A nakonec nic není možná tak zlé, jak by se snad mohlo zdát. Možná se jen nestačím koukat. A možná vidím jen lesk na povrchu. Ale chvílemi - třeba posledních několik dní - se mi zdá, že můj život je mnohem lepší a spokojenější než kdy předtím. Možná jsem na té správné cestě. Nebo tak něco.
Poslouchám Susanne Sundfør. A nevycházím z údivu nad tím, jak skvělou hudbu dělá. Občas bych i věřil, že mě nikdy nepřestane nadchávat.
Přitom jsem strávil celý den brouzdáním po neznámých interpretech a pátráním po něčem novém, zajímavém. Po něčem, co by mě znovu nadchlo a co bych mohl často poslouchat. Zrovna si nevybavím, co mě naposledy dost nadchlo. Možná cocorosie, když si odmyslím těch pár let, co jsem o nich věděl a neposlouchal je. Nebo... nevím.
Těším se na zítřejší přednášku z vývojovky, protože je šance, že uvidím Rezekvítkovou. A to mi zvedne náladu.
Posledních pár dní. O kterých není co napsat. Jen snad, že nic nestíhám. A možná právě v tom je to štěstí. Že nestíhám vidět nic špatného. Nebo jen méně přemýšlím o věcech, o kterých se přemýšlet ani nemá. (Protože přemýšlení o nich vede k existenciální úzkosti. Ale přesně o takových věcech by se přemýšlet mělo, ne?)
Možná mi trochu přijde, že jsem ve vlaku, který jede strašně rychle. Ze začátku jsem se bál. A měl jsem pocit, že je všechno špatně. Protože na takovou rychlost nejsem zvyklý. A krajina za okny vypadá jen jako dlouhé táhlé nic. Nakonec ale sedím v kupé sám a čtu si knihu. Piju k tomu čaj a rychlost mě začíná fascinovat. Nevím, kam jedu. Ani proč. Ale našel jsem v té jízdě něco svého. Mám i tady své místo, svůj malý kousek klidu. (A ráje?)
Napadá mě, čím je Susanne Sundfør tak výjimečná. Tím, že v ohromné záplavě těch indie a elektropopových (hodně) alternativních umělců ona si zachovává silnou melodii. A to navzdory tomu, že to celé jinak vyzní nepopově a nezávisle. Nebo je to tím hlasem, co je jak led, ale přesto tak hrozně blízko?
Ale i k ní jsem si cestu hledal dlouho. A třeba jednou pochopím i někoho z těch, které teď nechápu. A pak o něm budu mluvit s podobným obdivem.
Miluju věci, ze kterých mě mrazí. Ze kterých cítím skutečný smutek. Nebo skutečnou bolest. Nebo i skutečnou radost. Ale musí být hluboká. A musí být cítit. A takové ty věci, u kterých mám pocit nevyjádřitelného plynutí. Plynutí, které snad žádné jádro nemá, protože by tím přicházelo o plynulost. Něco efemerního. Jeden okamžik, který už nikdy jindy nebude. Ale něco v tom, co přežije celé věky - něco věčného a neměnného. Pravda, která se nedá vyjádřit slovy, která žije jen v skutečném prožitku.
A asi to je to, co miluji.
(A nikdy nedovedu takovou pravdu vtisknout do textu. Ani skrz příběh. Ani skrz nic jiného.)
Kam se podívám, vidím řeku. Nádhernou. Stříbrnou. Čistou. Jako by ani nebylo nic jiného.