Červenec 2015

Dvacet dva

31. července 2015 v 0:59 | Grey.t |  Zážitky a události
Čeká mě poslední noc, kdy budu ještě usínat jako dvaadvacetiletý. Až se ráno vzbudím, bude mi o rok víc. Je to sice jen číslo, ale to číslo si zaslouží nějaké shrnutí. Trochu mě mrzí, že zítřek bude vlastně úplně stejný jako každý jiný prázdninový den. Kromě několika telefonátů od rodiny, které mě sice z části potěší, ale z části mě budou i otravovat, mě vlastně nečeká nic. Možná pár zpráv na facebooku - a pár z nich možná přijde i od lidí, od kterých bych je vážně chtěl.
Nevím, jak si vlastně ten narozeninový den okořenit. Čekáním na zápis předmětů, nejspíš, protože nic lepšího mě nečeká.
Každopádně myslím, že bych si rád shrnul ten rok. Nejlíp dřív, než půjdu spát, i když jsem to původně chtěl udělat až zítra. A možná to nechám vyjít zítra... třeba v 8:40?
Abych pravdu řekl, nemám pocit, že bych se za poslední rok někam výrazně posunul. Skoro jako bych spíš sbíral údaje a nic nevytvářel. Pořád pozoruji, hromadím a jednou to možná k něčemu bude. Ale kdybyste mi řekli, že včera bylo září, věřil bych vám. Protože když se zrovna teď dívám zpátky, mám skoro pocit, jako by se nic nestalo. Nedošlo k žádné závratné události, k žádné velké změně. Jenže pak si třeba vzpomenu, že umřel Ben, což rozhodně změna je. A bolí to. Paradoxně mám o to víc rád psy a mám chuť se ke každému vrhnout a zabořit mu nos do srsti, fascinují mě a těší ta gesta, které psi dělají. Ale zároveň už bych psa nechtěl, protože je to velká zodpovědnost, velké omezení. A já rád hromadím svobodu, kterou pak k ničemu nevyužívám. K čemu je ale člověku být omnipotentní, když cílem omnipotence je realizovat některé možností, čímž se jiné ztratí?
Nechci se ale utopit v nějakých metafyzických úvahách a metaforách. Mám tu skleničku whiskey a říkám si, že příští rok lepší nebude. Za celý ten rok jsem nebyl schopný udělat nic. Vyřešit si X., vyřešit si Střepa, vyřešit si priority ve vztahu a v životě. Téměř všechno, téměř celý život přede mnou leží úplně stejně jako před rokem. Ale z nějakého důvodu se cítím podvedený.
Nemyslím, že bych nevěřil na Pravou lásku. Dřív. Jenže věřit na pravou lásku může znamenat zůstat navždy sám. Věřit na lásku, na to, že každá láska je pravá a ta, která pravá není, není vůbec láska, je snazší. Navíc mi to přijde pravdivější. Čímž chci říct, že můj vztah není ideální, jsou v něm pochyby, ale je v něm láska. Proto v něm zůstávám a proto je to tak komplikované. Bez lásky nebo bez komplikací by to bylo krásně jednoduché.
Momentálně mám chuť se prostě položit někam a nechat věci být. Jenže to už dělám rok. Nejspíš. Přestože pořád něco dělám, třeba školu, neposunul jsem se nikam. Možná jsem až příliš posedlý vlastním rozvojem, růstem nebo čím... Ale myslím, že rok je příliš dlouhá doba na to, aby se nic nestalo.
Přestal jsem chodit k psycholožce. Dokud nebudu mít o čem mluvit. Nevím přesně, kdy to bylo, ale v průběhu roku jsem s ní mluvil o tom, že mi můj život přijde nezvykle klidný. A že mi to vadí. Jenže od té doby se nic nezměnilo. Je monotónní. Trápí mě stále ty stejné věci, jejichž řešení není o nic blíž. Navíc myslím, že se mi řešení nepřiblíží ani další rok. Neznám odpověď na nejdůležitější otázky, ale začínám tušit, že na ně vážně žádná neexistuje. Není žádný správný způsob, jak žít život. Nejspíš neexistuje nic jako co mám dělat se životem. Existuje jen co se životem dělat chci. A na to mám zas o rok míň. A vlastně pořád nevím, co to je. Nemělo by to být člověku celkem jasné, úplně hned?
Další věc je Grey. Možná už nic takového neexistuje. Grey je lež, nebo to přinejmenším není pravda, ne celá. A pravdu dělit nelze. Jediné pravdivé označení je , protože je v tom všechno. Je v tom Grey, ta blogová část, která se tak moc soustředí na vlastní prožívání a jednou nohou je stále v nějakém snu. Ale spadá tam i všechno další, třeba nadržený já. A to zmiňuji hlavně proto, že jedna z věcí, kterých jsem si za poslední rok všiml, je, že mám problém spojit cit a sexualitu. Spadá tam ale taky cokoliv dalšího. Já biolog, já filosof, já mluvící sprostě. Jenže žádná jména to nevystihnou, Tomáš o mně nic neříká a ani to příjmení nemá valnou výpovědní hodnotu. Takže prostě . K tomu můžu přidat ještě ten fakt, že mám občas pocit, že smysl tohohle blogu se ztratil. Že sem píšu jen ze zvyku a není to, co to bylo. Protože je to Greyův blog a Grey vlastně pořádně neexistuje.
Nic z toho, co se stalo před rokem, mi nepřijde tak staré. A já si z části říkám, že to byl vlastně dost zbytečný rok. Jenže na tom není co měnit. Příští rok bude nejspíš ještě zbytečnější a tak už to půjde dál a dál. Protože mám momentálně pocit, že není kam dál jít. Ty věci, se kterými nemůžu pohnout, jsou nehybné. S nimi se hýbat nedá. A s tím, co se hýbat dalo, jsem hýbal už dost.
Jedna z věcí je, že se nestal žádný přelom. Nikdo mi nepřekazil plány, nemusel jsem se vypořádávat s žádnou překážkou v cestě. Jediná vada na kráse je plán sám, ale ten jsem si vybral já sám.
Co mě těší je, že i imaginární lásky mají své řešení. Snad. Nevím, jak k tomu dojít, ale přátelství s Rackem mi jasně ukazuje, že i s člověkem, do kterého jste byli imaginárně zamilovaní nebo tak něco, můžete mít čistě kamarádský vztah bez očekávání. Kdy se něco takového objeví v případě Střepa, těžko říct.
Vzpomínám, jak jsem před rokem ještě o zkouškovém ležel sám doma ve vaně a poslouchal Kim Carnes a z nějakého důvodu mi její poslední album přišlo naprosto kouzelné.
Pořád jsem plný snů, ale taky jsem už delší dobu až nezvykle zakotvený v realitě. Kdybych si vzal celý poslední rok, našel bych jen málo chvil, při kterých bych nějak pořádně snil. I city popisuji víc zemitě, reálně a hmatatelně. Pořád jsem patetický, ale přeci jen je ten patos bližší zemi, hmotě a skutečnosti. A tak mě pro ten rok života napadají slova jako kotva a obrazy jako velmi klidné a celkem nevýrazné jezero... buď někde daleko od lidí a nebo přímo na návsi nějaké miniaturní vesničky jako je Starkoč (ta u Čáslavi).
Pomalu zaíčnám cítit alkohol, ale s hodnocením roku mi, samozřejmě, nepomáhá. Nemůžu si pomoct, ale je těžké být mnou. Jenže je těžké být kýmkoliv. Jenže být mnou je to jediné, co znám.
Ještě bych mohl zmínit mou jazykovou neschopnost, vzrůstající repetitivnost určitých výrazů, slovních spojení, ba dokonce vět. Mohl bych mluvit o hodně věcech. Ale fakt je, že za poslední rok se odehrával Střep, Střep, Střep a Střep, potom zas kluk z vývjovky a kluk z vývovojovky a takhle je to asi vždycky. Už bych se z toho nezdravého obdivu pro krásu měl vyléčit. Jenže léčbu musí provádět lékař a kdo umí léčit tyhle hovna? A stejně jako cizí krásou jsem posedlý i tou vlastní.
Chvílemi mi osmdesátá léta připadají jako ideální období pro život a pak zas ne. Současnost je sladká, i když si to neuvědomujeme. Možná nejtolerantnější doba, přestože je pořád neskutečně netolerantní. A já bych pořád chtěl být něčím víc. Hudebníkem, spisovatelem, umělcem, něčím. Někým. A furt si nechci přiznat, že s největší pravděpodobností nikým takovým nebudu a že všechny ty představy, které občas mívám a které mě vždy naprosto vytrhnou z reality, jsou jen snůška blbostí hodných tak možná mysli desetiletého dítěte.
A tak si dovolím jeden poslech Go long od Joanny, aneb té možná nejdražší písničky, jaká pro mě existuje, a kterou si pořádám jen velmi zřídka, aby neztratila svoje kouzlo. Potom mi vytrysknou slzy a všechny ty Střepy se zdají jako směšná nicotnost proti téhle bolesti, kterou pojmenovat nedovedu a která obsahuje celý můj život, především ten fakt, že žít je tak těžké a žít správně, i když nic takového neexistuje, je ještě těžší. Fakt, že můj život vůbec není takový, jaký by být měl nebo jaký bych ho chtěl, ale zároveň nevím, co na něm měnit. Ale i ta utěšující skutečnost, že ať se stane cokoliv, existuje pár dokonalých věcí. Třeba právě ty chvíle s Go long, jakkoliv dovedou být bolestivé a připomínat mi, kdo jsem dřív byl a už nejsem. Tohle jsou nejspíš polesdní slzy dvacátého druhého roku mého života (resp. dvacátého třetího, protože narozeniny vlastně slaví dovršení toho kterého roku) a možná by s nimi bylo nejlepší dát dobrou noc, ale musím ještě připomenout tu chvíli, se kterou mám Go long spojenou. Jak ležím v lese na lavičce a koukám na nebe, na kterém plují mraky celý svět je tak dokonalý. A jak v těch mracích vidím tajemství, které nedovedu pochopit a které se mi ve vzpomínkách překrucuje. Ale mám ho zapsané v knize, která měla sloužit jako můj deník a místo toho se na ni práší.
Něco mám na svém životě přeci jen rád. Těžko to pojmenovat, popsat, nebo cokoliv. Jsou to možná tyhle chvíle a nebo ještě spíš ten způsob, jakým je vnímám. To, že mi mé vnímání světa právě takové chvíle umožňuje.


