Červen 2015

Last day

30. června 2015 v 23:47 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Včera mi (ne)oficiálně skončil semestr. Už jen požádat o zápis do dalšího ročníku. (A čistě malicherně se můžu pochlubit, že kromě vývojové biologie jsem měl tenhle semestr jen jedničky. Škoda té trojky.)
Přečetl jsem dnes několik stránek deníků, ale nakonec se mi to všechno spojilo do neurčité kaše, ze které na mysl přichází nesouvislé obrazy rozkvetlé zahrady a světlovasých žen. Nemůžu si vzpomenout, čím to může být. Možná to ale s Deníky vůbec nesouvisí. Kromě toho jsem uklidil pokoj. A ráno jsem udělal palačinky, které nikdo nejí. Přitom se povedly. (Jsou naprosto dokonalé s nutellou.)
Pořád mám unavený mozek, nebo něco takového. Začíst se nedovedu, po pár stránkách už přestávám vnímat text, oči mi slzí a myšlenky si jdou vlastní cestou. Nevím proč jsem si představoval, že deníky přečtu do konce týdne a budu se moct vrhnout na všechno to ostatní. Nejspíš to tak nedopadne. Na druhou stranu je vážně příjemné nespěchat. Jen si sedět a číst, hezky pomalu. Vychutnávat každé slovo a užívat si to. S vědomím, že o nic nejde, nečeká mě z toho zkouška.
Červen bude první měsíc tohoto roku, kdy nesplním svůj limit - čtrnáct článků měsíčně. Pokud ale budu držet tempo, do konce roku bych mohl mít sto osmdesát článků, čímž by se 2015 stal mým nejproduktivnějším rokem. Na úkor kvality, samozřejmě. Ale ono se to vrátí, aspoň doufám. Myslím teď články, ve kterých je nějaký emoční náboj, něco, co mnou dokáže pohnout i po roce, po dvou letech. A hlavně něco, u čeho si zpětně nebudu říkat, jak jsem debilní.
Nějak se mi ale nedaří podchytit nic podstatného.
Včera, po zkoušce z ekologie, mě napadlo, že to tedy všechno končí. Kluk z vývojovky, Rezekvítková, celý tenhle divný semestr. Ale když se na to koukám dnes, vlastně se nic nemění. Nefunguje to tak, že by se odzvonilo jedné části života a ta by byla definitivně pryč. Ona je tu pořád a pomalu může odeznívat. Něco z ní v člověku ale zůstane - možná vážně navždy?
Jo. Včera byl X. asi 1,7 km ode mě. Což mě vážně vyděsilo. Možná to znamená, že je v Praze. Což by znamenalo, že ho můžu potkat. (Což je další skvělý důvod co nejdřív po studiu jet někam hodně daleko a tam začít žít ideální život a už nikdy nic nepodělat. Jenže ani tohle takhle nefunguje.)
Na kluka z vývojovky myslím znovu. Pořád moc nechápu, co jsem vlastně dělal špatně. Ale asi se musím smířit s tím, že ne každého dovedu nadchnout. Stejně jako málokdo dovede nadchnout mě. (Málokdo, nebo kdokoliv, kdo se aspoň trochu snaží?) Už ale není vhodné provádět další kroky, takže se prostě budu brzdit. Myšlenky se mi stejně zas obloukem vrací k Střepovi, ani nevím proč. Tentokrát mu snad jen závidím postavu.
Mimochodem, brzy budu moct říct, že jsem už strávil 365 hodin cvičením. Což je přibližně patnáct dní. Půl měsíce. A výsledek je nepatrný. Přemýšlím, jestli má tedy cenu se tomu dál věnovat.
Dávkuji si post-rockový všelék, ale nejsem v té správné náladě. Myslím, že jsem se dnes přeposlouchal jazzu. V jednu chvíli mi tvořil příjemnou atmosféru a najednou mi už akorát lezl na nervy a nic mi to neříkalo. Fakt je, že mi přítel narušuje nějaký hudební biorytmus. Když si nemůžu pustit to, na co mám zrovna náladu, rozhodí mě to. A ještě víc, když musím poslouchat něco, co bych si nepustil. Stačí málo, ale abych zase věděl, co chci poslouchat, trvá to dlouho. Zítra si asi udělám něco jako těstovinový salát. Ale místo těstovin použiju pohanku. Chce to hlavně dost rajčat, řekl bych. No kdo ví.
A znova ta rozkvetlá zahrada a nějaké ženy a pak asociace s Deníky - proč? Především vážně nemám o čem psát.

