28. června 2015 v 23:39 | Grey.t
|
Je zajímavé, jak každá hudba dovede naladit večer trochu jiným tónem. Stačí jedno kliknutí v přehrávači a atmosféra je najednou jiná, přestože se reálně vlastně nemění skoro nic. Přitom je to jako se dotknout štětcem od barvy vody. Molekuly barvy pomalu difundují vodou a tvoří jinak zbarvený roztok. Člověk se tomu prostě neubrání, i jeho ty molekuly strhnou. Alespoň někdy a většinou nepředvídatelně. (Čímž chci říct, že jsem si pustil hudbu.)
Už několik dní se pokouším něco říct, ale pořád ještě nevím, co to má vlastně být. Je to trochu jakou kroužit kolem kořisti, celým tím kroužením už mám povědomí o její podobě, ale kdykoliv chci skočit a lapit ji do tlamy, zjistím, že má představa byla od pravdy dál, než bych si přál.
Pořád jsem si vědom té samoty, ale teď má zas jinou formu. Jako kdyby ani nešlo tolik o to, že nikdy nebude nikdo, kdo by mi plně rozuměl. Jde možná víc o to, že neumím být bez přítele. Odvykl jsem si být sám a rozumět sám sobě, protože jsem to dělat nemusel. Rozumět druhému jistě není jednodušší, ale je snazší být s ním v bezprostředním kontaktu.
Jak se blíží léto - lépe řečeno prázdniny -, začínám si uvědomovat děsivou prázdnotu, která přijde. Doteď jsem měl spoustu práce. Učil jsem se, věnoval jsem se přítelovi, po večerech jsem cvičil na housle a později na svaly. Z celého dne mi zbývaly jen střípky, které jsem snadno zaplnil. Čímkoliv. Přede mnou je ale najednou širé moře času, žádná přímá povinnost učení a kromě houslí a cvičení mi vlastně nezbyde moc nic. Přítel už má práci. A já budu doma. Jistě. Mám ty své plány - číst, hodně číst a číst ještě víc. A taky zkusit pohnout s bakalářkou. Chodit trochu do laborky. Ale nakonec všechno závisí na tom, jestli se do toho vlastně pustím. A když na sebe koukám teď - jak se snažím prázdné chvíle zaplňovat kontaktem s lidmi, které ani pořádně neznám...
Jedna věc mě ale těší. Mé jasmínovce jasmínové (vážně je to rostlinný druh? a kdo ho tak debilně pojmenoval?) se daří. Což není vůbec uspokojivé potěšení.
Čím dál víc narážím na problém novoty během zkouškového. Není nového naprosto nic. Ono nemůže být, když sedíte doma od rána do večera u počítače a čumíte do učení.
Hořká pravda je, že na poslední zkoušku tohoto semestru neumím skoro nic. Navzdory týdenní snaze se něco naučit. Můj pohled mnohem víc lákají třeba Deníky položené na skříňce. Nebo vlastně cokoliv, co je v mém pokoji. Případně cokoliv, co se děje i neděje za okny. Nebo třeba hudba.
Jsem třeba naprosto unešen Crystalized od The XX. Z části asi proto, že mi ji poslala Pistolnice (už jí vážně musím vymyslet lepší jméno).
Je zajímavé, že jsem právě dokázal vyplodit celkem dlouhý elaborát o ničem. A taky nám brzy budou plesnivět v lednici třešně. Máme jich totiž moc.
Je to zvláštní, sama mívám na blogu podobné příspěvky - mívala jsem, teď jsem si založila nový, a tam jsem je ještě nestihla přidat... Kolik z nás se cítí nepochopeno a samo a přitom máme tolik lidí kolem sebe, kdyby se tak nestarali jen o sebe... Smutný to svět...
Mimochodem, mé květině na psacím stole se také daří - absolutně netuším, jaký je to rostlinný druh, tak jí říkám Ereignis... Kdysi jsem se to německé slovíčko musela naučit a ne a ne ho dostat do hlavy... No, dnes si ho pamatuji, ale těžko si vybavuji, co znamená :)