A navzdory všemu mě nejvíc děsi to dvojverší, ve kterém zpívá:
"Who will take care of you
when you're old and dying"
Stejně jako dalších kolik věcí, na které jsem dnes narazil, a které mi připomínají, že vážně stárnu. Že ten strach není jen nějaká malichernost, ale předzvěst toho, že jednou mi bude čtyřicet, padesát a možná i sedmdesát, budu starý a ošklivý a pokud se sebou nic neudělám, budu potřebovat dvacetileté přátele, protože i lidé mladší než já už jsou občas někde jinde. A já mám vážně strach, že zamrzám a už se nikdy nehnu, vevnitř zůstanu jako dětinský dvacetiletý pitomec, ale schránku budu mít vrásčitou a všichni mě budou mít za starce. A já stařec budu. A přesně takový, jaký být nechci.
A díky bohu za Joannu Newsom, protože i v tu chvíli si budu snad moct sednout do houpacího křesla s pořádným hrnkem slazeného earl greye a ještě jednou si před smrtí vychutnat plnými doušky neskonalou dokonalost Go Long - a tím spíš, že v té době už bude vážně hrozit, že to je naposled.

Marissa Nadler

30. července 2015 v 18:35 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Poslechnout si čtyři alba alternativního country, dreampopu a indiefolku v řadě je přeci jen trochu moc. To by se dalo chápat jako výtka, ale ve chvíli, kdy jste ochotní jít i do pátého, je to vlastně kompliment. I přes nezanedbatelné opakování některých country prvků, které člověku začnou opravdu lézt na nervy, ve mně zbývá i chuť pokračovat v poslechu.
Mluvím teď o Marisse Nadler, americké písničkářce, která se věnuje něčemu, co by se dalo chápat jako směs country a indiefolku. Její tvorba chvílemi může připomínat Joannu Newsom, Melanie, Vashti Bunyan a zpěvem mi párkrát evokovala i Lanu Del Rey.
Dominantním nástrojem prvních čtyř alb - víc jsem jich zatím neslyšel, ale začínám poslouchat páté a myslím, že to bude stejný případ - je kytara. Vybrnkávané melodie podkreslují, možná trochu monotónně, příjemný hlas, který chvílemi buduje veškerou melodičnost písní, jindy se zas oddá emotivní jednotvárrnosti, a v tom případě brání nudě pro změnu doprovodné nástroje.
Na první poslech působí hudba opravdu uklidňujícím dojmem. Máte chuť si uvařit šálek čaje, schoulit se do křesla a za pomalého uskrávání rozjímat a koukat se z okna, jak se hýbou listy na stromech. Jak se vám hudba dostává víc pod kůži, můžete si pak všimnout, že ten tak snadno získaný klid najednou narušují chvilkové nárazy emocí. V tom přílivu velmi klidných a vlastně předvídatelných melodií se nečekaně ozve něco jiného, silného. Může to být zajímavý verš, jemná nuance v melodii, pár velmi povedených tónů a nebo vlastně cokoliv. To sice znenadání zmizí, zatímco ten klidný jednotvárný proud pokračuje, ale ve vás dál doznívá pocit, na který jste vlastně čekali, aniž jste o tom věděli.
Jednotvárnost se zde dá použít z části jako kompliment, ale ve velké míře také jako vada na kráse. V určité chvíli si totiž uvědomíte, že v celém tom proudu zůstává až moc prostoru pro něco zajímavého. Těch pár kouzelných okamžiků jistě stálo za to, ale potom je tu ta zdrcující míra monotónnosti, na jejímž pozadí to sice chvíli vyniká, ale v určitý moment se v ní ta krása začne utápět. Marissa sice obvykle přispěchá na poslední chvíli, když už chcete sáhnout po jiné hudbě, s něčím, co vám zastaví ruku a znovu si tím získá vaši náklonnost, ale myslím, že by udělala líp, kdyby přispěchala přeci jen o trochu dřív.
Fakt je, že Marissině hudbě je spousta věcí, které vám můžou vadit. Jednotvárnost je asi nejvýraznější, ale i zmíněné country prvky můžou člověku trochu pokazit celkový dojem. Celé je to sice kompenzované zajímavými momenty v textu i hudbě, ale jestli to stačí, záleží na toleranci posluchače.
Mezi všemi dosud slyšenými skladbami bych rád vyzdvihnul Virginii a Annabelle Lee, The little famous song, Horses and their kin, Rachel, Feathers, která mě bůhvíčím dojala skoro k slzám, The whole is wide, Loner, nebo třeba Baby I will leave you in the morning.
Pokud si chcete udělat příjemnou odpočinkovou chvíli v jakékoliv části dne a nevadí vám hudba, která není postavená na chytlavých melodiích a výrazném rytmu, můžu vám Marissu jedině doporučit.