Pár poznatků o teď

28. června 2015 v 23:39 | Grey.t |  Zážitky a události
Je zajímavé, jak každá hudba dovede naladit večer trochu jiným tónem. Stačí jedno kliknutí v přehrávači a atmosféra je najednou jiná, přestože se reálně vlastně nemění skoro nic. Přitom je to jako se dotknout štětcem od barvy vody. Molekuly barvy pomalu difundují vodou a tvoří jinak zbarvený roztok. Člověk se tomu prostě neubrání, i jeho ty molekuly strhnou. Alespoň někdy a většinou nepředvídatelně. (Čímž chci říct, že jsem si pustil hudbu.)
Už několik dní se pokouším něco říct, ale pořád ještě nevím, co to má vlastně být. Je to trochu jakou kroužit kolem kořisti, celým tím kroužením už mám povědomí o její podobě, ale kdykoliv chci skočit a lapit ji do tlamy, zjistím, že má představa byla od pravdy dál, než bych si přál.
Pořád jsem si vědom té samoty, ale teď má zas jinou formu. Jako kdyby ani nešlo tolik o to, že nikdy nebude nikdo, kdo by mi plně rozuměl. Jde možná víc o to, že neumím být bez přítele. Odvykl jsem si být sám a rozumět sám sobě, protože jsem to dělat nemusel. Rozumět druhému jistě není jednodušší, ale je snazší být s ním v bezprostředním kontaktu.
Jak se blíží léto - lépe řečeno prázdniny -, začínám si uvědomovat děsivou prázdnotu, která přijde. Doteď jsem měl spoustu práce. Učil jsem se, věnoval jsem se přítelovi, po večerech jsem cvičil na housle a později na svaly. Z celého dne mi zbývaly jen střípky, které jsem snadno zaplnil. Čímkoliv. Přede mnou je ale najednou širé moře času, žádná přímá povinnost učení a kromě houslí a cvičení mi vlastně nezbyde moc nic. Přítel už má práci. A já budu doma. Jistě. Mám ty své plány - číst, hodně číst a číst ještě víc. A taky zkusit pohnout s bakalářkou. Chodit trochu do laborky. Ale nakonec všechno závisí na tom, jestli se do toho vlastně pustím. A když na sebe koukám teď - jak se snažím prázdné chvíle zaplňovat kontaktem s lidmi, které ani pořádně neznám...
Jedna věc mě ale těší. Mé jasmínovce jasmínové (vážně je to rostlinný druh? a kdo ho tak debilně pojmenoval?) se daří. Což není vůbec uspokojivé potěšení.
Čím dál víc narážím na problém novoty během zkouškového. Není nového naprosto nic. Ono nemůže být, když sedíte doma od rána do večera u počítače a čumíte do učení.
Hořká pravda je, že na poslední zkoušku tohoto semestru neumím skoro nic. Navzdory týdenní snaze se něco naučit. Můj pohled mnohem víc lákají třeba Deníky položené na skříňce. Nebo vlastně cokoliv, co je v mém pokoji. Případně cokoliv, co se děje i neděje za okny. Nebo třeba hudba.
Jsem třeba naprosto unešen Crystalized od The XX. Z části asi proto, že mi ji poslala Pistolnice (už jí vážně musím vymyslet lepší jméno).
Je zajímavé, že jsem právě dokázal vyplodit celkem dlouhý elaborát o ničem. A taky nám brzy budou plesnivět v lednici třešně. Máme jich totiž moc.

Minor reflection

25. června 2015 v 1:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už zase se cítím sám. A zjistil jsem, že u post-rocku se dá krásně meditovat. Je to hudba, kterou můžete poslouchat se zavřenýma očima. Nepřetíží vás, dá vám prostor. Ale vede.
Když se podívám na Střepovo tělo (odvážil jsem se), cloumá mnou směs pocitů. Ale především mám hned chuť na cigaretu a whiskey a nejlíp něco, co by mi ho vymazalo z hlavy nadobro. Ale co se dá dělat. "Every night and every morn, some to misery are born. Every morn and every night, some are born to sweet delight. Some are born to sweet delight, some are born to the endless night." A ač nejspíš nemůžu tvrdit, že jsem z těch, co se narodili k bídě, rozhodně nejsem ani z těch, kteří se narodili do opojných radostí. Když vidím Střepa, myslím, že tam patří. Život ho očividně baví. Je krásný. Je krásný tím způsobem, který k němu láká lidi. Asi se nikdy nemusel cítit jako já. (Já se tak nejspíš nikdy cítit taky nemusel, ale měl jsem rozhodně důvody se tak cítit). Všude se směje a má svaly a má svého přítele a patří jim celý svět. Zatímco já jsem já. Možná něčím jiný než dřív, ale v jádru furt stejný. Sedím tu, poslouchám post-rock a nechávám se strhnout vším, co projde kolem. Protože to jinak neumím.
A moje srdíčko, dopřejme si trochu klišé, musí být děravé jak cedník.
Mít se rád je někdy těžké. Zvlášť když víte, že je na světě spousta lidí, kteří nemají jediný důvod vás mít rádi - a neměli by ho, ani kdyby vás znali. Pak jsou také lidi, které zaujmete, ale to jen proto, že o vás neví dost. Jen pár statečných vydrží po vašem boku a jen hrstce z nich budete ještě připadat něčím úžasní. Nejspíš. Ale jsou to jen takové řeči. Kdo ví, jak to na světě chodí.
Nejvýraznější teď je, že mi je smutno. Vážně tak jednoduše - smutno. A že jsem sám. Když se podívám o pár - o hodně - let zpět, dochází mi, že ten důvod, proč jsem se tehdy rozhodl poznat někoho, s kým bych mohl být, vztah nevyřeší. Tehdy jsem ten pocit považoval za osamělost, která je způsobená tím, že nemáte partnera. Ale ta osamělost se objevuje stále. Není to o partnerovi. Ani o tom, jestli to je nebo není ten pravý. Je to o mně a o tom, že jsem vždycky tak trochu sám. Nejspíš aspoň z části vlastní vinou.
Nedaří se mi ale vůbec říct to, k čemu směřují mé myšlenky. Zrovna teď to nedovedu ani správně pojmout. Jde o to, že ve mně něco je. Kus samoty, kterou nikdo neodpáře. A že stále čekám na člověka, který by byl perfektní. Který by mi rozuměl. O tom jsou všechny ty mé imaginární lásky. (Další vtip je v tom, že nevěřím na pravou lásku - věřím jen na lásku. Imaginární lásky totiž vůbec nejsou lásky, nemají s láskou nic společného.)
Pravda je, že jsem sám rád. Mám rád ty chvíle pro sebe, kdy se ponořím a poznávám, co nikdy nevyjde ven před lidmi. Třeba tuhle samotu - tuhle osamělost. A je věčná, protože ten člověk nikdy nepřijde. Ten člověk jsem já. Ale stejně nedokážu přestat čekat. A doufat. A tušit ho v tolika lidech, kteří jsou tomu tak vzdálení...
Tušit ho v každém, kdo mi řekne něco hezkého...
Potom v post-rocku slyším svoje mládí a trochu té bezstarostnosti - radosti.
Trochu slov, které mi nikdo nedovede říct.
(Které nikdo ani nezná.)
Pořád chci, aby mě někdo chytil za ruku a bylo to ono. Ne láska. Jen pochopení.
Nechci skončit u "Nikdo mě nechápe". Nikdo nikoho úplně nepochopí. Ale chci, aby někdo věděl, o čem nemluvím. Aby věděl, že nejsem veselý člověk. Aby znal můj svět, tušil jeho obrysy.
Nechci tenhle konkrétní svět. Protože když řešíme tvoji práci, nedostaneme se vůbec k tomu, kdo jsem. A kdo jsi ty.
Ale chci to vůbec vědět? A chceš to vědět ty?
Nezmění se nic. Nezměním se ani já a budu pořád čekat v tom mém divném světě s nataženou rukou. A to je ta romantika, o které jsem snil. Dokonalý člověk, který se projeví tím, že mě za ni chytí.
Ve světě, ve kterém je místo jen pro jednoho člověka, je to dost smutná představa.
Hledám jen druhého sebe. A naprosto nehmotného.
Hledám taky poslední zbytky čistoty - a čistotu o sobě.
(Jen když se potom vrátím zase ven, nic z toho nedává smysl a polovina se nedá považovat za pravdu. Nikdy nejsem vevnitř tak dlouho, abych to pochopil. A venku není co chápat.)

