Když chci zachytit ten proud - je široký jako řeka a smysly ho téměř nemůžou pojmout -, když se ho snažím převést na slova, stane se z něj nechutně tenký čůrek, který se hodí možná jako první ranní pro doktorku. Ale o tom proudu nic neřekne. A možná mám chuť rezignovat. Na všechno zachytávání, protože je to nakonec neupřímné, neestetické a je to prostě k ničemu.
Jsem nikdo. Tohle zjištění mi už asi posté dochází, když jedu autobusem a vzpomínám. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem někde byl a na chvíle, kdy jsem na ty chvíle vzpomínal. Pak vzpomínám zas na jiné věci a nakonec mám pocit, že není nic jiného. Že jsem jen amorfní hmota, která vždy přejímá tvar, ale sám žádnou povahu, žádný tvar nemám. Možná je to jen další z nesmyslných, nic neřikajících pocitů. Ale možná není od věci si občas připomenout pravdu - že mám občas pocit, že všechny ty radosti a krásy života jsou jen lež, jenom fasáda. A já jsem dobrý lhář a dobrý zedník a tak to člověku chvíli nedojde.
Jenže podobné pocity se nakonec rozplynou v každodennosti. Není čas mít depresi, není čas myslet na to, že někdy je prostě smysluplnější nežít než žít. A možná je to dobře. Kdo ví. Jen si občas říkám, že mě už nebaví hrát podle pravidel tohohle světa. Je jedno, jestli tím myslím, že mi nikdy nenarostou křídla nebo že musím mít práci, abych se uživil. A že případná svoboda je možná až po osmihodinové pracovní době a o víkendech.
K čemu pak člověku je, že může po večerech poslouchat nějaký současný jazz a upíjet ze sklenice whiskey a cítit se tak neuvěřitelně blaženě a povzneseně. Ještě nejsem dospělý. Nestojím na vlastních nohách. Ta hlavní zkouška teprve přijde. Jestli dovedu být takový v době, kdy se budu muset sám postarat o všechno.
A další chvíle jsou ty, kdy bych nejradši byl zase sám. Hledání partnera mi přijde jako hra. Nezáleží na tom, jestli rande vyjde. I když to může nesmírně bolet. A proti tomu stojí vztah. Jako něco vážného, co má do hry hodně daleko. Protože najednou není prohra jen malicherná bolest, ale katastrofa. Konec něčeho velkého.
Jenže takhle se to brát nakonec nedá. Někdy nás do smrti budou bolet i nenaplněné lásky a nikdo s tím nic nenadělá.
Ve snech dělám pokusy se svým psem a snažím se vyzkoumat, jak psi loví myši. Jenže můj starý pes, který ve snu vypadá ještě bělejší, huňatější a roztomilejší, k myši jen čuchne a pak usne. A když to vyprávím dědovi, tak se mi dostane odpovědi, že na to mi neskočí, protože pes už je půl roku mrtvý. Najednou mi to dochází. Jsem smutný. A vydám se hledat na pokus jiného psa - a naháním smečku po nějakém divném hradu, kde na mě někdo volá z okna hospody.
A ráno si uvědomím, že nežije ani ten děda. Co hůř, že si ho ani pořádně nepamatuju, přestože jsem ho znal šestnáct let nebo kolik.
Jindy prý ze spaní volám Adama. Ač žádného neznám.
Jindy prý ze spaní volám Adama. Ač žádného neznám.
A co Eva?