Skica 2

28. července 2015 v 23:43 | Grey.t |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Horko byla první věc, kterou by zmínil, kdyby chtěl popsat ten okamžik. Vedro, které se do člověka vsakuje s takovou intenzitou, že i vteřina se vleče jako unavená věčnost. Přesně taková byla jeho chvíle - unavená, ne ospalá, ani lenivá. Paprsky mu vytahovaly z potních žláz kapky slané tekutiny, takže by se jeho kůže leskla, kdyby se na ni někdo díval. Ale že se nikdo nedíval, neleskla se, jako padající strom nevydává žádný zvuk, dokud v okolí není nikdo, kdo by ho slyšel. Aspoň tak se to říká a může se pokračovat třeba s červeností rajčete.
Potom tu byla tráva, světle zelená, jak skrz ní prosvítaly paprsky poledního nebo mírně odpoledního slunce. Nevěděl, jak dlouho už tam leží. To horko mu vždycky potáhlo mysl mléčným plakem, na kterém se jako na plátně odehrávaly scény zdánlivě vzdálené přítomnosti, tomu pověstnému tady a teď. Skutečný přítomný okamžik, napadlo ho, musí být ale se vším všudy. I s nepřítomností, která plyne ze vzpomínek, myšlenek, snů a všeho, co se člověku právě žene hlavou. Sice se pak člověk vzdálí čekání na tu dívku, co má hlavu jako roztomilý kaštan - to byl důvod, proč si do trávy v parku kdy lehnul. Bylo každopádně příjemnější nečekat a nořit se do mléčného plaku. Místo modrého nebe měl před očima oranžovorudé nitky, které pulzovaly ve zvláštním rytmu, měnily tvar i odstíny, dokud znovu na chvíli neotevřel oči a nenechal si sluncem vypálit černý flek do sítnice. A ten byl širší a větší, až se z něj stala černá noc, ale když už myslel, že se do něj ponoří úplně celý a ztratí vědomí, vyrazily na jeho pozadí zase kapiláry. Už nikdy neusnu, lekl se najednou. Opřel se o lokty, vstal a svět kolem něj nabral na intenzitě, až se mu na chvíli zamotala hlava. O kus dál vřískaly děti - kdyby ho napadlo pištivější a nepříjemnější slovo než vřískat, použil by ho. Kaštanovitou hlavu stále nikde neviděl, ale naneštěstí zahlédl hodiny. Už tu měla být. A s hodinami se v něm objevil pocit nepříjemného bodnutí, které, když si opět položil hlavu do trávy, se rozlilo po celém těle a v řídké směsi se míchalo s tím vedrem, až se mu udělalo vážně zle a nemohl téměř dýchat.
Nenáviděl ji! Tak hrozně tu ženskou nenáviděl, připomněl si. To už je popáté a je to k zlosti. K vzteku. K smutku. Proč na ni pořád čeká, pokáral se, i když to nikdy nemá smysl. Ležel v trávě dál a snažil se dýchat. Ještě chvíli, říkal si. Počkám. Letní parno stále probouzelo nesmyslné fantazie a on se jen stěží bránil absurdním představám, které se nakonec proměnily v sny, snad proto, že dlouho nepil, nebo prostě už nechtěl být vzhůru.
Probudil se zimou a první, na co si mohl stěžovat, byla nesmírně těžká, bolavá ruka. Nemohl se ani zvednout a pod zavřenými víčky viděl jenom tmu, což mu naznačilo, že už dávno není počasí, které by lákalo k odpočinku v trávě. Nebylo však po setmění, slunce zašlo za kopec a foukal vítr, ne moc, ale dost chladně na to, aby mu zima přes nervy nalezla až do spánku. Pravou rukou si otřel obličej a když se podíval na levou, uviděl tam dívku, která nepochybně neměla hlavu ani zdaleka podobnou jakémukoliv kaštanu. Přesto to byla ona, to nemohl popřít. Ležela vedle něj a objímala jeho ruku. Nejdřív se v něm rozlilo příjemné teplo, jako když člověk vleze do koupele, která má přesně tu správnou teplotu. Sledoval obličej dívky a marně v něm hledal známky kaštanů, až se to teplo začalo měnit v hořký pocit, jaký ve vaně asi nikdo nezažil, pokud tam nepil spálený a přelouhovaný zelený čaj, který ještě ke všemu vychladl. Kaštany prostě nikde nebyly a ta dívka byla najednou jen obyčejná běhna, co si hraje a nestojí za žádné čekání, natož - podíval se na hodinky - tříhodinové. Mírně znechuceně vyprostil ruku z jejího objetí a už se chystal odejít, když ho napadlo, že dívka skrývá to své kouzlo pod víčky a nebo ve své řeči. Sklonil se k ní, protože kaštany za to stojí, řekl si, a jemně jí zahýbal ramenem. Otevřela oči, které vypadaly spíš jako seschlé kiwi a medovým hlasem zašeptala, že se trochu zpozdila.
Ale ten med. To kiwi. To je nechutná kombinace, rozčilil se. A on se kvůli tomu vrací a ztrácí dalších několik minut. Promiň, omluvil se, protože chtěl slyšet omluvu od ní. Ne omluvu za zpoždění, ale omluvu za tu kaštanovou lež. Jenže ona se jen přeslazeně koukala kyselýma očima (a on měl najednou chuť vzít si lžičku a vydlabat je, protože jindy měl kiwi rád) a neříkala vůbec nic. Zdrželo ho u ní jen to, že chtěl vážně vědět, kam schovala tu svou bývalou podobu. Když se pozdě v noci rozloučili, odpověď stále neznal. Měl ale pocit, že příště už nebude muset čekat, snad proto, že už nežil tou vášní pro kaštany. Nezbyla z nich ani slupka, zato medu přibývalo, až se v něm celá utopila a on ji už nikdy nechtěl vidět.

Špetka

26. července 2015 v 23:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Je toho tolik, o čem bych chtěl nebo mohl mluvit, ale kdykoliv se chystám začít, neřeknu nic. A tak mlčím i tady. Jsou věci, které by si zasloužily zachytit. Třeba to nádherné odpoledne s mou zlatovlasou Pistolnicí, Kopretinou (a dalším milionem přezdívek, které jsem jí asi kdy dal). Když se najednou objevila bouřka a v nás bylo tolik života, potom, co jsme někam odložili, aspoň na chvíli, naše vlastní bouřkové mraky a žaly.
Nebo zrovna tu chvíli před pár okamžiky, kdy jsem ještě ležel v parku na lavičce a koukal do nebe. Na jedné z těch laviček, kde jsem někdy před rokem poprvé poznal Střepa. A tentokrát jsem k tomu poslouchal Joannu a její Diver's wife a myslel na to, že si ji nechci pošpinit vazbou s něčím tak nízkým jako jsou ty mé nelásky.
Blížím se ke konci Islanďana. A už vím, že to byla neděle, kdy jsem se válel ve Vyšehradské trávě a sledoval mnoholístky.
Jenže to je možná tak všechno. Jen špička ledovce, ostřejší, menší a míň hmatatelná než kdy dřív, protože to pod hladinou je nevyslovitelné a uniká i mým marným snahám. Klidně bych si při lovení slov v těch chladných vodách nechal umrznout ruce, kdybych měl aspoň trochu naděje a víry, že to má smysl.
Občas bych dal všechno za minulost, za trochu toho kouzelného nadšení, za zbytek magického světa. Kam se poděl? Uniká mi poetika okamžiku, jestli něco takového skutečně existuje. A snad i víra v lepší zítřky. Bojím se toho velkého hrozného světa tam venku... i se vší svobodou, kterou poskytuje, napadá mě v autě někde za Čáslaví.
Kolik možností tu vůbec je? A proč si dokola opakuji jen nějakých pět? Vážně se toho můžu bát? Že bych nemusel být zas tak uvězněný, jak si chvílemi myslím?
(Jako by bylo něco jiného než žít s přítelem nebo žít úplně sám?)
Pak mě napadá, že je smutné, že babička zůstává na chalupě vždycky úplně sama a najednou se hroutí i ta představa, že nakonec budu žít sám.
Ale přeci jen možná trochu věřím sám v sebe. Že věci nějak zvládnu. Že nějak žít budu. Že už se o to postarám.
(Nebo třeba, že na té kráse vážně zas tolik nezáleží?)

