Kolik lidí se může tak sejít v jednom snu? Kluk z vývojovky, Rezekvítková, Xavier, naše učitelka fyziky z gymplu, zoo bez zvířat (to není člověk, já vím)... Dobře, možná to nakonec není tolik. I když tam byli i další lidé. Ale spíš jako kulisy. A vlastně si z toho snu pořádně nic nepamatuju. Vybavuju si, jak mi přišel Xavier sexy, když seděl na červené židli v autobusu. A jak jsem se před ním schovával. A pak už tam nebyl.
S klukem z vývojovky jsem se snažil o něčem mluvit, ale nedařilo se mi z něj dostat žádnou odpověď.
S Rezekvítkovou jsem byl v domě mé babičky. Vlastně v domě obou mých babiček. Z venku to byl dům babičky z matčiny strany, dokonce tomu odpovídalo i okolí (dvorek, zahrada.... i když pár věcí bylo jinak, například okno půdy vedlo na dvůr, ne do ulice). Patřil ale babičce z otcovy strany a podle toho také vypadal uvnitř. A já bydlel na půdě.
S Rezekvítkovou jsem byl v domě mé babičky. Vlastně v domě obou mých babiček. Z venku to byl dům babičky z matčiny strany, dokonce tomu odpovídalo i okolí (dvorek, zahrada.... i když pár věcí bylo jinak, například okno půdy vedlo na dvůr, ne do ulice). Patřil ale babičce z otcovy strany a podle toho také vypadal uvnitř. A já bydlel na půdě.
A učitelka nás vedla do zoo (mě a nějaké další lidi, byli tam mí spolužáci z gymplu, ale mám dojem, že i úplně cizí lidé). Všichni jsme si stěžovali, nikomu se to nelíbilo... a nikde nebyla žádná zvířata. Zato tam byl hřbitov a výhled na Vyšehrad. Taky samé chození. V duchu jsem si při tom stěžoval, jak hloupý to je nápad brát studenty do zoo, když je zkouškové. Podle toho jsme i všichni vypadali - unavení, vyřízení, zdrcení. A nakonec jsme u nás doma psali test s divnými otázkami a poslední úloha byla nakreslit něco, co se nám na výletu líbilo. Chtěl jsem nakreslit výhled na Vltavu, ale nakonec mi řeka zaplnila úplně celý obrázek. Nevešel se mi tam ani Vyšehrad, ani protější břeh, jak jsem chtěl. A tak jsem to vysvětlovat učitelce a tím to všechno končilo.
Dnes mi jasmín v pokoji voní asi nejvíc, ale už pomalu odkvétá. A já se učím o fyziologických mechanismech, které k tomu vedou, nebo tak něco. (A paralelně si pěstuju rybu Smrťáka na Všehokvětu ve virtuálním světě, kde jsem úspěšná rocková hvězda píšící bestsellery...)
Stejně mám trochu pocit, jako by mi něco mizelo přímo před očima. A já nemám ani dost síly se pro to natáhnout a zkusit to chytit. Bude to prostě jen další konec semestru. Dál vzpomínám na to, jak jsme se poznali. Už je to přes dva roky a přitom mi to ani nepřijde. Naše životy jsou čím dál víc spojené a já si občas ani neuvědomuju, co mám.
Ale taky už je čas jít spát, nechat tenhle svět zas chvíli být. Zítra se zbavím jasmínu a udělám si hummus. Mám cizrnu v plechovce a římský kmín.
Já si dneska ve snu slušně rozflákala koleno. Kdo ví proč, udělalo mi to radost. Pokojem mi voní nevynesený koš. Jasmín mi přecejen zní trochu lépe...