Pořád mám v hlavě jeden sen. Jdu ulicí a odbočím jinudy, projdu čímsi a nevím o tom a celý svět je pak liduprázdný. Ulice, které důvěrně znám, jsou podezřele vylidněné. A vždy si na něj vzpomenu, když je někde málo lidí a na mě jde melancholická nálada. (V hlavě mi v tu chvíli hraje Creep od Radiohead a myslím na staré časy).
Možná je to vlastně vše, co bych dnes mohl a měl říct. Ten sen se mi nikdy nezdál. Je to spíš důvěrně známá představa. Ale kdo ví. Třeba na ní něco je. Možná se stává skutečností každý den a nikdo si toho nevšimne. Že každou chvílí jsme v jiném světě. Jsme na to dokonce zvyklí. Všimneme si až ve chvíli, kdy zmizí někdo, na kom nám záleží. Nebo když naopak někdo, kdo už by žít neměl, ožije.
Jenže ona to pravda není. Všichni to víme. Takhle nežijeme a když někdo zmizí, pravděpodobně zemřel. A když se někdo objeví, pravděpodobně nikdy nezemřel. Nebo měl třeba jednovalečné dvojče, protože je to pořád pravděpodobnější než zmrtvých vstání.
Chuť dýmky je možná ještě nechutnější než v té době. A Creep je jako nekonenčá smyčka, která mi stále dokola připomíná Sio, post-rockové léto před nástupem na fildu, Martina, Racka a ještě víc možná podzim potom a uvědomění, že pokud životu smysl nedám já, neudělá to ani nikdo jiný.
Filosofie mi pak dala jediné. Detailní čtení Nemoci k smrti a možná i trochu poučení. (A možná ještě něco, ale to by zcela zkazilo ten efekt.)
O pár let pozdějí pořád nevím, co je život zač. Nevím vlastně vůbec nic. Ale asi by se dalo říct, že žiju víc. Že jsem šťastnější - nebo tak něco. Nebo třeba, že jsou stále ještě chvíle, kdy mi cigaretový kouř voní.
Jsem pořád ještě šedý, nepatřím mezi ty výjimečné lidi. Svět se mi mění před očima a já na to nestíhám odpovídat. Chvíli se snažím o preciznost, ale pak cítím větší opravdovost v přecitlivělé neurčitosti, která je jako voda, nateče člověku do nosu a pak pálí. Ale vzpomenete si u toho na léto.
Tak ráda bych Ti na to něco odepsala....
♥