Lovci perel

23. července 2015 v 0:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
I já miluju lovce perel - i tak se to dá říct. Tihle potápěči... co o nich vlastně můžu říct? Že mi mizí z pohledu, kdykoliv si jich všimnu. Jsou tu jen na okamžik a pak zas zmizí někde v hlubinách nekonečna a ve mně zůstane úzkost. A pak si můžu vybrat, jestli si budu přát, aby se nikdy nevynořili, nebo zda budu čekat vždy na ten kratičký záblesk, který zažehne další střípky bolesti.
Jenže jednou se každý ztratí z dohledu. Ať už to je tím, že odvrátím pohled, nebo jsou až moc daleko, nebo... se už nevynořili. Většinou to ale stejně nejsou lovci perel, jen lovci neřestí.
A to se jen tak nechávám zanést do kouzelného světa Joanny Newsom (které bych bez váhání řekl, že je to možná nejgeniálnější písničkářka současnosti. Určitě jedna z nich.). Chvílemi mi to připomíná ty doby, kdy její hlas vdechl život dřevu, alespoň pro mě.
Ale nemění se nic, protože i sedmnáctiminutové pojetí lásky je mi vzdálené. Zbývá mi jen čekat dalších několik let, než - možná - vydá nějaké další album.
V jiném čekání - protože jako čekání se to dá taky brát - mi poskytuje útěchu jedno souvětí z Kaligrafie snů. Nejspíš je to něco, co si budu v budoucnosti opakovat. Ať už mi to pomůže nebo ne. Je to další věc, kterou bych si mohl napsat na kartičku ze čtvrtky, kterou bych pak nosil v peněžence několik dalších let.
"A víc než cokoliv, víc než ten každodenní náklad touhy a nedostatku, dokonce víc než strach nebo nejistota ze zítřejšího dne, ho trápí neurčitý nepříjemný pocit, že neudělal to, co měl, to nejvhodnější a nejlepší, i když ví, že to nejlepší a nejvhodnější by stejně bylo na hovno."

I když vím, že to všechno bude trvat věčnost nebo dvě a poetika všeho se za tu dobu vytratí. Budu si jen moct připomínat další věc z mých podivných patetických kartiček... Abych se nikdy nesvázal s básnickým světem natolik, že bych zapomněl na skutečnost postrádající lyriku, a abych se nezapletl s vášní do té míry, že zapomenu i jíst. A pak je tu ještě jedna kartička, připomínající mi, že i já si zasloužím lásku. (I lásku od Letní Bouře, přestože ani nevím, kde je jí konec a vím jen, že ve skutečnosti nikdy neexistovala... byla jedním z těch přeludů básnického světa, která jako siréna vábí na skaliska, odkud už není návratu.)
Nakonec to možná bude trvat i tři věčnosti, ale už mi to může být jedno, protože budu rád, když se dožiju konce té první. Ale když to nechám odejít, možná nebudu muset odvracet pohled od vody. A možná se nakonec nebudu ani muset trápit, co jsem udělal špatně, protože kdybych udělal všechno dobře, dopadlo by to vlastně skoro stejně.


"I can't claim that I know you best
but did you know me at all?"

Náhrobek pro zvané

17. července 2015 v 0:42 | Grey.t |  Střepy
A pro dnešek jen pateticky.
Čti mi ze zornic, protože jen ty prozdí pravdu. A já to nikdy nevyslovím. Lži, sladký hlas a ta módně vínová trika. Ten medový hlas, pořád, i po roce. Zrada! Ale ta zrada má radši ovoce než barvy. A já už odevzdaně koukám na modrožlutý krám a vím, že tam je můj osud. Neprojdu startem a nevyberu si dvacet tisíc. Nemám všechny pozemky stejné barvy a ani jeden hotel. Mám jen tu svou výhru a nezbývá mi, než se s ní smířit. Zatímco bezdomovec, co vypadá jak Zeman, přihlíží mému imaginárnímu utrpení.
Jazykové hříčky přináší smrt a stejně tak život. A když se mluví o srdci, vzpomenu si, jak se vypláchnou buňky z vazivového obalu a naplní se kmenovými buňkami. Kouzlo transplantace, které nezajímá nikoho, s kým se bavím. Nakolik mi vzala řeč z úst biologie? Nakolik nedovedu už mluvit o ničem?
Jen plácat roztomilé nesmysly ve chvílích, kdy o ně nikdo nestojí. K tomu velká moudra vesmíru. A jedno velké pohrání tebou, mnou i kýmkoliv, kdo by mě mohl slyšet. Protože nestojíme ani za hovno.
A ty jsi jen kurva.
A stejně tak já, jen trochu jiným způsobem. Někdy je možná lepší nebýt. Nikdy se nenarodit. A neprojít si tímhle vším.
A zas moc používám a.
Jenže celej svět je jedno velké a a moje první cigareta asi po roce je zas velký hřích a ani se mi nechce blít. Co všechno předvedu po dvou sklenicích vína? Vůbec nic. A nakonec se nekoná ani depresivní show v hlavní roli s šedým blbcem, co nemá pořádek nikde, natož ve vlastní hlavě. (Show je jen pro zvané a já pozval jen sebe.)
Kouř v plicích je nádhera a když se vám pak klepou ruce a máte od popelu kalhoty. Nechutně uplé kalhoty, které nenávidíte a nenávidíte sebe a tu svou náladu vypadat módně nebo tak něco, protože je to jenom k smíchu a jenom k pláči a pak už jen na zabití. Jenže aspoň ta trocha upřímnosti, ta síla říct, že ano, jste tak slabí, že vám záleží na tom, jak vás vidí ostatní. A pak když slyšíte, že není vidět, že rok cvičíte, máte chuť skočit pod vlak a nebo do posilovny a dát si kilo anabolických steroidů, protože to musí být rychlé v tomhle instantním světě, kde má být všechno hned.
A taky dokonalý vztah na počkání.
Jenže takové vztahy nejsou a smiřte se s tím. Že vaše pubertální city nejsou zas tak nepodstatné a směšné, jak byste chtěli. A že vás pořád bolí všechno, zvlášť když se lidé rozchází, jakkoliv jste se už smířili s tím, že s vámi nebudou - pomyšlení, že budou s někým ještě jiným je o to bolestivější. Ať už teď mluvím o kterémkoliv z těch párů, jejichž podivným vztahům jsem měl tu příležitost přihlížet.
K tomu erotické sny a sny o oživlých mrtvých. Když vidím cokoliv chlupatého, chci zpátky svého psa a dal bych za něj půl svého života, protože teď bych se mohl zabořit nosem do jeho smradlavých mastných chlupů, které byly pořád nejlpnější lásky.
Zítra napíšu B a ukončím tenhle svůj život, to léto, dřív než pořádně začne, protože by mě to zabilo. Už nemám sílu na to čelit svému životu a tak radši přijmu roli a budu někým, i když to znamená nebýt tou amorfní ale autentickou kejdou.
A potom ti lidé, co už nejsou přáteli...
Nevím, co nechci vidět dřív. Nejradši bych nežil. Není mi nejhůř, ani nic takového. Jen si čím dál tím víc uvědomuju, že to, co mě zprvu tak vyděsilo, není zdaleka tak neskutečné, jak se mi nejdřív zdálo.
Ty skleničky vína byly tři, ale to není odpověď a ani otázka a nemá cenu se o tom vůbec bavit. Mohl jsem mít všechno a vím, že bych to mít nechtěl. A že on by to mít nechtěl. Navíc bych přišel o něco, co má mnohem větší cenu. Ale jak velkou cenu to nakonec má?
V povídkách a knihách může život vypadat hrozně, ale pořád je jednodušší a čistší než v realitě. Všichni s sebou vlečeme hromady špíny a nikdo neřekne ani muk. Jsme beránci a sereme mramor, až bude celý svět z kamene, ale naše srdce pořád ne. Do něj se střepy můžou zabodnout kdykoliv. A nejen ony.
Nakonec někdy vážně lituji, že jsem neskočil z Vyšehradu v době, kdy jsem na to měl ještě odvahu nebo když jsem měl ty krásné sny o létání a chůzi po vodě. Nakonec něčím osvícený jsem. Ale možná je to radioaktivní záření a sežere mě vlastní osminohé tělo, protože miluju chobotnice.
A tohle je ta chvíle, kdy potřebuju držet za ruku a stejně to nikomu nedovedu říct. Proboha, ani to nedovedu říct sobě a brát se vážně a na chvíli se přijmout. Je to jak ohromná díra, kam to házím a pak zahrabu a na náhrobek napíšu takovýhle blábol a budu se tvářit, že je po všem.
Nikdy není po ničem.
Moje mysl pracuje jako náhodný generátor vzpomínek a ty se jak střípky skla skládají pokaždé do unikátní mozaiky. Je to trochu kaledoskop ale spíš rozetové okno nějakého megalomanského kostela, kterému říkám Já, i když je to jméno tak ponižující.
Nikdo mi nic nedá a fiktivní Adamové už vůbec ne. Můžu se smířit se žrádlem, co mám ve své misce a nebo jít žebrat dál, ale co ještě můžu dostat?
(Jedině rakovinu.)
Jenže když si vezmu, o co jsem za rok přišel a co ke mně za rok přišlo? Už nevěřím virtuálním přátelům, protože tu nejsou, když je voláte, snad jen pár a možná i ti jen chvíli. Jenže společných pár let nic neznamená, pokud se nemůžete chytit za ruce. A tak se stane, že podle pravidel internetu nejste přátelé a nevíte proč a bolí vás to. Dohajzlu jo. Bolí mě to. Nikdo se mě na nic nezeptal a nikdo mi nic neřekl a nakonec je to stejné zacházení jako od povrchních buzen, které vás chtějí jeden den ojet a druhý den se s vámi už ani nebaví, protože bagr a nebo pomeranč.
A tak se mnou můžou vyjebávat i heteráci a heteračky a pak mě třeba spláchnout do záchodu, protože jsem tak naivní, že věřím, že všechno může být navždy (a sám podle svých pravidel nehraju, ale nemůžu se smířit s tím, že podle nic nehrají lidé, u kterých ta pravidla přijímám). Což prakticky znamená, že z těch několik přátelství z blogu z té doby zbylo možná jedno a nad zbytkem se snad můžete ironicky usmát a připomenout si, že cynismu není nikdy dost a že až budete potřebovat, obracíte se jen na obrysy někoho, kdo nikdy nejspíš nebyl.
Tak funguje přátelství.
A potom u lidí, kterým byste chtěli dát všechno, protože víte, že oni vás neopustí, nedovedete dát nic a jen mlčíte a vidíte tu propast mezi vámi a světem a fakt, že už neumíte říct ani o tom, co se vám děje. Protože se vám neděje nic. Nikdy nic a nikdy víc.
Vážená paní B a nebo jakákoliv jiná,
měl bych zájem zbavit se osobního života a dělat ze sebe neschopného vola v zemi nikoho.
Srdečně
Jen a jen Váš
Grey.

