem. Tohle jsou nejspíš polesdní slzy dvacátého druhého roku mého života (resp. dvacátého třetího, protože narozeniny vlastně slaví dovršení toho kterého roku) a možná by s nimi bylo nejlepší dát dobrou noc, ale musím ještě připomenout tu chvíli, se kterou mám Go long spojenou. Jak ležím v lese na lavičce a koukám na nebe, na kterém plují mraky celý svět je tak dokonalý. A jak v těch mracích vidím tajemství, které nedovedu pochopit a které se mi ve vzpomínkách překrucuje. Ale mám ho zapsané v knize, která měla sloužit jako můj deník a místo toho se na ni práší.
Něco mám na svém životě přeci jen rád. Těžko to pojmenovat, popsat, nebo cokoliv. Jsou to možná tyhle chvíle a nebo ještě spíš ten způsob, jakým je vnímám. To, že mi mé vnímání světa právě takové chvíle umožňuje.


A navzdory všemu mě nejvíc děsi to dvojverší, ve kterém zpívá:
"Who will take care of you
when you're old and dying"
Stejně jako dalších kolik věcí, na které jsem dnes narazil, a které mi připomínají, že vážně stárnu. Že ten strach není jen nějaká malichernost, ale předzvěst toho, že jednou mi bude čtyřicet, padesát a možná i sedmdesát, budu starý a ošklivý a pokud se sebou nic neudělám, budu potřebovat dvacetileté přátele, protože i lidé mladší než já už jsou občas někde jinde. A já mám vážně strach, že zamrzám a už se nikdy nehnu, vevnitř zůstanu jako dětinský dvacetiletý pitomec, ale schránku budu mít vrásčitou a všichni mě budou mít za starce. A já stařec budu. A přesně takový, jaký být nechci.
A díky bohu za Joannu Newsom, protože i v tu chvíli si budu snad moct sednout do houpacího křesla s pořádným hrnkem slazeného earl greye a ještě jednou si před smrtí vychutnat plnými doušky neskonalou dokonalost Go Long - a tím spíš, že v té době už bude vážně hrozit, že to je naposled.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 -- -- | Web | 31. července 2015 v 10:11 | Reagovat

"Jenže léčbu musí provádět lékař a kdo umí léčit tyhle hovna?"

2 Malé kotě Malé kotě | Web | 31. července 2015 v 12:06 | Reagovat

Nemyslím si, že by se za ten rok u tebe nic nezměnilo, spíš to jen pořádně nevidíš, právě proto, že jsi pořád ty. (A je to jediné, co znáš. To mě trochu vyděsilo, nebudu lhát.) Možná jen chybí takové ty velké mezníky, které ti připomínají, že něco bylo a teď je to jiné.
Něco z tvého „já“ si třeba řeklo, že to chce pauzu. Všichni a všechno nejspíš potřebují občas „vypustit“, i když dobře chápu, že to může být dost frustrující, cítit se takto zaseklý, zvláště pak, když to trvá delší dobu. Já nevím, třeba zkus přestat řešit a dělat věci, co řešíš/děláš teď, pusť se do něčeho nového, v čem se posuneš a některé odpovědi na současné problémy se ti objeví samy, věci budou v pohybu. Nebo si zajdi k té psycholožce, nevypadá to, že bys neměl co říct. Mohla by tě postrčit správným směrem.

Grey tu je. Zbytek „tebe“ ho asi trochu odstrčil, utlačuje ho, ale nezmizel. Jen jsi poslední měsíce víc „lidský“ a ta tvoje „nadpozemskost“ (nebo, dejme tomu, sentiment) se trochu ztrácí. Ale to není špatně. Není špatné psát, i když si myslíš, že je to třeba zbytečné. Každý se někam vyvíjí. A co ty víš, jak to bude za týden, měsíc, rok?

Spousta věcí potřebuje prostě čas. Něčemu nestačí „jen“ rok, něco potřebuje daleko víc. Sám bys to měl vědět, když cvičíš :). Tak neupadej do deprese z toho, že se nic nemění. Pořád lepší mladá duše ve starém těle, než aby to bylo naopak, tedy minimálně podle mě.

Rád bych ten komentář odlehčil a popřál ti k narozeninám. (Facebook je na mě letos moc mainstream.) Takže ti přeju všechno nejlepší, hodně zdraví, lásky, trpělivosti, školních i životních úspěchů a všech těch věcí, které se tak běžně přejí. Věřím, že budeš i za rok (i za dva, deset, padesát) pořád stejně úžasný přítel nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní. Snad se ti podaří vyřešit i alespoň část tvých záležitostí a za rok budeš psát ve veselejším duchu...:)