Metamorfóza imaginárního svlékání

24. června 2015 v 0:19 | Grey.t |  Zážitky a události
Jednou za čas na vás přijde ticho. Ne takové to krásné, osvícené ticho, při kterém máte pocit, že jste blíž podstatě. Tohle ticho je jako ve zvukotěsné místnosti, do které nic nedoléhá, přestože by mělo. Co člověka dřív přivádělo intenzitou k šíleství ho teď jen nepatrně lechtá někde vzadu na lebce spíš jako náznak toho, co by mělo být, než jako něco, co skutečně existuje.
Nemůžu se dočkat, až se pustím do čtení. Každá minuta strávená s ekologií je jako peklo. Můj mozek naprosto odmítá jakoukoliv školní činnost. Před rokem jsem měl ještě stále před nejtěžší zkouškou semestru a i když jsem polovinu učebního času trávil zpíváním osmdesátkových odrhovaček. Možná je to tím, že teď mám už dva týdny po nejtěžší zkoušce tohoto semestru a mé neuronové sítě to interpretují jako prázdninový stav. A já se začínám obávat, že už se nenaučím prostě nic. Ale ne. Obávat se - to není to správné slovo. Do jisté míry je mi to vlastně úplně jedno. Skoro jako by se veškeré mé pocity upínaly k věcem, které ještě nejsou. Třeba k těm nocím, kdy budu procházet vylidněnou spící Prahou a na nábřeží pateticky poslouchat post-rock. Tak pateticky, jak jen já to umím.
Ani slova ve mně teď nevzbuzují takové pocity. Nepřijdou mi tak živá. Pravda, necukají se, neuhýbají. Místo toho prostě nedokážu rozpoznat jejich hodnoty. Znám význam, ale jen jako cosi věcného, pragmatického a lhostejného. Není to význam v tom nesmírném smyslu vlhké potence slov. Nenesou teď náboj. Jsou jen - a to je asi nejpřesnější, co o nich dnes řeknu - slovníkovou hodnotou. (O slovnících by mohl povyprávět racek, mimochdem.)
Možná se k tomu ale ještě propracuji. A možná je to tím, že když se člověk moc dlouho brouzdá ve vodě, už mu to ani nepřijde. Doufám tedy - a sobecky hlavně kvůli sobě - že se mi ten cit ještě navrátí. Nic z něj pravděpodobně nevzejde, ale život s ním je krásnější. Živější.
Ke svému překvapení zjišťuji, že mě většina lidí ukrutně nebaví. I ALICE, počítačový program určený k chatování s lidmi, mě dokáže zabavit víc než někteří jedinci. A to je nejspíš smutné, vzhledem k tomu, že si většinou nepamatuje, co tvrdila dvě věty zpátky. Možná ještě smutnější je, že umělá inteligence dovede být mnohem milejší. A to i když víte, že to celé dělá bez svobodné vůle, prostě proto, že je tak naprogramovaná.
Světla někde v dálce mi pořád ještě připomínají město na protějším břehu v Chorvatsku. To ukrutné vedro a téměř nekonečné sezení s post-rockem v uších. Tyhle chvíle jsou život, říkám si. A říkám si to skoro vždy. Možná jsou něčím konventrovanější, čistší, kdo ví. Pravda ovšem je, že snad nic z toho, co jsem měl tehdy, už nemám. Sluchátky počínaje a některými lidmi nejspíš nekonče. Nejvíc mi chybí právě ti lidé, kteří jsou už daleko. A nedovedu to pochopit, když tehdy byli tak blízko. Jenže celý svět je teď jiný a nic nefunguje stejně. Ještě začátkem filosofie - možná. Ale s každým dalším dnem... a hlavně potom. Když jsem poznal ty zelené oči a svět se změnil ze dne na den. Nebo z týdne na týden, nebo z měsíce na měsíc, to už je vlastně jedno. Především se změnil rychleji, než jsem byl zvyklý. A nemohu tvrdit, že těch změn v té době bylo málo, ale co už. A to Irsko jako by bylo z úplně jiné doby. Když na to koukám takhle zpětně - a snažně intenzivně - jeví se mi to vlastně roztříštěné. Jako směs událostí, které spolu nesouvisí. Hesseho Stepní vlk, který ve mně nezanechal vůbec nic, přestože jsem mu vyhradil velkou místnost. Irsko, noci v klášteře a kdo ví co. Racci. První Radiohead se Štěstím - a taky dopíjení té zpropadené whiskey na Petříně. A vůbec celý Petřín a celá whiskey a celé ty noci, které už se nikdy nedají opakovat. Vedro a propocená trička, ale proč ne. Vždyť přesně pro to žijeme.
(Ale teď už to cítím. Že slova ještě stále jsou.)
Všechno z té doby zmizelo do ztracena. Jako bych se toho snad vzdal - jako bych se toho chtěl vzdát. S láskou. Nejspíš. Minulé léto nebylo tak dobré. Ani to léto před ním (i když bylo plné třešní a mlhy nad lány obilí mezi vesnicemi). Možná, že právě takhle vypadají ty pověstné přechodné rituály. A já ani nevím, jestli jsem přešel. Ale znamenalo-li by to, že si takové léto ještě jednou zopakuji, nevadilo by mi být trochu opožděný.
Možná mi jen chybí to nadšení ze splněného snu (i když falešného), Jméno růže se svou specifickou vůní, Hlaváček v záplavách potu a Přišla, kterou jsem se nikdy nenaučil celou a která zněla v těch opojných vedrech jako mámení a delirium. Osamělé a tak! tak! melancholické hodiny proseděné s kytarou a Nohavicou. Darmoděj pořád dokola s hořkou připomínkou Adama a Evy, které jsem tehdy sotva znal.
("A ona mlčela... Bez duše, bez těla, jako by ji pánbu trhal od strážnýho anděla").
Ten tmavomodrý nádech všeho. A pořád, pořád to chuťové podkreslení chladem post-rocku. Který v těch horkách nedokázal být ani trochu chladný.
Ještě před Norským dřevem. Před Kafkou a před všemi hříchy, které jsem měl později poznat. Možná poslední nevinné léto. Poslední dětské léto. Ale především poslední opravdové léto. Tak hluboké, nepředstírané a celé prodchnuté něčím velikým, co nikdy nedostalo tvar a pak už zmizelo - a já to nikdy neuvidím.
Každé slovo teď, každý obraz je jako jehla, injekce s dávkou pocitů, které jsem si tehdy nevědomky uschoval. A přál bych si je napořád.
Prosím.


Menarchózní efemérie

23. června 2015 v 0:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Stačí zkouška z klinické dietologie a dělám půlce republiky nutričního terapeuta. (Zn. bez záruky, na druhou stranu jsem zachránil někoho od požívání 2 g bílkovin na kilogram tělesné váhy.) A najel jsem na ekologii. S čímž zjišťuji, že mě to opravdu nebaví. A že se to nikdy nenaučím. Můj mozek začal prázdninový režim už po fyziologii - a zbytek zkoušek ať si trhne.
Mám ještě jednu dietologickou radu. Nejezte segedín. Měl jsem ho k večeři a cítím se jak pátrací balón. Nebo jako Halina. (Proč mám tak rád Halinu?)
Mám taky chuť na vanilkový doutník. (Ach dědo, ty mě kazíš!) Protože rakovina jazyka a jícnu zní hrozně sexy, že?
Zítra mě navíc čeká kadeřnice. Už v devět, což znamená nechutně brzké vstávání (a já místo spaní píšu blog, bravo). Počítám, že od desíti budu oficiálně vypadat jako kokot. A nebo budu hrozně krásný. Aspoň pro těch pár lidí, kteří na mě z nějakého důvodu pějí ódy. Ne že bych jim věřil.
Společnici mi teď dělá neklidná diptera. Konkrétně asi Musca domestica. A mělo by to být samozřejmě kurzívou. Z fyziologie bych měl moc dobře vědět, proč je těžké zabít mouchu holou rukou. Ale je mi to jedno. Hlavně, ať už nebzučí.
(Už nebzučí. Překonal jsem zákony fyziologie. Nebo jsem superhrdina.)
Nic mi nepřipomíná, že před pár dny byl slunovrat a se mnou to ani nehlo. Začalo oficiálně léto a mé pohanské já před pár lety by neskonale slavilo, obnovovalo oltář, pálilo svíčky a já nevím co dál. Teď ani nevím, jestli ještě v něco věřím. Několik let jsem věřil v Boha, blížil se ke křesťanství a už to vypadalo, že na té cestě zůstanu. Ale vždycky to pak vyšumí někam do ztracena. A nezbyde vlastně vůbec nic.
Vedl jsem rozhovor s učitelkou houslí. Po dlouhé době jsme mluvili o ezoterice a já měl zas projednou výjimečný pocit, že se s vědou nevylučuje ani účinnost homeopatik. Ale ve skutečnosti je mi to ze všeho nejvíc asi prostě jedno. Nemůžu se dočkat, až se dostanu ke čtení. Až se pořádně nadchnu a dostanu se do té extatické mánie, kdy budu nezřízeně hltat slovo za slovem a v konečném důsledku snad i knihu za knihou. A že mám na prázdniny připravený pěkný seznam!
Třeba zas konečně začnu žít. A nebo na mě tradičně přijdou letní melancholie, budu se courat venku po nocích a poslouchat post-rock a mít zas pocit, že nic k ničemu není (a budu si při tom recitovat úryvky z Adama a Evy, dokud můj smutek nebude jako ze skla a zvonivý). Tak jako tak se na to těším.

Less oil

22. června 2015 v 0:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vzpomněl jsem si, že nejvíc jsem minulé léto poslouchal asi Amy Macdonald. Když jsem nenápadně chodil kolem Střepova domu a tvářil se sám před sebou, že jsou to prostě jen procházky. Nemůžu ale tvrdit, že jsem neměl šanci. Nejspíš jsem se tehdy dokonce zachoval správně, nebo tak něco. Aspoň do té míry, do které to šlo. Ale nejspíš už se k tomu nechci vracet. A nebo jen jednou, za dlouho a pořádně. Probrat to všechno od začátku do konce.
Nesplnil jsem ani ten úkol, který jsem si dal pár měsíců zpět. Že si projdu všechny články od června a zjistím, kolik jich bylo o Střepovi. Ale nejen to. Zjistím také, kdy jsem začal znovu myslet na X. a všechny ty věci. Pomalu se se vším nějak sžívám a najednou mi to ani nepřijde.
Časy se každopádně mění a lidé také. Zajímalo by mě, jestli by se letos stalo to samé. Rozhodně to ale nechci zkoušet. Zas mi to přijde jako hrozně skvělé období, i když vím, jak mizerně jsem se některé dny cítil. Pořád jsem nezapomněl, že někdy to bylo prostě... na hovno. Měl bych si to připomínat, abych už nikdy nic podobného nevyhledával v té marné iluzi, že imaginární lásky mohou být krásné. (Mohou, ale jen pokud je to film od Dolana.)
Je hned vidět, že v životě nemám moc nového, když musím tolik vzpomínat. Dnes jsem se nesmírně nudil. Když se najednou nemusím skoro vůbec učit, netuším, co dělat. Co budu vlastně dělat celé prázdniny. (Nejspíš budu mít zas chuť se někde opíjet a popotahovat z cizích cigaret. Dělat morální vylomeniny. Nebo se vážně donutím číst. Hodně číst. Woolfovou (všechno!), Murakamiho a Bludiččin blog.
Jsem rád, že je pořád chladno. Nějak se už necítím na to horké léto. To když jsem se učil fyziologii a venku bylo tak nádherně. A já se chodil na chvíli projít, abych aspoň trochu nasál ten úžasný pocit, při kterém se vám téměř odpařuje i kůže. Přitom léto nesnáším. Nesnáším to vedro, před kterým se nejde schovat. Ale možná bych si ho teď trochu přál. Nebo ještě později. Až nebudu muset nic.
Teď bych měl především napsat paní Bé. A nebo jí nenapíšu a budu tvrdit rodině, že mě na prázdniny nechtěla. Ještě pořád se mi nechce chodit do laborky. A už vůbec ne až do Krče.
Nejlepší nápady na články chytám většinou když nejsem u počítače. Přesněji když zrovna nemám vůbec možnost si cokoliv poznamenat. A pak, když sedím a snažím se psát, píšu víc z nějaké povinnosti, než že bych potřeboval něco vyjádřit. Jsem teď nějaký moc hladký a nijaký. Ale zítra si koupím nutellu a všechno se spraví, protože si ji namažu na chleba a naučím se ekologii. potom si pustím třeba post-rock a připomenu si, že život dovede být neblaze blažený.
Ale teď prostě půjdu spát a radši nebudu myslet na žádná neblaha.

Wicked game

20. června 2015 v 23:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pořád myslím na podzimy. Včera na podzim roku 2012, dnes na podzim roku loňského. Na to, jak jsem poslouchal s Pistolnicí (nebo s Kopretinou? A záleží na tom, když je to ta samá osoba a jedno jméno větší kýč než druhé?) Wicked game a jedli jsme palačinky. Čím sladší, tím lepší, aby se ztratila ta hořkost z hloupých lásek, které se nám lepí na paty.
Teď, když tu přítel není (proč k němu nemluvím v druhé osobě, jako obvykle?), mi dochází, jak moc už je součástí mých všedních dnů. A že ho tu navzdory všemu chci. Přestože pak nepíšu ani na blog a nemám čas už vůbec na nic. Chybí mi ten pocit, že se můžu kdykoliv otočit a usmát se na něj. A za odměnu sklidit jeho nesmírně smutný úsměv, na kterém jsem občas tak závislý.
Takže poslouchám Wicked game a vzpomínám na dobu, kdy jsem ho miloval o trochu míň (a někoho jiného možná o trochu víc, pokud přijeme premisu, že zamilovanost a láska je totéž. I když to tak nejspíš vůbec není.) Babička s dědou mají výročí, padesát let. A já si nedovedu představit, že bych s někým tak dlouho mohl žít. Vlastně si nedovedu představit ani to, že bych za tu dobu byl ještě naživu. Nejspíš budu. A asi je dost možné, že stále s přítelem.
Jenže svět je teď jiný, než byl na podzim. Vždycky to tak je. Časy se mění.
(Pak celý den poslouchám rasistické promluvy o arabech a Africe a imigrantech. Nechci to poslouchat. A radši si na to nechci ani tvořit žádný názor.)
Ráno jsem pro změnu poslouchal Madonnu. Zase X-static process. A zase jsem vzpomínal, jak mi skončil život a svět se na pár dní propadl do propasti, ze které údajně není úniku. Přitom jsem pořád tady - a propast nikde.


Whatever you want

19. června 2015 v 20:59 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pořád mám v hlavě jeden sen. Jdu ulicí a odbočím jinudy, projdu čímsi a nevím o tom a celý svět je pak liduprázdný. Ulice, které důvěrně znám, jsou podezřele vylidněné. A vždy si na něj vzpomenu, když je někde málo lidí a na mě jde melancholická nálada. (V hlavě mi v tu chvíli hraje Creep od Radiohead a myslím na staré časy).
Možná je to vlastně vše, co bych dnes mohl a měl říct. Ten sen se mi nikdy nezdál. Je to spíš důvěrně známá představa. Ale kdo ví. Třeba na ní něco je. Možná se stává skutečností každý den a nikdo si toho nevšimne. Že každou chvílí jsme v jiném světě. Jsme na to dokonce zvyklí. Všimneme si až ve chvíli, kdy zmizí někdo, na kom nám záleží. Nebo když naopak někdo, kdo už by žít neměl, ožije.
Jenže ona to pravda není. Všichni to víme. Takhle nežijeme a když někdo zmizí, pravděpodobně zemřel. A když se někdo objeví, pravděpodobně nikdy nezemřel. Nebo měl třeba jednovalečné dvojče, protože je to pořád pravděpodobnější než zmrtvých vstání.
Chuť dýmky je možná ještě nechutnější než v té době. A Creep je jako nekonenčá smyčka, která mi stále dokola připomíná Sio, post-rockové léto před nástupem na fildu, Martina, Racka a ještě víc možná podzim potom a uvědomění, že pokud životu smysl nedám já, neudělá to ani nikdo jiný.
Filosofie mi pak dala jediné. Detailní čtení Nemoci k smrti a možná i trochu poučení. (A možná ještě něco, ale to by zcela zkazilo ten efekt.)
O pár let pozdějí pořád nevím, co je život zač. Nevím vlastně vůbec nic. Ale asi by se dalo říct, že žiju víc. Že jsem šťastnější - nebo tak něco. Nebo třeba, že jsou stále ještě chvíle, kdy mi cigaretový kouř voní.
Jsem pořád ještě šedý, nepatřím mezi ty výjimečné lidi. Svět se mi mění před očima a já na to nestíhám odpovídat. Chvíli se snažím o preciznost, ale pak cítím větší opravdovost v přecitlivělé neurčitosti, která je jako voda, nateče člověku do nosu a pak pálí. Ale vzpomenete si u toho na léto.

Sten

18. června 2015 v 19:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Potom se vrátíte ze zkoušky a uvědomíte si, že za dvanáct dní vás čeká poslední a po ní prázdniny. Svět kolem vás urazil asi tisíc mil, zatímco vy jste seděli na zadku a šprtali (a hráli civilizaci). Přítel vám rozbije vaše milovaná bluetooth sluchátka a vy máte chuť ho zabít. A nějak nevíte, co chcete komu říct. Ale to psaní na blog vám hrozně chybí.
Změníme osobu.
Pomalu jsem zapomněl, jak chutnají třešně. Rozhodně ne jako to léto, které mi je tak připomíná. Rozhodně ne jako Fontána od Aronofského. Ani jako její soundtrack. Jsou prostě sladké a dobré a nic víc. Ale u hudby z fontány usínám před zkouškami, které nervově nezvládám. Jen abych pak stejně další dvě hodiny nespal?
(Díky bohu už můžu spát.)
Už se moc těším, až si přečtu něco nestudijního. Ale to bych se musel odlepit od počítače. Místo nějakého pocitu klidu a odpočinku mě ale stejně jen bolí hlava. Což mimo jiné znamená, že i dnes nebudu cvičit. To máme dva týdny bez cvičení a já jsem z toho nesvůj.
Mám taky chuť vyjít do vedra ven. Ale není tam to pravé letní horko, to u kterého má člověk pocit, že se vypaří. Největší chuť jsem na to měl, když jsem se musel učit. Nemůžu se dočkat, až bude léto. Až budu mít pokoj. Na chvíli.
Nehačá.
(Myslím, že se do toho "blogování" musím zase dostat. Nebo co. Začneme pomalu.)