Adame...

15. července 2015 v 19:33 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když chci zachytit ten proud - je široký jako řeka a smysly ho téměř nemůžou pojmout -, když se ho snažím převést na slova, stane se z něj nechutně tenký čůrek, který se hodí možná jako první ranní pro doktorku. Ale o tom proudu nic neřekne. A možná mám chuť rezignovat. Na všechno zachytávání, protože je to nakonec neupřímné, neestetické a je to prostě k ničemu.
Jsem nikdo. Tohle zjištění mi už asi posté dochází, když jedu autobusem a vzpomínám. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem někde byl a na chvíle, kdy jsem na ty chvíle vzpomínal. Pak vzpomínám zas na jiné věci a nakonec mám pocit, že není nic jiného. Že jsem jen amorfní hmota, která vždy přejímá tvar, ale sám žádnou povahu, žádný tvar nemám. Možná je to jen další z nesmyslných, nic neřikajících pocitů. Ale možná není od věci si občas připomenout pravdu - že mám občas pocit, že všechny ty radosti a krásy života jsou jen lež, jenom fasáda. A já jsem dobrý lhář a dobrý zedník a tak to člověku chvíli nedojde.
Jenže podobné pocity se nakonec rozplynou v každodennosti. Není čas mít depresi, není čas myslet na to, že někdy je prostě smysluplnější nežít než žít. A možná je to dobře. Kdo ví. Jen si občas říkám, že mě už nebaví hrát podle pravidel tohohle světa. Je jedno, jestli tím myslím, že mi nikdy nenarostou křídla nebo že musím mít práci, abych se uživil. A že případná svoboda je možná až po osmihodinové pracovní době a o víkendech.
K čemu pak člověku je, že může po večerech poslouchat nějaký současný jazz a upíjet ze sklenice whiskey a cítit se tak neuvěřitelně blaženě a povzneseně. Ještě nejsem dospělý. Nestojím na vlastních nohách. Ta hlavní zkouška teprve přijde. Jestli dovedu být takový v době, kdy se budu muset sám postarat o všechno.
A další chvíle jsou ty, kdy bych nejradši byl zase sám. Hledání partnera mi přijde jako hra. Nezáleží na tom, jestli rande vyjde. I když to může nesmírně bolet. A proti tomu stojí vztah. Jako něco vážného, co má do hry hodně daleko. Protože najednou není prohra jen malicherná bolest, ale katastrofa. Konec něčeho velkého.
Jenže takhle se to brát nakonec nedá. Někdy nás do smrti budou bolet i nenaplněné lásky a nikdo s tím nic nenadělá.
Ve snech dělám pokusy se svým psem a snažím se vyzkoumat, jak psi loví myši. Jenže můj starý pes, který ve snu vypadá ještě bělejší, huňatější a roztomilejší, k myši jen čuchne a pak usne. A když to vyprávím dědovi, tak se mi dostane odpovědi, že na to mi neskočí, protože pes už je půl roku mrtvý. Najednou mi to dochází. Jsem smutný. A vydám se hledat na pokus jiného psa - a naháním smečku po nějakém divném hradu, kde na mě někdo volá z okna hospody.
A ráno si uvědomím, že nežije ani ten děda. Co hůř, že si ho ani pořádně nepamatuju, přestože jsem ho znal šestnáct let nebo kolik.
Jindy prý ze spaní volám Adama. Ač žádného neznám.