3 bludickka bludickka | 31. července 2015 v 13:57 | Reagovat

Ty mi dáváš, s tímhle svým rébusem. Datum zveřejnění dnes 0:59 - a až se zítra probudím, a poslední noc. Máš narozky dnes nebo zítra? Předpokládám, že dneska. Jestli ano, tak ti přeju jen to nejlepší a ať všechno o čem píšeš se vyvine tak, jak by sis přál. To, co tě trápí, aby zmizelo. To, co tě těší, aby zůstalo a ještě se to prohloubilo. To, nad čím marně přemýšlíš, aby se vyřešilo. Zkrátka, abys cítil že vedeš spokojený a naplněný život!
Já mám narozeniny za deset dní. A kulaté dokonce :/ A taky mě mrzí představa, že to bude prostě úplně průměrný den a nestane se nic výjimečného. Nevím, proč je to pro mě tak důležité, aby ten den byl speciální. Ale už teď jsem zklamaná, protože vím, že nebude.
Přemýšlím, že si třeba udělám někam výlet, nebo nevím. Mohla bych se pozvat na oběd :D :D Někam do nějaký nóbl restaurace :) Vymysli si taky něco príma, ať máš pocit, že sis to užil. Něco, co neděláš každý den. Něco speciálního :)
Taky jsem teď s blížícíma se narozeninama v takové přemýšlecí fázi jako ty. A posouvání se v ní hodně figuruje. A dost mě ten "neposun" nebo posun k horšímu děsí. Představovala jsem si, že budu vést jinej život.
A taky mám pocit, že příští rok lepší nebude! Ale třeba můžeme vyvinout maximální úsilí a pokusit se si ho lepším udělat! Udělat ho míň zbytečným. Víc posouvacím.
To, co jsi napsal, že tě mrzí, že sis nevyřešil, si přece můžeš začít řešit teď! Víš, co chceš, co potřebuješ, takže směle do toho :)   -- Vyřešit si X., vyřešit si Střepa, vyřešit si priority ve vztahu a v životě. (víš co chceš, to je základ, můžeš na tom pracovat.) Když ti vadí monotónost života, představ si, jak by měl vypadat, aby takový nudný nebyl. Jaké by to bylo? Co pro to můžeš (a chceš) udělat?
Pravá láska? Na které misce vah to momentálně mám? Věřím? A jak si ji představuju? Asi pořád stejně. Ale pořád míň věřím? Asi že mám moc idealistické a nenaplnitelné představy?
(Zajímalo by mě, jestli komentáře mají omezený počet znaků :D )
Přesně tak. Začala jsem chápat, že se až moc let ptám na stále stejné věci, a že se odpovědi prostě nejspíš nikdy nedozvím, protože neexistují. Jenže já bych prostě potřebovala vědět alespoň něco. Nemusel by to být podrobný návod na život (i když to by bylo ideální), ale aspoň nějaké zásadní kudy nebo proč nebo jak...
Taky už jsem si to říkala tolikrát - Je těžké být mnou. Možná někteří, kdyby museli být mnou, by to už dávno zabalili:)
Připomnělo mi to oblíbené úryvek z jedné mé oblíbené básně
Život je tvrdej, pro toho, kdo je měkkej.
A chápu i ten závěr. Ač je všechno jakékoliv, někdy si nedovedu představit, že bych měla žít život bez té svojí "křekhosti", citlivosti, přemýšlivosti, sentimentality,...
A totálně totálně totálně jsem zamrzla. A už se to stává skutečností, že většina nových známých jsou mladší než já, na některých akcích často patřím k těm starším účastníkům... a pak se někde opiju a mám chuť líbat osmnáctileté holky a říkám si, že jsem na tohle už sakra stará. Ale stará jsem jen tím číslem, co mi za chvíli zase poskočí kupředu, ale uvnitř jsem pořád stejná holčička, jako třeba před třinácti lety.

4 Myšák Myšák | Web | 31. července 2015 v 14:03 | Reagovat

Dovolím si jedno kýčovité "Všechno nejlepší!" :-)

5 grey.t grey.t | E-mail | Web | 31. července 2015 v 23:21 | Reagovat

[3]: Bludičko, hrozně moc děkuji za tak úžasný komentář a za to přání. A pochopila jsi správně. Měl jsem v úmyslu to publikovat už před půlnocí a nebo to vydat až během dneška, ale to by pak bylo matoucí ještě víc. Každopádně chápu, že když vyjde něco po půlnoci a mluvíš o zítřku, je trochu oříšek si to přelouskat.
Zítra se snad vyjádřím nějak komplexněji ke zbytku toho komentáře, stejně tak i k předchozímu komentáři od Kotěte, kterému rovněž ze srdce děkuji za krásné přání :)

[4]: A tobě taky děkuji a nijak kýčovité mi to nepřišlo :) :D

6 Alétheia Alétheia | 11. září 2015 v 14:47 | Reagovat

Ach jo, andílku, bylo by ode mě hrozně pokrytecké Ti tu teď napsat, ať si z těch myšlenek neděláš starosti a nejsi smutný, protože přesně takhle jsem loni na svoje narozeniny bilancovala taky (i když jsem si to nikam takhle hezky a systematicky nenapsala, tím spíš né na blog). A jako by každé další narozeniny byly čím dál depresivnější; letos bych je potřebovala nějak úplně přeskočit, abych si nevzpomněla na to všechno, co se zkazilo, tedy za předpokladu, že v té době už s tím budu aspoň trošku srovnaná... Asi nikdy nepochopím ty lidi, kteří mají rádi své narozeniny, těší se na ně a mluví o nich. Možná v dětství kvůli dárkům, možná v dospělosti kvůli pozornosti, možná kvůli zámince proč pozvat všechny své přátele dohromady a pořádně se při té příležitosti opít. Ale mě dárky a pozornost nezajímají a přátelé by se stejně nikdy nesešli (a já se neopila), QED, takže jediné, co na tom zbývá, je ten stísňující pocit, že zase utekl rok a já jsem nic nedokázala, plus ještě k tomu strach už měsíc předem, že ten den bude zase hrozné utrpení.... Tak doufám, že Tvé narozeniny byly nakonec lepší, než jak jsi popisoval. - A že Ti přátelé napsali. (o=0 A že další rok bude pro Tebe co nejlepší a nezapomenutelný. A promiň, že Ti to sem píšu až teď, ale v den Tvých narozenin, jsem si stihla přečíst jen několik odstavců. Což je neomluvitelné. xo=

7 Alétheia Alétheia | 11. září 2015 v 14:49 | Reagovat

No, prostě si na tom dělám starosti z toho, že Tvůj článek vyzněl tak smutně a zlověstně (aspoň pro mě). To nechci. )o,= Můžu Ti když tak nějak pomoci?...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama