Panika roste. Odhlásit, či neodhlásit. (Neodhlásit. Neodhlásím se a budu riskovat, že mě nebudou chtít vzít na fyziologii/neurobiologii. Ale proč?)
Mám chuť na alkohol. Na cigarety. Na drogy. Na jakoukoliv silně psychoaktivní látku, která by mi pomohla překonat následujících 48 hodin. To znamená středu a většinu čtvrtku. A potom možná - snad ne - i jeho zbytek a většinu pátku, protože se čtyřkou z fyziologie se nesmířím. (Nesmířím se se žádnou čtyřkou, ale se čtyřkou z fyziologie se nesmířím ještě nesmiřitelněji.)
Za pár minut to bude definitivní. A já pevně doufám, že zítra si projdu otázky, co mám pořád špatně a najednou je budu mít dobře. Že si projdu všechny otázky a budu mít neuvěřitelnou úspěšnost. I když ta současná se blíží dvaceti procentům. To není TAK zlé.
Jen nevím nic o ledvinách. Nevím nic o střevech. O kini-kalikreninovém systému a blablabla.
Můj mozek naprosto protestuje a má vůle jeho prostesty ignoruje. Mám pocit, že požírá sám sebe, protože nestíhám dodávat glukózu. Ani nic jiného. Kromě nektarinek, které mi bolestně připomínají léto a třešně. A nakonec mě přesvědčily znovu si pustit hudbu z Fontány. Být najednou na hranici mezi blahem, šílenstvím a bolestí. Zvláštní trojný bod, který nemá dané parametry.
Navíc je čas jít spát. Ne psát článek. Protože budu opět dlouho usínat. (Ale kolem páté bych usnul během minuty.)
Moje bránice chytá křeč. Nejspíš podléhá izometrickému stahu. A já jdu spát a doufat, že usnu.
Neúspěšné otázky vypadají jako vánoční ozdoby a tak asi nebudu mít rád Vánoce. Už nikdy. (Protože už stejně nikdy nebudou takové, jaké bývaly nebo mohly bývat.)
Pořád mi chybí Ben. Přestože vím, že bych byl hysterický při jeho venčení, zvlášť teď, když musím každou vteřinu trávit učením. (A zbytek si ukrajuju ze spánku).
A konec. Tady. Dobrou.