Rady do života

11. července 2015 v 1:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Propadám ametystové náladě. Sny o X., které mi nedají spát. Nebo nedají bdít. Jsem ve městě s lidmi a on se přidá. A celou dobu zažívám tak příšerný pocit, protože s ním nechci být. Protože je to prostě trapné. Kdykoliv mluvím, dávám jasně najevo, že nemluvím na něj. Možná se bojím, že by mi něco udělal. Že by mohl přátelům říct, jaký jsem ve skutečnosti. Že ta svině není on... Alespoň ne v tomhle případě. Dojdeme k metru (plazí se k eskalátorům). Když přijíždí metro, je na něm reklama na film a já říkám, že jméno režisérky mi něco připomíná. Nikdo nereaguje a po nějaké době na mě promluví X. a zmíní, že ta režiskérka udělala video, které oběhlo internet. Je to jako... nevím, jako co. Autentický pocit se mi nevybaví, ale teď je to jako když zničíte něco, čeho jste se báli, ale najednou na vás vleze místo úlevy úzkost. A já říkám, že to video znám. Potom je ticho, zbořené zdi se znovu objeví a já běžím na metro, které stojí na zastávce už několik minut - a za ním další. Nejdřív myslím, že musím počkat, až první vlak odjede, ale nakonec otevírá dveře a já nastupuji. Nějaká žena mi pak upatlá oblečení nebo co - nejspíš slzama.
(A nejsou ty slzy ve skutečnosti moje?)
Teď před spaním (při poslechu ametystové hudby, která mě vrací do minulosti a probouzí ve mně silné návaly sentimentálnosti) mě napadá, že jsem možná do X. zamilovaný. A že není pravda, že milujeme ty, kteří nám ubližují a ubližujeme těm, kteří nás milují. Je to lež, dokud nedodáme, že ubližujeme těm, které milujeme. A že je to jedno z největších potěšení, kdo ví proč.
V pračce mám ručníky, ale nebudu čekat další hodinu na máchání. A ráno budou nejspíš zatuchlé. Místo toho v rukou žmoulám smutek, který nemá smysl. I ten smutek nechávám zatuchnout, aby měl vlhkou nostalgickou vůni, jako polorozpadlý dům tety, která už nežije. (Našel jsem v něm malou žlutou lopatičku a měl jsem ji ze všech lopatek nejraději. A z nějakého důvodu mi to přijde důležité, když cítím vlhkou zatuchlinu, vybavují se mi klenuté stropy a ta lopatka.)
Někdy žasnu, jak byly dřívější doby plné významu. Proti současnosti. Jako kdybych teď mohl psát mnohem víc o tehdejších dnech.
Je mi smutno. Tak divně. Osaměle. Jenže jako vždy je v tom něco pěkného. Nejspíš je to typický sladkobol, který si víc než co jiného zaslouží opovržení, ale já to stejně upřímně prožívám a možná až trochu moc.
Chtěl bych někdy znít jako záplava. Jako nepřetržitý proud. Protože tak zní myšlenky, když jde člověk v létě městem a už je po setmění. A ten proud je tak silný, že by člověka málem strhnul jinam. Ale slova nikdy neposkytne.
Je mi zima a je mi smutno a všechny ty časy, které s oblibou omílám pořád dokola, jsou nepochybně dávno pryč. Včetně kluka z vývojovky. A stejně zůstávají, malé a hladké jako hlavičky špendlíku, pořád silné a vrací se.
K tomu se mi přidávají smyšlené příběhy a taky cizí příběhy. Nakonec vlastně nevím, kdo jsem. Co víc, nejsem. Nebo přesněji, jsem pestřejší. Všechny ty události beru za své - tak nějak intuitivně. Až když se jimi probírám, přiřazuji správnou osobu, správný rámec reality. A hned potom je zas pouštím do toho švitoření v mojí hlavě, kde je všechno jako mé. I tlustá španělská paní, která ráda flirtuje, ale budí tím spíš posměch. I Islanďan.
Člověk by chtěl hlavně zmizet. A rozplynout se ve všeobjímajícím sladkobolu, který by mi konečně dokázal, že si nemusím takové pocity obhajovat.
K tomu myslím na krásné roztomilosti X. Což je přesně to, co nechci. Můj pokus o povídku o Enye skončit v troskách po dvou velmi tragických odstavcích, ze kterých se vytratila i ta trocha nápadů, co jsem k tomu měl. A nakonec zbývá smířit se s tím, že všichni žijeme víceméně stejné životy a nejdůležitější je brát si ty hezké chvilky k srdci víc než ty ošklivé a tak nějak být šťastní - přesně tím svým způsobem, protože to je ten nejsprávnější způsob. I když k tomu občas patří některé smutky.

Čekání na Enyu

8. července 2015 v 23:48 | Grey.t |  Zážitky a události
Další marný den, ale můj mozek odpočíval, nebo tak něco. Což je rozhodně dobře a můžu si za tím stát. B napíšu v pátek a nejspíš tam příští týden půjdu. Ale dva týdny prázdnin si zasloužím, ne? Myslím tím úplných prázdnin. Trochu se viním, že nedělám nic produktivního. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že mám volno. Což vede k tomu, že volno vlastně nemám, protože můj mozek se snaží pracovat a nedá mi pokoj - ponouká mě k něčemu "produktivnímu". Pravdou je, že nevím, co je vlastně produktivní. Číst si? Psát bakalářku? Napsat B. a chodit do laborky? Chodit na procházky?
Možná by se dalo mluvit o takové lehčí formě nesmyslnosti života. A horko je v tomhle směru tak uvolňující, protože si podmaní vaši mysl a donutí ji, aby řešila jen věci typu jak vyvětrat, když je venku ještě hůř než uvnitř (ale uvnitř to smrdí), jak usnout, jak dýchat, jak vůbec přežít den.
Už pár dní mám sklony poslouchat chvílemi Enyu. To vede k tomu, že se znovu ptám, co se s ní vlastně stalo? Víte, když jste zpěvačka, která prodala osmdesát milionů desek, obvykle nezmizíte úplně beze stopy? Přece musíte chodit mezi lidi, tak proč se téměř nedá zjistit, jestli je Enya vůbec naživu? Možná by se o tom dala napsat nějaká vtipná a zábavná povídka (ha! tomuhle se říká inspirace?). Dnes jsem nečetl ani Islanďana.
Zdá se, že mé dny jsou plošší a jednodušší s každým dalším dnem. A možná už nic dalšího nepřijde, kdo ví.
A taky poslouchám Annie Lennox a Eurythmics.
Navíc zrovna koukám na rozhovor s Enyou. Vypadá jako roztomilý, trochu nesmělý andílek, co má napůl svůj vlastní svět.
Budu čekat dál a kdo ví, co budu zatím poslouchat.

Mlčení někde jinde

6. července 2015 v 23:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Má vnitřní krajina ožívá. Nejdřív do ní něco vdechl Orlando, určitě to ale nebyl dech života. A ten Islanďan se zlepšuje. Přeci jen mu začínám přicházet na chuť - a Černý pes mě úplně nadchnul. Vůbec ten fakt, že jsou věci, které se nemusí vysvětlovat. Že se nemusí vysvětlovat spousta věcí a v tom je někdy to kouzlo.
(A jindy je v tom, že se popíše i očividné.)
Strávil jsem skoro hodinu procházkou. Bez sluchátek. Seděl jsem v parku a nasával znovu to teplo, nádech léta nebo něco takového. Nevím, čím to je, ale v létě je snazší těkat myslí a opouštět současnost (večer jsem si o tom načrtnul skicu, která nejspíš ale zabředla do přílišných detailů, do podrobností, do reality), takže když jsem za zády uslyšel nějakou angličanku volat na děti, rozbrečel jsem se. A potom ještě několikrát. Protože nejsem v Anglii, jakkoliv bych chtěl, a ještě dlouho nebudu. Říkám si, kolik by to stálo, kdybych se sebral a odletěl, někdy teď. Jen tak, na pár dní. Oddat se Londýnu. Sednout si v Regent's parku a myslet na Woolfovou, jako tolik let zpátky. Ale pořád jsem tady a pořád mě něco vrací a místo představ se ve mně rozléhá ten podivně palčivý pocit, něco jako zředěná úzkost. A chvíli předtím jsem si říkal, že slábne Střep, že slábne X. Ale přesto je léto a já skoro čekám další imaginární lásku, i když musím doufat, že už nikdy nic takového nepřijde.
Jsem v záchvatu psaní. A chtěl bych to zachytit, jak to bylo. S tou patetickou bolestí, trochu jako špatná, přecitlivělá báseň, ale to člověku v tu chvíli nedojde, protože to zrovna cítí a prožívá a je to pravdivé tak, jak to je. Bez cenzury.
Je mi dobře, když jsem v tom parku sám. A trochu se těším, až odjede přítel, abych se mohl zas toulat po nocích nebo tak něco. Už dlouho jsem nikde nebyl.
Možná už nic nestojí za zachycení. Protože mi to nejde. Nejdůležitější má být ta úzkost, na lavičce s angličankou za zády - její děti s ní hrají na schovávanou, má jich požehnaně. A líbí se mi, jak vyslovuje eleven. Jenže já nejsem angličan a nikdy nebudu a nejspíš ani nebudu žít v Anglii. I když bych v jednu chvíli - angličani mi přijdou hrozně milí, než si vzpomenu na to, že jsou to taky jen lidi - nejradši odjel přes nějakou agenturu a pracoval tam. Ale neodjedu.
Když jsem pak večer psal skicu (bylo mi předtím špatně a sledoval jsem televizi), zjistil jsem, že není lehké psát. Jako kdybych se musel nutit, tahat si za mozek. A nakonec to skládám jako puzzle, když nemůžu dál. Kroutí se to a já mám chuť tomu zakroutit krkem. Ale přemůžu se a nechám to zkroutit do konce. Bojím se, až to po sobě budu znovu číst, asi tak za dva týdny. Je to cítit Woolfovou víc než co jiného - jenže ten styl v mém podání působí hrozně. Křečovitě, upoceně - a prostě je to celé špatně. (Proč mám pocit, že to dřív šlo samo, že jsem si sedl a psal a měl jsem pocit ,že je to super. Nebylo, ale aspoň to šlo ze mě.)
Taky mě napadá, že bych chtěl napsat něco snového. Připomíná mi to Enya. Možná si vzít některou z těch starých věcí a přepracovat to. Trochu to vylepšit. Dodat tomu trochu hloubku a něco lyrického.
Fakt je ten, že nerozeznám brak od kvality.
A taky se mi nedaří chytit tu úzkost, na které tak záleží, protože mi něco šeptá, že to je ten život. Nebo to, že Střep není tak úplně pryč a X. taky ne a najednou vidím zas o trochu víc, jak hnusně jsem se zachoval - když na vaší straně nestojí nikdo a ten poslední vás nejen opustí, ale i podrazí. (A pořád mi v hlavě zní malicherný hlas, který mi připomíná, že jsme nikdy praví přátelé nebyli, což je nejspíš pravda, když vezmu v potaz několik těch věcí, které mi řekl). Ta úzkost jako by zůstala tam na lavičce - a hlavně to nebyla ta pravá lavička ani ta pravá procházka, pořád tomu něco chybělo a já se nedovedl položit do trávy a plně se všemu oddat, jak jsem chtěl. Ani se stočit na lavičku - furt to, že ostatní si řeknou...
Pomalu se v tom ztrácím a přichází mi na mysl, že jsem chtěl hlavně chytit ten abstraktní popis, což se bez slov zdálo o dost snazší, i když stejně nemožné. A kdykoliv jsem promluvil, začalo to padat. Tak jsem radši mlčel. A mlčet hodinu je krásné.

