Včera mi (ne)oficiálně skončil semestr. Už jen požádat o zápis do dalšího ročníku. (A čistě malicherně se můžu pochlubit, že kromě vývojové biologie jsem měl tenhle semestr jen jedničky. Škoda té trojky.)
Přečetl jsem dnes několik stránek deníků, ale nakonec se mi to všechno spojilo do neurčité kaše, ze které na mysl přichází nesouvislé obrazy rozkvetlé zahrady a světlovasých žen. Nemůžu si vzpomenout, čím to může být. Možná to ale s Deníky vůbec nesouvisí. Kromě toho jsem uklidil pokoj. A ráno jsem udělal palačinky, které nikdo nejí. Přitom se povedly. (Jsou naprosto dokonalé s nutellou.)
Pořád mám unavený mozek, nebo něco takového. Začíst se nedovedu, po pár stránkách už přestávám vnímat text, oči mi slzí a myšlenky si jdou vlastní cestou. Nevím proč jsem si představoval, že deníky přečtu do konce týdne a budu se moct vrhnout na všechno to ostatní. Nejspíš to tak nedopadne. Na druhou stranu je vážně příjemné nespěchat. Jen si sedět a číst, hezky pomalu. Vychutnávat každé slovo a užívat si to. S vědomím, že o nic nejde, nečeká mě z toho zkouška.
Červen bude první měsíc tohoto roku, kdy nesplním svůj limit - čtrnáct článků měsíčně. Pokud ale budu držet tempo, do konce roku bych mohl mít sto osmdesát článků, čímž by se 2015 stal mým nejproduktivnějším rokem. Na úkor kvality, samozřejmě. Ale ono se to vrátí, aspoň doufám. Myslím teď články, ve kterých je nějaký emoční náboj, něco, co mnou dokáže pohnout i po roce, po dvou letech. A hlavně něco, u čeho si zpětně nebudu říkat, jak jsem debilní.
Nějak se mi ale nedaří podchytit nic podstatného.
Včera, po zkoušce z ekologie, mě napadlo, že to tedy všechno končí. Kluk z vývojovky, Rezekvítková, celý tenhle divný semestr. Ale když se na to koukám dnes, vlastně se nic nemění. Nefunguje to tak, že by se odzvonilo jedné části života a ta by byla definitivně pryč. Ona je tu pořád a pomalu může odeznívat. Něco z ní v člověku ale zůstane - možná vážně navždy?
Jo. Včera byl X. asi 1,7 km ode mě. Což mě vážně vyděsilo. Možná to znamená, že je v Praze. Což by znamenalo, že ho můžu potkat. (Což je další skvělý důvod co nejdřív po studiu jet někam hodně daleko a tam začít žít ideální život a už nikdy nic nepodělat. Jenže ani tohle takhle nefunguje.)
Na kluka z vývojovky myslím znovu. Pořád moc nechápu, co jsem vlastně dělal špatně. Ale asi se musím smířit s tím, že ne každého dovedu nadchnout. Stejně jako málokdo dovede nadchnout mě. (Málokdo, nebo kdokoliv, kdo se aspoň trochu snaží?) Už ale není vhodné provádět další kroky, takže se prostě budu brzdit. Myšlenky se mi stejně zas obloukem vrací k Střepovi, ani nevím proč. Tentokrát mu snad jen závidím postavu.
Mimochodem, brzy budu moct říct, že jsem už strávil 365 hodin cvičením. Což je přibližně patnáct dní. Půl měsíce. A výsledek je nepatrný. Přemýšlím, jestli má tedy cenu se tomu dál věnovat.
Dávkuji si post-rockový všelék, ale nejsem v té správné náladě. Myslím, že jsem se dnes přeposlouchal jazzu. V jednu chvíli mi tvořil příjemnou atmosféru a najednou mi už akorát lezl na nervy a nic mi to neříkalo. Fakt je, že mi přítel narušuje nějaký hudební biorytmus. Když si nemůžu pustit to, na co mám zrovna náladu, rozhodí mě to. A ještě víc, když musím poslouchat něco, co bych si nepustil. Stačí málo, ale abych zase věděl, co chci poslouchat, trvá to dlouho. Zítra si asi udělám něco jako těstovinový salát. Ale místo těstovin použiju pohanku. Chce to hlavně dost rajčat, řekl bych. No kdo ví.
A znova ta rozkvetlá zahrada a nějaké ženy a pak asociace s Deníky - proč? Především vážně nemám o čem psát.
Gratuluji k prázdninám :).
S tím čtením to mám úplně stejně. Hrozně jsem se těšila, kolik toho přečtu, až budu mít po státnicích, ale nejde to tak, jak jsem si představovala. Ale náš mozek má taky nárok na prázdniny. Já jsem místo toho začala chodit na procházky, protože nohy měly prázdniny celý měsíc předtím.
To si vážně dáváš přesevzetí, kolik článků za měsíc musíš napsat? Mě by to asi hrozně svazovalo a ve výsledku bych nenapsala nic. (Jako teď, když mám spoustu materiálu ke zpracování a poměrně dost času, že jo.)