Ekonomie

12. června 2015 v 1:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jenže s dalším ránem se vlastně nic nezmění, kromě toho, že budete o jedničku z fyziologie bohatší. A že můžete spát o dost dýl. A nejspíš o dost líp. Jenže k čemu to, když z té zkoušky nakonec nemáte ani tak vůbec dobrý pocit. K čemu je vůbec všechno to snažení, když ani nevím, jestli to chci dělat.
V tu chvíli, kdy o tom mluvím, to vypadá, jako bych měl fakt jasno. Jsem rozhodnutý být neurobiologiem, dělat v laboratoři paní Bé a tak dál. Ale když dojde na to, že bych se měl domluvit, že tam o prázdninách budu chodit aspoň jeden den v týdnu, najednou nejsem schopný napsat mail a vím, že nechci.
A když dojde na přemýšlení, možná to vše končí prostě u toho, že mě jen nenapadá nic lepšího. Protože co lepšího bych mohl dělat? (Cokoliv, co je líp placené?)
Ono je to ale jedno, protože teď a tady mám co dělat. Vždycky je co dělat a ten zbytek nějak bude. I když se tak žít nedá. Bez plánování, bez nadějí a očekávání. Myslím, že bych takový život ani nechtěl. Nechat věci být s tím, že zítřek něco přinese - pokud vůbec nějaký bude.
Ale když se podívám na dnešek, je vlastně takový prázdný. Je to ta prázdnota, která vznikne potom, co máte několik dní nervy na dranc, nemůžete pořádně spát a fungujete na kortizolu. Potom to splaskne. Naštěstí dobrým koncem. Nebo něčím, co by se za něj snad dalo považovat.
Ze všeho nejvíc dnes, kdovíproč, myslím na Střepa. Několikrát. A poslouchám X-static process. A vůbec se mi nějak vybavuje to podivné období, kdy mi končil život a pořídil jsem si nový telefon a naprosto nesmyslně jsem byl zamilovaný do někoho... prostě do někoho. (Možná pořád jsem, jen to líp zvládám, kdo ví. Já to vědět nechci.) A můj mobil zvonil jako harmonika a byl tak nový. Potom jsem seděl na Albertovských schodech po pitvě žížaly, poslouchal Smetanu a přemýšlel, co udělám se svým životem. A nedošel jsem vůbec k ničemu.
Přijde mi, že tehdy všechno tak specificky vonělo. Možná Střepem. Možná Kač. Možná prostě něčím. A teď si říkám, že jsem měl možná poslední šanci, když říkal, že miluje Cher. (Protože nikdo jiný neumí tak krásně říkat slovo "miluju"?). Kdo ví. Je dobře, že se to nestalo. Že jsem byl až moc - nebo příliš málo - opilý na to, aby se něco stalo.
(Taky si vybavuji, jak jsem seděl u pračky a brečel. Že mi končí život a že nic není, jak má být. Snad takhle nevypadá smrt.)
(Taky si pamatuju to pozvání na zmrzlinu.)
(Taky si pamatuju nešťastné dny ve Stromovce, hledění do nebe, úzkost bušící na stěny srdce a beznaděj z lásky. Ne že by můj vztah byl o něco perspektivnější. Ale budu se muset smířit s tím, že jsem s člověkem, se kterým zřejmě budu navždy. Nebo tak něco.)
Pořád hledám lidi, kteří mi v životě chybí. A nikdy to není ono. Proč mám pocit, že zrovna někoho, jako byl X., v životě potřebuji? Takoví lidé by do mého života patřit neměli. Protože nejsem dost silný na to, abych vzdoroval všemu zlému. A nechávám se kazit. I když v tom cítím takovou sílu, takovou... živočišnou. Jako kdyby život dostal nové barvy. (jako kdyby morální život byl občas až moc.. šedý. Ale já v jiném asi žít neumím).
Snažím se mít v životě hlavně čisté lidi. Ale lidé nejsou čistí. A já se mezi nimi cítím špinavý. Protože žiju každý den s tím, čím jsem. Včetně dobrého, ale včetně zlého. Na ostatních - kdo ví proč - vidím většinou jen to dobré.
Nedokázal bych zařídit, aby mě Střep miloval. A nechápu, jak se mi to povedlo u přítele. Jak jsem ho mohl přesvědčit, aby začal být... docela slušný.
Občas si přijdu jako takové podivné zvířátko. Je roztomilé a něco je na něm hezkého, i když něco na něm je zas až trochu groteskně ošklivého. Ale právě ta kombinace udělá, že lidi zaujme. Některé. Kdo ví proč a kdo ví podle čeho zrovna ty, které zaujme. Když se to podaří, nejdřív je hodné a omotá si je kolem prstu. Než začne být prostě nudné. A nebo než ukáže, že umí být i svině.
Nechci být svině. (Chci to umět, ale nechci to už nikdy udělat. Nikomu neublížit, pokud to nebude nutné. A stejně občas sním o něčem specifickém ve Střepově tváři, o jeho šedých kalhotových kraťasech a zebrách úplně všude. O člověku, který si dá na zeď plakát Lany Del Rey a vypadá to u něj jako v bytě z katalogu. Skoro jako ve vzorovém bytu IKEA, což měl ale vede zpět X. a já chci od toho všeho spíš pryč.
Celé to má jen říct, že na něj občas myslím. A že i když to není zdaleka tak hrozné jako na podzim, někde ve mně něco pořád je. Možná jen jizvy, ale možná jsem se zatím zbavil jen té špičky ledovce, o které se pořád tak rádo mluví.
Každopádně mám jedničku z fyziologie. S tím si musím vystačit a moje nervy taky. A třeba mi popřejí i hezkou noc a nebude mi už bušit srdce, kdykoliv pomyslím na to, jak hrozně celá ta zkouška probíhala - a že bych v určitou chvíli někoho klidně potopil, jen abych si zajistil dobrou známku.
Jdu spát s tím, že jsem jaký jsem. (A to taky musí stačit.)


