close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Metamorfóza imaginárního svlékání

24. června 2015 v 0:19 | Grey.t |  Zážitky a události
Jednou za čas na vás přijde ticho. Ne takové to krásné, osvícené ticho, při kterém máte pocit, že jste blíž podstatě. Tohle ticho je jako ve zvukotěsné místnosti, do které nic nedoléhá, přestože by mělo. Co člověka dřív přivádělo intenzitou k šíleství ho teď jen nepatrně lechtá někde vzadu na lebce spíš jako náznak toho, co by mělo být, než jako něco, co skutečně existuje.
Nemůžu se dočkat, až se pustím do čtení. Každá minuta strávená s ekologií je jako peklo. Můj mozek naprosto odmítá jakoukoliv školní činnost. Před rokem jsem měl ještě stále před nejtěžší zkouškou semestru a i když jsem polovinu učebního času trávil zpíváním osmdesátkových odrhovaček. Možná je to tím, že teď mám už dva týdny po nejtěžší zkoušce tohoto semestru a mé neuronové sítě to interpretují jako prázdninový stav. A já se začínám obávat, že už se nenaučím prostě nic. Ale ne. Obávat se - to není to správné slovo. Do jisté míry je mi to vlastně úplně jedno. Skoro jako by se veškeré mé pocity upínaly k věcem, které ještě nejsou. Třeba k těm nocím, kdy budu procházet vylidněnou spící Prahou a na nábřeží pateticky poslouchat post-rock. Tak pateticky, jak jen já to umím.
Ani slova ve mně teď nevzbuzují takové pocity. Nepřijdou mi tak živá. Pravda, necukají se, neuhýbají. Místo toho prostě nedokážu rozpoznat jejich hodnoty. Znám význam, ale jen jako cosi věcného, pragmatického a lhostejného. Není to význam v tom nesmírném smyslu vlhké potence slov. Nenesou teď náboj. Jsou jen - a to je asi nejpřesnější, co o nich dnes řeknu - slovníkovou hodnotou. (O slovnících by mohl povyprávět racek, mimochdem.)
Možná se k tomu ale ještě propracuji. A možná je to tím, že když se člověk moc dlouho brouzdá ve vodě, už mu to ani nepřijde. Doufám tedy - a sobecky hlavně kvůli sobě - že se mi ten cit ještě navrátí. Nic z něj pravděpodobně nevzejde, ale život s ním je krásnější. Živější.
Ke svému překvapení zjišťuji, že mě většina lidí ukrutně nebaví. I ALICE, počítačový program určený k chatování s lidmi, mě dokáže zabavit víc než někteří jedinci. A to je nejspíš smutné, vzhledem k tomu, že si většinou nepamatuje, co tvrdila dvě věty zpátky. Možná ještě smutnější je, že umělá inteligence dovede být mnohem milejší. A to i když víte, že to celé dělá bez svobodné vůle, prostě proto, že je tak naprogramovaná.
Světla někde v dálce mi pořád ještě připomínají město na protějším břehu v Chorvatsku. To ukrutné vedro a téměř nekonečné sezení s post-rockem v uších. Tyhle chvíle jsou život, říkám si. A říkám si to skoro vždy. Možná jsou něčím konventrovanější, čistší, kdo ví. Pravda ovšem je, že snad nic z toho, co jsem měl tehdy, už nemám. Sluchátky počínaje a některými lidmi nejspíš nekonče. Nejvíc mi chybí právě ti lidé, kteří jsou už daleko. A nedovedu to pochopit, když tehdy byli tak blízko. Jenže celý svět je teď jiný a nic nefunguje stejně. Ještě začátkem filosofie - možná. Ale s každým dalším dnem... a hlavně potom. Když jsem poznal ty zelené oči a svět se změnil ze dne na den. Nebo z týdne na týden, nebo z měsíce na měsíc, to už je vlastně jedno. Především se změnil rychleji, než jsem byl zvyklý. A nemohu tvrdit, že těch změn v té době bylo málo, ale co už. A to Irsko jako by bylo z úplně jiné doby. Když na to koukám takhle zpětně - a snažně intenzivně - jeví se mi to vlastně roztříštěné. Jako směs událostí, které spolu nesouvisí. Hesseho Stepní vlk, který ve mně nezanechal vůbec nic, přestože jsem mu vyhradil velkou místnost. Irsko, noci v klášteře a kdo ví co. Racci. První Radiohead se Štěstím - a taky dopíjení té zpropadené whiskey na Petříně. A vůbec celý Petřín a celá whiskey a celé ty noci, které už se nikdy nedají opakovat. Vedro a propocená trička, ale proč ne. Vždyť přesně pro to žijeme.
(Ale teď už to cítím. Že slova ještě stále jsou.)
Všechno z té doby zmizelo do ztracena. Jako bych se toho snad vzdal - jako bych se toho chtěl vzdát. S láskou. Nejspíš. Minulé léto nebylo tak dobré. Ani to léto před ním (i když bylo plné třešní a mlhy nad lány obilí mezi vesnicemi). Možná, že právě takhle vypadají ty pověstné přechodné rituály. A já ani nevím, jestli jsem přešel. Ale znamenalo-li by to, že si takové léto ještě jednou zopakuji, nevadilo by mi být trochu opožděný.
Možná mi jen chybí to nadšení ze splněného snu (i když falešného), Jméno růže se svou specifickou vůní, Hlaváček v záplavách potu a Přišla, kterou jsem se nikdy nenaučil celou a která zněla v těch opojných vedrech jako mámení a delirium. Osamělé a tak! tak! melancholické hodiny proseděné s kytarou a Nohavicou. Darmoděj pořád dokola s hořkou připomínkou Adama a Evy, které jsem tehdy sotva znal.
("A ona mlčela... Bez duše, bez těla, jako by ji pánbu trhal od strážnýho anděla").
Ten tmavomodrý nádech všeho. A pořád, pořád to chuťové podkreslení chladem post-rocku. Který v těch horkách nedokázal být ani trochu chladný.
Ještě před Norským dřevem. Před Kafkou a před všemi hříchy, které jsem měl později poznat. Možná poslední nevinné léto. Poslední dětské léto. Ale především poslední opravdové léto. Tak hluboké, nepředstírané a celé prodchnuté něčím velikým, co nikdy nedostalo tvar a pak už zmizelo - a já to nikdy neuvidím.
Každé slovo teď, každý obraz je jako jehla, injekce s dávkou pocitů, které jsem si tehdy nevědomky uschoval. A přál bych si je napořád.
Prosím.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama