Už pár dní si říkám, že musím napsat článek. Že v tom najdu trochu potěšení a kdoví. Najednou to není ono. Mám pocit, že každá chvilka, kterou si ukradnu pro sebe, je marná. A biju se do hlavy za to, že jsem se nezačal připravovat už... během semestru. Týden navíc by se hodil. Dva týdny ještě víc. (Pak vám dojde, že vás za rok budou čekat státnice a když to vypadá takhle teď...)
A zas se blíží půlnoc, já nic nenapsal, neřekl, nic. Já nic. A je po půlnoci a já furt nic. A jdu spát. A prostě nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic.
(ne, nehrabe mi. Neposlouchal jsem asi hodinu v kuse Karma Chameleon. A všechno přece úplně stíhám. Třeba odepsat aspoň na pitomou smsku.)
Zdrojem mého neštěstí je mimo jiné facebook. Oh gosh, oh gee, we walk and we walk.
Láká mě napsat román. Černobílý román plný bluesu, jazzu, bluesu, jazzu, whatever. A přemýšlím, jestli už v té době měli vodovod. Myslím nějak běžně. Ale asi jo. A jak asi žili tehdejší zpěváci? V blahobytu, nebo spíš tak nějak normálně?
Jo a abych nezapomněl. Taky jsem přecitlivělý. Ale ne celkově, spíš peridociky. V celkem nepředvídatelných frekvencích, zpravidla amplituda dosáhne vrcholu několikrát během dne.
A taky si říkám, proč jsem nešel studovat matfyz.
A taky si říkám, proč jsem nešel studovat matfyz.
Nebo ekonomku.
Nebo něco, co by mě třeba teoreticky uživilo. Protože si čím dál víc uvědomuju, jak moc jsem náročný.
Jazz, blues, jazz, blues, whatever.
Stejně nerozumím tomu, proč hudba zní pokaždé jinak.
Blues, jazz, blues, jazz, whatever, konec. Báj.