20. května 2015 v 21:52 | Grey.t
|
Jen po dlouhé době takový pokus. Krátká hříčka, abych si ověřil, že ještě dovedu napsat aspoň stránku nedeníčkového textu.
Nesnášela cesty hromadnou dopravou. Už tři hodiny seděla na nepohodlné sedačce a snažila se stočit pohled někam, kde nikdo není. Několik minut si zírala mezi špičky bot, pak chvíli sledovala sedadlo před sebou. Mladík, který seděl vedle ní, ji svou přítomností provokoval. Nejraději by na tom sedadle měla položenou svou tašku, ale autobus byl plný. Jistě, říkala si, ona si to zaslouží. Pro ni stojí za to přetrpět tuhle šílenou cestu.
Milovala velkoměsto, ale běh jejího života jí určil žít na venkově a do měst jezdit příměstskými autobusy. Vlak by byl snesitelnější, ale i nejbližší vlakovou zastávku měla z ruky. Když byla mladší (ty moje klouby, říkala teď), jezdívala na nádraží na kole. Mladík vedle ní si podupával nohou do rytmu hudby, kterou měl puštěnou do sluchátek. Podle podupávání si říkala, že musí jít o něco svižného. Zkoušela si vybavit různé rytmy.
Tak tohle je určitě valčík, zajásala. A tohle by mohl být foxtrot. Ach, ta doba, kdy tancovala jive jako o život. Kdy se kolem ní točili muži a ona téměř nevěděla, kde jí hlava stojí. Místo toho žije sama. Ale přece jí to tak vyhovuje, přesvědčuje se vždy. Nemusí vařit pro dva, tak je to. Navíc se nehádá. A má na všechno svůj klid. A teď jede za kamarádkou a to by určitě nemohla. V hlavě jí vyplynula představa, jak se stará o nemocného manžela. Skáče kolem něj celá divá, láme si hlavu. Takhle nemá nikoho, kvůli komu by se musela trápit. Jen přátele, kvůli kterým jednou za čas nastoupí do meziměstského autobusu.
Když se z nějakého popudu znovu zadívala na mladíka (a nezapomněla u toho zavzpomínat, jak krásní byli muži za jejího mládí, a neměli pleť vůbec tak uhrovatou a vlasy nesmyslně slepené lakem), dostala chuť poslechnout si něco z té současné hudby. Něco z toho, co poslouchá její spolucestující. Nervosně se zavrtěla na svém sedadle a znovu si připomněla, jak nepohodlné je. Pak poklepala na loket svého souseda. Ten se otočil a vyndal si sluchátko z ucha a trochu nepřítomně zamumlal: "No?"
"Víte," začala povídat, celá nesvá. Najednou se jí vybavilo, jak se červenala, když poprvé oslovila pohledného chlapce na zábavě. I na to, jak šli potom k ní na pokoj - byla tehdy na koleji - a nezdržovali se žádnými konvencemi.
"Víte," zopakovala a tentokrát si dodala kuráž, "velmi by mě zajímalo, jak zní ta vaše hudba, co posloucháte." Bez omluvy, ujistila se. Bez nějakých slušností, aby to nevyznělo vlezle. Najednou si uvědomila, že už vůbec neumí mluvit s cizími lidmi. Kolikrát se vlastně viděla s někým, koho neznala? Kdy naposledy? Od té doby, co u nich na vsi vyměnili řezníka, se s nikým novým nebavila. A to musí být pět let zpátky, protože tehdy přeci měla ten nalomený kotník. Od čeho vlastně? Ale na to není čas, připomněla si. Mladík už jí s výrazem, který se rozhodně nedá popsat slovem vstřícný, podával sluchátko.
"A jak se to," zeptala se, celá nesvá. Nebyla zvyklá žádat lidi o pomoc. Vlastně by o ní někteří lidé mohli říct, že byla velmi protivná, když jí někdo pomoc nabídl, a to i ve chvíli, kdy ji zjevně potřebovala.
"Normálně si to strčte do ucha," zahučel chlapec s pletí plnou uhrů a hleděl si svého. A ona si zkusmo zaštelovala sluchátkem v uchu.
"Nojo, slyším to," prohlásila vítězně a hned ji došlo, že až příliš nahlas. Teď se na ní určitě někdo dívá, začala se bát. Přitáhla si rozepínací svetr víc k tělu, aby se cítila nedotknutelnější. Alespoň pohledem. Nejradši by vstala a okřikla všechny za takový optický útok.
Do ucha se jí řítila smršť tónů, kterou by její společník popsal jako electro. Chvíli měla pocit, jako by do ní někdo naléval amorfní hmotu, která se neurčitě přeskupuje, ale nenabývá žádného tvaru, zato je velmi agresivní. A poprvé za celou cestu se jí nevybavilo nic z jejího života a jen překvapeně zírala na týl osoby sedící před ní.
O hodinu a čtvrt později už stála před dveřmi své dávné přítelkyně a šťastně se usmívala. Měla tu cestu za sebou a znovu byla o něco bohatší.
"Co to máš v uších," zhrozila se její známá, když otevřela dveře.
"To je elektro," prohlásila ona se znaleckým tónem.
"Ale kde jsi k tomu… Proboha Matildo! Že tys to zas někomu ukradla!" zhrozila se její společnice a nebyla vůbec daleko od pravdy.
Tome, já se strašně těším, až si tohle po státnicích přečtu. (o=0 Jsem zvědavá.