Už zase se cítím sám. A zjistil jsem, že u post-rocku se dá krásně meditovat. Je to hudba, kterou můžete poslouchat se zavřenýma očima. Nepřetíží vás, dá vám prostor. Ale vede.
Když se podívám na Střepovo tělo (odvážil jsem se), cloumá mnou směs pocitů. Ale především mám hned chuť na cigaretu a whiskey a nejlíp něco, co by mi ho vymazalo z hlavy nadobro. Ale co se dá dělat. "Every night and every morn, some to misery are born. Every morn and every night, some are born to sweet delight. Some are born to sweet delight, some are born to the endless night." A ač nejspíš nemůžu tvrdit, že jsem z těch, co se narodili k bídě, rozhodně nejsem ani z těch, kteří se narodili do opojných radostí. Když vidím Střepa, myslím, že tam patří. Život ho očividně baví. Je krásný. Je krásný tím způsobem, který k němu láká lidi. Asi se nikdy nemusel cítit jako já. (Já se tak nejspíš nikdy cítit taky nemusel, ale měl jsem rozhodně důvody se tak cítit). Všude se směje a má svaly a má svého přítele a patří jim celý svět. Zatímco já jsem já. Možná něčím jiný než dřív, ale v jádru furt stejný. Sedím tu, poslouchám post-rock a nechávám se strhnout vším, co projde kolem. Protože to jinak neumím.
A moje srdíčko, dopřejme si trochu klišé, musí být děravé jak cedník.
Mít se rád je někdy těžké. Zvlášť když víte, že je na světě spousta lidí, kteří nemají jediný důvod vás mít rádi - a neměli by ho, ani kdyby vás znali. Pak jsou také lidi, které zaujmete, ale to jen proto, že o vás neví dost. Jen pár statečných vydrží po vašem boku a jen hrstce z nich budete ještě připadat něčím úžasní. Nejspíš. Ale jsou to jen takové řeči. Kdo ví, jak to na světě chodí.
Nejvýraznější teď je, že mi je smutno. Vážně tak jednoduše - smutno. A že jsem sám. Když se podívám o pár - o hodně - let zpět, dochází mi, že ten důvod, proč jsem se tehdy rozhodl poznat někoho, s kým bych mohl být, vztah nevyřeší. Tehdy jsem ten pocit považoval za osamělost, která je způsobená tím, že nemáte partnera. Ale ta osamělost se objevuje stále. Není to o partnerovi. Ani o tom, jestli to je nebo není ten pravý. Je to o mně a o tom, že jsem vždycky tak trochu sám. Nejspíš aspoň z části vlastní vinou.
Nedaří se mi ale vůbec říct to, k čemu směřují mé myšlenky. Zrovna teď to nedovedu ani správně pojmout. Jde o to, že ve mně něco je. Kus samoty, kterou nikdo neodpáře. A že stále čekám na člověka, který by byl perfektní. Který by mi rozuměl. O tom jsou všechny ty mé imaginární lásky. (Další vtip je v tom, že nevěřím na pravou lásku - věřím jen na lásku. Imaginární lásky totiž vůbec nejsou lásky, nemají s láskou nic společného.)
Pravda je, že jsem sám rád. Mám rád ty chvíle pro sebe, kdy se ponořím a poznávám, co nikdy nevyjde ven před lidmi. Třeba tuhle samotu - tuhle osamělost. A je věčná, protože ten člověk nikdy nepřijde. Ten člověk jsem já. Ale stejně nedokážu přestat čekat. A doufat. A tušit ho v tolika lidech, kteří jsou tomu tak vzdálení...
Tušit ho v každém, kdo mi řekne něco hezkého...
Potom v post-rocku slyším svoje mládí a trochu té bezstarostnosti - radosti.
Trochu slov, které mi nikdo nedovede říct.
(Které nikdo ani nezná.)
(Které nikdo ani nezná.)
Pořád chci, aby mě někdo chytil za ruku a bylo to ono. Ne láska. Jen pochopení.
Nechci skončit u "Nikdo mě nechápe". Nikdo nikoho úplně nepochopí. Ale chci, aby někdo věděl, o čem nemluvím. Aby věděl, že nejsem veselý člověk. Aby znal můj svět, tušil jeho obrysy.
Nechci tenhle konkrétní svět. Protože když řešíme tvoji práci, nedostaneme se vůbec k tomu, kdo jsem. A kdo jsi ty.
Ale chci to vůbec vědět? A chceš to vědět ty?
Nezmění se nic. Nezměním se ani já a budu pořád čekat v tom mém divném světě s nataženou rukou. A to je ta romantika, o které jsem snil. Dokonalý člověk, který se projeví tím, že mě za ni chytí.
Ve světě, ve kterém je místo jen pro jednoho člověka, je to dost smutná představa.
Hledám jen druhého sebe. A naprosto nehmotného.
Hledám taky poslední zbytky čistoty - a čistotu o sobě.
(Jen když se potom vrátím zase ven, nic z toho nedává smysl a polovina se nedá považovat za pravdu. Nikdy nejsem vevnitř tak dlouho, abych to pochopil. A venku není co chápat.)
Možná to bude znít hloupě a možná ani nemá cenu to psát, ale s hodně věcma z tvého článku se ztotožňuju...