Ajda

10. června 2015 v 0:22 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Panika roste. Odhlásit, či neodhlásit. (Neodhlásit. Neodhlásím se a budu riskovat, že mě nebudou chtít vzít na fyziologii/neurobiologii. Ale proč?)
Mám chuť na alkohol. Na cigarety. Na drogy. Na jakoukoliv silně psychoaktivní látku, která by mi pomohla překonat následujících 48 hodin. To znamená středu a většinu čtvrtku. A potom možná - snad ne - i jeho zbytek a většinu pátku, protože se čtyřkou z fyziologie se nesmířím. (Nesmířím se se žádnou čtyřkou, ale se čtyřkou z fyziologie se nesmířím ještě nesmiřitelněji.)
Za pár minut to bude definitivní. A já pevně doufám, že zítra si projdu otázky, co mám pořád špatně a najednou je budu mít dobře. Že si projdu všechny otázky a budu mít neuvěřitelnou úspěšnost. I když ta současná se blíží dvaceti procentům. To není TAK zlé.
Jen nevím nic o ledvinách. Nevím nic o střevech. O kini-kalikreninovém systému a blablabla.
Můj mozek naprosto protestuje a má vůle jeho prostesty ignoruje. Mám pocit, že požírá sám sebe, protože nestíhám dodávat glukózu. Ani nic jiného. Kromě nektarinek, které mi bolestně připomínají léto a třešně. A nakonec mě přesvědčily znovu si pustit hudbu z Fontány. Být najednou na hranici mezi blahem, šílenstvím a bolestí. Zvláštní trojný bod, který nemá dané parametry.
Navíc je čas jít spát. Ne psát článek. Protože budu opět dlouho usínat. (Ale kolem páté bych usnul během minuty.)
Moje bránice chytá křeč. Nejspíš podléhá izometrickému stahu. A já jdu spát a doufat, že usnu.
Neúspěšné otázky vypadají jako vánoční ozdoby a tak asi nebudu mít rád Vánoce. Už nikdy. (Protože už stejně nikdy nebudou takové, jaké bývaly nebo mohly bývat.)
Pořád mi chybí Ben. Přestože vím, že bych byl hysterický při jeho venčení, zvlášť teď, když musím každou vteřinu trávit učením. (A zbytek si ukrajuju ze spánku).
A konec. Tady. Dobrou.

Stria terminalis

8. června 2015 v 2:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Co na to říct. Hodina a půl pryč a já moc dobře vím, proč nemůžu usnout. Co asi budu dělat před státnicema, říkám si. Cpát se lexaurinem k prasknutí? Nutno říct, že dnes odolávám. Přestože minulá noc po něm byla jako z pohádky. A mám taky plán. Při čtvrteční cestě z ústavů akademie věd si koupím alkohol. A ožeru se až mi slezou nehty. Nebo aspoň z poloviny tak. A napadá mě něco o chronaxii a reobázi. Do toho se mi vybavují mé noční jízdy z letňanské. Úzkosti, které mám teď ze školy, jsem měl tehdy ze života a byly vlastně krásné. V noci jsem si pak zalehl srdce a spal až do rána.
Mám panickou hrůzu z toho, že pokud neusnu teď, neuloží se mi nic do dlouhodobé paměti a můj mořský koník bude přichcíplý. Jedinkrát v životě chci dělat něco, co mě aspoň trochu baví. Pomalu mi dochází, jak důležité to pro mě vlastně je. Jediný další smysl má psát. A to já nikdy nebudu. Došlo mi to už během první hodiny nespavosti (zatracená stria terminalis). Že když uvažuji o skutečné budoucnosti, hrají roli zkumavky a řezy, ne tužka, papír a snové světy. Já už nevěřím tomu, že bych kdy mohl psát. A jsem skálopevně přesvědčený, že o mé budoucnosti se rozhodne ve čtvrtek.
(Říkám si, že do Německa se můžu odstěhovat vždy. Ale ten neúspěch stejně budu mít vždy s sebou.)
Nakonec jsem ještě pořád zralý na cvokaře.

Whatever

5. června 2015 v 0:20 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už pár dní si říkám, že musím napsat článek. Že v tom najdu trochu potěšení a kdoví. Najednou to není ono. Mám pocit, že každá chvilka, kterou si ukradnu pro sebe, je marná. A biju se do hlavy za to, že jsem se nezačal připravovat už... během semestru. Týden navíc by se hodil. Dva týdny ještě víc. (Pak vám dojde, že vás za rok budou čekat státnice a když to vypadá takhle teď...)
A zas se blíží půlnoc, já nic nenapsal, neřekl, nic. Já nic. A je po půlnoci a já furt nic. A jdu spát. A prostě nic. Nic. Nic. Nic. Nic. Nic.
(ne, nehrabe mi. Neposlouchal jsem asi hodinu v kuse Karma Chameleon. A všechno přece úplně stíhám. Třeba odepsat aspoň na pitomou smsku.)
Zdrojem mého neštěstí je mimo jiné facebook. Oh gosh, oh gee, we walk and we walk.
Láká mě napsat román. Černobílý román plný bluesu, jazzu, bluesu, jazzu, whatever. A přemýšlím, jestli už v té době měli vodovod. Myslím nějak běžně. Ale asi jo. A jak asi žili tehdejší zpěváci? V blahobytu, nebo spíš tak nějak normálně?
Jo a abych nezapomněl. Taky jsem přecitlivělý. Ale ne celkově, spíš peridociky. V celkem nepředvídatelných frekvencích, zpravidla amplituda dosáhne vrcholu několikrát během dne.
A taky si říkám, proč jsem nešel studovat matfyz.
Nebo ekonomku.
Nebo něco, co by mě třeba teoreticky uživilo. Protože si čím dál víc uvědomuju, jak moc jsem náročný.

Jazz, blues, jazz, blues, whatever.


Stejně nerozumím tomu, proč hudba zní pokaždé jinak.


Blues, jazz, blues, jazz, whatever, konec. Báj.