Potom se vrátíte ze zkoušky a uvědomíte si, že za dvanáct dní vás čeká poslední a po ní prázdniny. Svět kolem vás urazil asi tisíc mil, zatímco vy jste seděli na zadku a šprtali (a hráli civilizaci). Přítel vám rozbije vaše milovaná bluetooth sluchátka a vy máte chuť ho zabít. A nějak nevíte, co chcete komu říct. Ale to psaní na blog vám hrozně chybí.
Změníme osobu.
Pomalu jsem zapomněl, jak chutnají třešně. Rozhodně ne jako to léto, které mi je tak připomíná. Rozhodně ne jako Fontána od Aronofského. Ani jako její soundtrack. Jsou prostě sladké a dobré a nic víc. Ale u hudby z fontány usínám před zkouškami, které nervově nezvládám. Jen abych pak stejně další dvě hodiny nespal?
(Díky bohu už můžu spát.)
(Díky bohu už můžu spát.)
Už se moc těším, až si přečtu něco nestudijního. Ale to bych se musel odlepit od počítače. Místo nějakého pocitu klidu a odpočinku mě ale stejně jen bolí hlava. Což mimo jiné znamená, že i dnes nebudu cvičit. To máme dva týdny bez cvičení a já jsem z toho nesvůj.
Mám taky chuť vyjít do vedra ven. Ale není tam to pravé letní horko, to u kterého má člověk pocit, že se vypaří. Největší chuť jsem na to měl, když jsem se musel učit. Nemůžu se dočkat, až bude léto. Až budu mít pokoj. Na chvíli.
Nehačá.
(Myslím, že se do toho "blogování" musím zase dostat. Nebo co. Začneme pomalu.)