Zas

5. července 2015 v 23:35 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Včera jsem dočetl deníky. Následně jsem se věnoval Islanďanovi a došel k závěru, že poslouží jako oddechová literatura mezi těžšími knihami. Nebudu jeho povídky číst v kuse. Dnes jsem se pustil do Orlanda. Mám pocit, že se jím musím prodírat, ale je to milá kniha.
A jinak se neděje vůbec nic. Vypral jsem prádlo a venku je horko, které mi připomíná Vivaldiho Léto. A vevnitř mám tmu. Nevím, co dělat. Kromě čtení. Pořád mám pocit, že bych měl dělat něco produktivnějšího.
Islanďan nakonec není tak špatný. A v Orlandovi jsem došel za polovinu. Cítím se trochu provinile, že za dva dny přečtu knihu, se kterou si Woolfová dávala práci rok.
Pořád jsem nenapsal B. Chtěl jsem jí napsat dnes. A taky včera, v pátek, ve čtvrtek...
V pokoji se nehýbe vzduch, ani když tu je puštěný větrák. A růži mi něco žere. Ale kvete.
Kdyby bylo trochu víc chladno a dalo se aspoň spát. Nebo kdyby to všechno bylo v Chorvatsku před třemi lety. Třemi! proboha. Člověk by nejradši spal venku. Možná si ustelu na balkoně. Nezní to tak špatně. Možná bych se trochu bál. A ráno bych se vzbudil dřív, než bych chtěl. Venku neumím usnout.
A tady skončím, protože je to celé zas o ničem.
(Nejspíš si přes prázdniny přečtu Zločin a trest. A možná zkusím zas trochu nějaké psaní, ale spíš ne. Čím dál vidím, že na to nejsem dělaný.)

Hm

3. července 2015 v 19:30 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vážně to začíná. Pálí do mě, kůží do mě prosakuje horko. Voňavé, těkavé. Čekající. Čeká stejně jako já a každá chvíle čekání je neskutečně dlouhá. A Glassova Metamorphosis to krásně podkresluje. Bolí mě hlava, ale o to nejde. Jde o tu letní depresi. Na člověka s tím vedrem přijde splín a začne vzpomínat na všechno, co kdy neměl a chtěl mít, na to co měl a už nemá a vůbec na všechno možné.
Možná ne na člověka. Jen na mě. Kdo ví.
Myslím zas na Střepa. Líbilo se mi jeho držení těla. To si uvědomuji ve chvíli, kdy vidím někoho, jak jde - narovnaný a ruce takovým specifickým způsobem od těla - takovým tím sportovním. Okamžitě mi evokuje Střepa a až po chvíli mi dochází proč. Ale ani na tom nezáleží.
Na čem vlastně záleží?
Ještě pořád jsem nenapsal B. Což je dozajista špatně. Chtěl jsem jí napsat ve středu, protože to by snad nechtěla, abych přijel už v pátek. Teď uvažuji, že jí napíšu dnes. Ale vůbec se mi nechce. Nechám to na pondělí. Do té doby určitě dočtu deníky (už začla válka a já si říkám, jak hrozné to muselo být. Pro nás je Hitler jen polofiktivní figurka, směšný panáček s knírem, který možná udělal spoustu zla, ale jako by se nás to netýkalo. Tehdy byl skutečný a vrhal svým šílenstvím stín na celý svět. K čemu je ale válka? Pořád tomu nerozumím. Proč by někdo chtěl bojovat. Ve světě, který se téměř blíží ideálu - co nám vlastně chybí?).
Zase mě popadá chuť po láscé. Po takové té letní, bezvýznamné, ale intenzivní. Uvědomuji si další detail - přišel mi dřív samozřejmý, nebo jsem o něm vážně nevěděl? - netoužím vůbec po sexu, ale přesto je v tom nějaká erotika. Ne. Intimita je to správné slovo.
Taky už pár dní zase pochybuji o budoucnosti. Nedovedu si představit, že bych celý život byl s přítelem. Možná s ním ani být nechci. Nechci o něj přijít, ale... vyhovuje mi být sám. Je mi to tak neskutečně příjemné. Možná patřím mezi ty lidi, kteří by nikdy neměli být zadaní. Kteří si ani vztah nezaslouží. Jako kdyby to pro mě bylo jen dočasné zkrášlení. Ale všechny ty další věci. Proboha, proč nikdo neřekne, že mít parntera je dřina? Přijdete o soukromí. Váš prostor je poloviční, možná i menší. Kolik toho nemůžu! A kolik mě toho ještě čeká.
Jsem ale taky přesvědčený, že kdybychom se rozešli, nenajdu si už nikoho lepšího. Asi ani nebudu mít tolik trpělivosti. Jenže mě občas vážně trápí, že nemá smysl se otočit a říct: "A četl jsi tohle?" Odpověď už předem znám, nemusím se ptát. Nesmím se ptát, protože mě to pokaždé rozčilí. Stejně jako ty chvíle, kdy nevydrží poslouchat Sibelia. Nejradši bych mu nějakou knížku vnutil a doufal, že ho to chytí. (Dělá mu problém číst i moje povídky. A to jsou krátké sračky, které je extrémně snadné číst. Ani se nezeptá, o čem píšu. A kdyby se zeptal, měl bych pocit, že nemá smysl mu to říkat. Mimochodem si uvědomuji, že mám u většiny lidí pocit, že jsou úplně blbí. Tím myslím, že jsou tak blbí, že třeba ani neumí číst, nikdy neviděli žádný film, neví nic o ničem. Proboha proč? Skoro nikdo není tak blbý, jak vnímám některé lidi.. většinou jsem já ten blbější. A pak jsou lidé, kteří mě svou blbostí ještě pořád dovedou překvapit.)
Všechno je to vlastně jen takové plkání. Ale takové asi je moje léto. V mojí hlavě. Zmatené, rozplizlé, těkavé. Jedna myšlenka, hned další, ale nehybnost. Stejně ale miluju ten pocit. A mám chuť si lehnout v parku na zem a nechat to do sebe proudit (zní to úchylně, nebo se mi to jen zdá?). Nasát celé to léto a nosit si ho v sobě.
Ještě před rokem jsem léto nenáviděl. Hm.

Ještě pořád deníky

2. července 2015 v 19:39 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Co se děníků týče, zrychluji. Můj mozek spolupracuje. Zdá se, že ochotně. Dokonce to začínám prožívat jako příběh. Schyluje se k druhé světové válce a člověk na to napjatě čeká - ale v denících zatím ani zmínka. Jen drobný náznak. Navíc jsem zjistil, že kdykoliv paní W. vydá novou knihu, třesu se strachy z recenzí - a pak jásám. Musím si přečíst Roky.
Když koukám na internet (ohledně Roků) a čtu si charakteristiku Vln, je mi zle. "Vlny - lyrický román je založen na promluvách šesti hlasů, evokujících proměny mořských vln." A potom asi hlavní zápletka Orlanda vyzrazená v jedné větě. Korunu nasazuje: "Paní Dallowayová je ráda na světě a svůj optimismus dovede předávat i druhým." Myslím, že narazit nejdříve na tohle, nikdy bych si Dallowayovou nepřečetl. Především mě ale mrzí, že Roky nejsou přeložené. Originálu se bojím, ale láká mě to. Vzdát se naděje, že za prázdniny toho přečtu tolik. Obětovat to Rokům a doufat, že tomu budu rozumět?
Zároveň si připomínám, jak moc mi chybí základní znalosti literatury. Nebo spíš, co všechno jsem nečetl.
Už se mi snad daří i zbavit toho pocitu, že to chci mít za sebou. Ale pořád to trochu trvá. Přeci jen se chci vrhnout i na něco jiného, na něco míň deníkového. A možná rovnou začnu tím Islanďanem, kterému chtěla matka ustřihnout prsty, když hrál na harmonium. Taky bych si rád přečetl Coelha. Většina lidí ho moc chválí a já tomu nevěřím. Pořád se bojím, že to bude líbivá ezoblbost. Třeba ne. Každopádně Racek, na jehož literární vkus docela dám, ho nemá rád (pokud si dobře pamatuji). Stejně tak T. Ale já mám tyhle "špatné" věci většinou rád.
(Právě jsem ve své sekané objevil kus skořápky od vajíčka. Vtipně to křupe.)
Deptá mě, že za chvíli zase přijde přítel. Má se vším problém. Například když si chci pustit Sibeliův houslový koncert.
Myslím, že bych měl ale zpomalit. Deníky mě pohltily a mám radost, ale dá se to považovat za odpočinek? Na každý pád je to příjemnější než se učit na zkoušky. Ale možná by mi víc prospělo dělat něco ještě míň namáhavého. Koukat třeba na krasobruslení (když teplej, tak pořádně).
Rozhodně se ale těším, až ty deníky dočtu. Píšu jinak. Jsem si vědom toho, že vždy podřizuju svůj projev tomu, co zrovna čtu, ale nevyhovuje mi to. Aspoň ne v tomhle případě. Nejvíc mi stejně dala Seraphia/Xenin, od ní mám nejspíš ten víc abstraktní a hodně emotivní způsob projevu. Možná trochu patetický - v mém podání. Její je vybroušený a upřímný. A kdy jsem upřímný já?


First day

1. července 2015 v 23:53 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Koukám na ByTy Malešice. Je příjemně chladno a vzduch voní tím typickým způsobem. Přijdu si znovu tak trochu v jiné realitě, jako bych byl na dovolené někde daleko. A v duchu si říkám, že na tyhle byty si nikdy nevydělám. Koukám někomu do oken. Má bílou knihovnu a za okny několik truhlíků s bylinami. O kus dál má balkon. Chodba vypadá příjemně. Je to takový ten sterilní moderní styl. Budou si o tom lidé za padesát let myslet to samé, co si teď myslíme o těch komunistických panelácích? A co mám dělat, abych měl peníze?
Říkám si, že by asi nejlepší bylo jít prostě za prací, která mi vynese nejvíc. Je málo věcí, které bych nedělal, a není asi nic, co by mě vyloženě táhlo. (Jistě, chtěl bych umět psát knihy a uživit se tím. A vydělat si tím na byt. Ale to bych si rovnou mohl přát být slavný youtuber - a to druhé je možná realističtější, i když pořád úplně nereálné.)
Leze na mě trochu depka - taková typická pro léto. Voní po tom letním vzduchu a vzdáleně připomíná naše ubytování v Chorvatsku před třemi lety (tolik post-rocku!). Pokoj bez klimatizace a bolavá duše - hrozně patetická k tomu - ale nakonec něco nepatrně krásného. A ten smutek se mi dostává pod kůži. Už zase. (A léto může začít).
Přitom přes den bylo krásně, nebo tak něco. Koupil jsem si zelený čaj, který jsem pak večer málo vylouhoval. A taky jsem seděl v parku a koukal na mladé německé turisty, jak se opalují. Bez triček. Bylo hrozné vedro a tak mě zas napadlo, že se dostávám do té letní nálady - a najednou jsem o trochu víc rozuměl těm letním imaginárním láskám a tomu všemu. Jako kdyby to k létu neodmyslitelně patřilo; jako by to bylo součástí i toho vzduchu.
Jenže nakonec je to možná stejně neskutečné jako imaginární lásky samotné. Jen další krásný pocit, pro který v životě není dost místa. Pokud je na tom nějaké zrnko písku reálné, už dávno se ztratilo a zůstaly jen bludy. Bludy a já, samozřejmě, úplně ztracený. Hlavně proto, že koukám okouzleně na byty, na které nemám a nikdy mít nebudu, protože se neumím hýbat v tom světě peněz a tak. I kdybych měl příležitost, nejspíš bych ji nepoznal. Nakonec je tohle možná největší imaginární láska. Láska k vlastnictví bytů. Ale nemám rád ten moderní přístup. Skoro jako kdyby všechno pohlcoval prostor, jako kdyby všechno muselo být čisté a nové - a neosobní. A pak je to opravdu jen byt a nic víc. Kde je v takovém bytě místo pro mě? Ty schránky můžou patřit komukoliv. Nedávají najevo nic o osobnosti. Trochu možná mluví balkon a ty bylinky, ale knihovna by klidně mohla být prázdná a nebyl by v tom žádný rozdíl. Napadá mě, jestli si ji vůbec kupovali sami.
Stejně tak je to s mým pokojem. Ten je naopak plný osobitosti, ale jen nějaké staré. Kdybych se přestěhoval a vzal si jen to nejnutnější, byl by všude prostor. Jedinů důvod, proč si můj pokoj nějakou takovou atmosféru udržuje, je ten, že nic nevyhazuji. Stojí tu čas a věci se hromadí. Vlastně už jich tu hromady jsou a nové nepřichází. A kdybych tu snad někdy udělal pořádek, byl by možná stejně sterilní jako jakýkoliv jiný byt. Nic by vlastně neznamenal. Jak dlouho bych měl radost z vlastního bytu - a měl bych ji vůbec? Občas mi přijde, že nemám pořádně radost z ničeho. Možná na chvíli, takovou krátkou, pomíjivou radůstku, která vůbec nic neznamená a kdyby nebyla, nic by se nezměnilo.
Za všechno může ten byt. A tak jsem si ho aspoň vyfotil, snad na památku. Abych se třeba necítil tak sám. Takhle tedy začíná léto a já se musím vzdát iluzí.